Předchozí část článku si můžete přečíst zde.
Přístup soudů k těmto zápisům je dlouhodobě spíše přísný, ba dogmatický, čehož důvodem je patrně zejména ochrana práva povinné osoby (dlužníka) na řádný proces. V některých případech se nicméně zdá, že tato ochrana je nepřípustnou měrou hypertrofována, což se může jevit jako problematické mj. proto, že povinné osoby se (alespoň do určité míry) této ochrany podpisem vykonatelného notářského zápisu dobrovolně vzdávají.
Tento příspěvek postupně komentuje tři rozhodnutí různých senátů nejvyšší soudní instance, jejichž společným jmenovatelem je vztah k vykonatelným notářským zápisům dle § 71b not. řádu. Hlavním cílem tohoto příspěvku je podrobně analyzovat první z těchto rozhodnutí, jež se zabývá notářským zápisem, v němž povinná osoba svolila k vykonatelnosti své povinnosti spočívají ve vyklizení určitých nemovitých věcí. Závěry tohoto rozhodnutí pokládám za diskutabilní, jejich obecné prosazení dokonce za velmi nebezpečné. Zbylým dvěma rozhodnutím poskytuji podstatně méně prostoru, spíše na ně pouze poukazuji, neb míním, že by ani ona neměla zůstat bez povšimnutí.
Když se (racionální)[1] zákonodárce rozhodl zakotvit institut vykonatelného notářského zápisu ve smyslu § 71b not. řádu, činil tak proto, aby tento zápis plnil určitou funkci. Tou je zlepšení věřitelovy právní pozice skrze utvrzení povinnosti dlužníka.[2] Ten k vykonatelnosti svoluje dobrovolně, přičemž garantem této dobrovolnosti je notář, tedy osoba, která má povinnost vykonávat svou činnost nestranně (§ 2 not. řádu in fine). Pokud někdo k něčemu svolil (k něčemu se zavázal), aniž by byl naplněn některý z důvodů neplatnosti či zdánlivosti, domnívám se, že by to soudy měly spíše respektovat, a ne se snažit odkudsi „vyčarovat“ zvláštní důvod neplatnosti. Přestože musíme mít na paměti, že pro dohodu dle § 71b (ale i § 71a) not. řádu neplatí bezvýjimečně veškerá pravidla výkladu (hmotně)právních jednání, nelze dle mého soudu vykládat uvedené ustanovení tak, že jeho smyslem je odpírat účinky jednoznačným a svobodným dohodám stran. Nakonec i judikatura uznává, že pravidla pro výklad právních jednání by zde měla být užita alespoň přiměřeně.[3]
Třebaže § 71b not. řádu zakotvuje jistou limitaci, když hovoří o „závazkovém právní vztahu“, nelze jeho výklad podaný Nejvyšším soudem považovat za korektní. Tento výklad totiž zcela opomíjí fakt, že se smluvní strany mohou „zavázat“[4] i k tomu, co tak či tak platí ze zákona (kogentní úprava či nevyloučená úprava dispozitivní) tím, že do smlouvy jednoduše opíší zákonný text.
V případě řešeném Nejvyšším soudem zvítězila forma nad obsahem – formalistický výklad učinil z posuzovaného notářského zápisu dle § 71b not. řádu papírového draka. Jelikož příklady táhnou, pojďme si problematičnost závěrů Nejvyššího soudu demonstrovat právě za pomoci příkladu. Přestavme si situaci, že naši nemovitou věc užívá squatter. Ani on, ani nikdo další nezpochybňuje, že ji užívá bez právního důvodu. Abychom nezatěžovali soudní soustavu, využijeme smluvní volnosti a uzavřeme s ním smlouvu, v níž se nám zaváže nemovitost vyklidit po uplynutí určité doby, čímž mu dáváme šanci najít si nové bydlení a čímž mu zároveň dočasně poskytujeme právní titul k dočasnému užívání naší nemovitosti.[5]
Ovšem abychom z toho také něco měli, podmíníme účinnost takové smlouvy (resp. její části týkající se užívacího oprávnění) uzavřením dohody se svolením k přímé vykonatelnosti dle § 71b not. řádu. Nemusím příliš rozvádět výhody takové smlouvy, mezi něž patří např. možnost jednoznačně stanovit onu dobu, odpustit dluh z titulu bezdůvodného obohacení vzniklý squatterovi na náš úkor dosavadním neoprávněným užíváním, a to výměnou za naši jistotu, že v případě problémů se budeme moci rovnou obrátit na soudního exekutora. Naposledy zmíněná jistota ovšem může být pouhou chimérou. Když po uplynutí sjednané doby odmítne squatter naši nemovitost vyklidit, půjdeme za exekutorem s našim domnělým (?) exekučním titulem. Pokud squatter podá návrh na zastavení exekuce a budeme-li vycházet ze závěrů Nejvyššího soudu, bude mu vyhověno. Náš notářský zápis se stal pouhou makulaturou.
Ať již do smlouvy napíšeme, že se squatter zavazuje naši nemovitou věc po půl roce vyklidit, nebo že má právo ji užívat po dobu půl roku, je situace shodná. Povinnost spočívající ve vyklizení nemovitosti po uplynutí sjednané doby platí tak či tak a tvoří obsah našeho závazkového právního poměru, tj. působí relativně. To platí, přestože – relativně nezávisle na tomto právním poměru – existuje též náš hmotněprávní nárok na vyklizení působící erga omnes (a plynoucí z ochrany absolutního práva vlastnického). Nárok vůči squatterovi má však odchylnou povahu – působí inter partes, plyne ze smlouvy (o výpůjčce, potažmo smlouvy inominátní) a je navíc nadán významnou procesní vlastností zvanou vykonatelnost. Tím, že jsme uzavřeli smlouvu a následnou dohodu se svolením k vykonatelnosti jsme právní poměr vůči squatterovi relativizovali, a tak jsme jej zároveň učinili právním poutem (iuris vinculum). Právě existence tohoto pouta nás opravňuje k uzavření dohody se svolením k vykonatelnosti.[6]
Čímž se dostáváme k dalšímu problematickému bodu rozebíraného rozhodnutí. Skutečně lze na vyklizení žalovat pouze reivindikační žalobou? Již římskoprávní dogmatika rozlišovala dva druhy žalob, a to žaloby věcné (actiones in rem) a žaloby osobní (actiones in personam).[7] První z nich chrání absolutní práva a mohou působit erga omnes, kdežto ty druhé chrání práva relativní a lze je použít toliko vůči konkrétní osobě. Do posléze uvedené skupiny náležela například actio locati, skrze níž se nájemce mohl domáhat mj. vrácení věci po skončení nájmu.[8] Z tohoto dělení vychází i rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky publikované ve Vážného sbírce pod č. 8601. V něm byla řešena žaloba bývalého vlastníka domu na vyklizení určitých místností v tomto domě, kterou podal proti manželům, s nimiž dříve uzavřel smlouvu, ve které se tito zavázali užívané místnosti po určité době vyklidit.[9] Soud první instance žalobu zamítl, maje za to, že aktivně legitimována byla toliko současná vlastnice, na kterou žalobce dům v mezidobí převedl. Žalobce není v rozhodné době vlastníkem, a není tudíž oprávněn se domáhat vyklizení předmětných místností. Odvolací i Nejvyšší soud však takovou argumentaci odmítly s tím, že předmětné ujednání povinnosti vyklidit předmětné místnosti, založilo závazek. Převodem domu nepozbyl tento závazek platnosti ani účinnosti, ani nedošlo k jeho přechodu na novou vlastnici. Vyklizení ujednal se žalovanými výhradně žalobce, a šlo tudíž o obligační poměr mezi stranami.
Slovy citovaného rozhodnutí: „Názor, že jde v tomto případě o výkon práva vyplývajícího výhradně z práva vlastnického, není správným, poněvadž ve skutečnosti v tomto případě jde […] o splnění závazku, jejž žalovaní na sebe […] proti žalobci.“ Jeho právní věta, jejíž zejména závěrečná část je přiléhavá i v kontextu tohoto článku, zní: „Umluvil-li dosavadní majitel domu s nájemníkem, že vyklidí byt do určité doby, jde, stala-li se úmluva vzhledem k zamýšlenému prodeji domu, k němuž pak před onou dobou došlo, o smlouvu ve prospěch třetí osoby, příštího majitele domu. Vymáhati splnění této úmluvy na nájemníku jest oprávněn nejen nový majitel domu, nýbrž i jeho dřívější majitel, jenž vyklizení s nájemcem umluvil.“[10]
Podíváme-li se do odborné literatury, zjišťujeme, že problematika vztahu mezi věcnými a osobními žalobami není nikterak jednoduchá a existují na ni rozdílné názory.[11] Každopádně Nejvyšší soud zvolil přístup, který by jen stěží hledal oporu v kterémkoli z nich. Též s ohledem na to, co jsem již zmínil shora, se domnívám, že oba typy žalob, tj. osobní a věcné, mají komplementární (konkurenční) vztah, a legitimace k oběma z nich mohou existovat najednou (vedle sebe).[12] Je-li osobou oprávněnou ze závazkového právního poměru vlastník věci, která je předmětem závazku, může si tento v pozici oprávněné osoby vybírat, zda zvolí reivindikaci, či zda bude požadovat vrácení věci na základě svého obligačního nároku.[13] V pozici žalobce tak může zvolit žalobu na vrácení věci, tedy žalobu obligační (osobní), u níž se předpoklady úspěšnosti se liší oproti předpokladům úspěšnosti v případě reivindikace.[14] Hmotněprávní předpoklad (úspěšnosti) žaloby na vrácení (např. pronajaté) věci tkví v tom, že tato věc byla pronajata žalovanému nájemci a že doba nájmu již uplynula – předpokladem tedy není vlastnické právo žalobce ani fakt, že (či zda vůbec) má žalovaný věc ve své moci.[15] Oproti tomu v případě žaloby vindikační musí žalobce tvrdit a prokázat jiné skutečnosti, a sice že nastaly okolnosti, s nimiž právní řád spojuje nabytí vlastnického práva a že žalovaný věc zadržuje bez právního důvodu.[16] I kdybychom dovodili, že mezi osobními a věcnými žalobami existuje vztah speciality, museli bychom za speciální označit zřejmě spíše žaloby osobní, a to proto, že právě v jejich případě existuje ono užší pouto. Takový názor lze (patrně na rozdíl od názoru opačného) v literatuře nalézt, přičemž jeho zastánci jej opírají zejména o specialitu obligačního práva oproti právu věcnému.[17]
Zobecnitelnost závěrů Nejvyššího soudu (zejména ve vztahu k nájmu) lze rovněž zpochybnit za pomoci redukce ad absurdum. Napříč odbornou veřejností, v doktríně ani v judikatuře, totiž nepanují pochybnosti o tom, že pronajímatel nemusí být vlastníkem pronajaté věci.[18] Pronajímateli – nevlastníku (např. nájemci, který dává věc do podnájmu) ochrana vlastnického práva nesvědčí. Znamená to, že pokud taková osoba pronajme nemovitou věc, či uzavře jinou smlouvu, jejímž obsahem bude mj. povinnost dlužníka znějící na vyklizení, může být tato povinnost utvrzena vykonatelným notářským zápisem? Nebo snad máme vykládat závěry Nejvyššího soudu tak, že se tato osoba vůbec nemůže domáhat vyklizení? Tak tomu podle všeho není, nárok na vyklizení může – jak bylo rozvedeno shora – plynout i z jiného právního důvodu, typicky ze smlouvy. Pronajímatel – nevlastník má (stejně jako pronajímatel – vlastník) právo domáhat se vyklizení z titulu ochrany svého obligačního práva. Obě skupiny pronajímatelů pak mají rovněž právo utvrdit své postavení prostřednictvím dohody dle § 71b not. řádu – jakékoli rozlišování mezi oběma skupinami by bylo absurdní (lze rovněž argumentovat a fortiori).
Pakliže budeme postupovat důsledně v duchu logiky Nejvyššího soudu, může nastat obdobný problém i v případě, kdy bude vykonatelný zápis utvrzovat kupříkladu povinnost kupujícího odevzdat individuálně určenou věc prodávajícímu.[19] Vlastnické právo k takové věci se při absenci jiného ujednání převádí již samotnou účinností smlouvy (§ 1099 ObčZ). Bude nárok kupujícího vůči prodávajícímu na vydání věci plynout z toho, že se stal vlastníkem, nebo z toho, že povinnost prodávajícího odevzdat věc kupujícímu plyne z jejich závazkového právního poměru?
Článek byl publikován v Komorních listech č. 2/2022.
[1] Racionální zákonodárce je fiktivní entitou, kterou využíváme při teleologickém výkladu. Interpretační výsledek takto získaný by měl co nejvíce respektovat společenské podmínky a existující právní řád. – Srov. např. Melzer, F. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. 1. vyd., Praha: C. H. Beck, 2009, s. 87.
[2] Srov. též přesvědčivé pragmatické argumenty předložené Kleinem – Klein, Š. Jak se pan Novák na mě zlobil. Ad Notam, 2020, č. 3, s. 40.
[3] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2086/2017; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5479/2016: „I v případě notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti je namístě přiměřeně využít pravidla, že na právní úkon (na právní jednání) je třeba spíše hledět jako na platný, než coby neplatný."
[4] Uvozovky používám proto, že předmětná zákonná úprava by tvořila obsah závazku tak či tak, tj. ať již by byla či nebyla opsána do textu smlouvy.
[5] K tomu, že si lze platně sjednat povinnost spočívající ve vyklizení snad ani nemůže být pochyb. Přesto uznávám, že analyzované rozhodnutí může takovou pochybnost vzbouzet. Důvody, proč je takové ujednání po právu, rozpracovává Bernard, P. Nad jedním rozhodnutím – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2085/2019. Ad Notam, 2020, č. 3, , s. 17.
[6] Se třetími osobami (vůči nimž jsme chráněni „toliko“ z titulu našeho vlastnického práva) dohodu se svolením k vykonatelnosti uzavřít skutečně nemůžeme a cestu k vyklizení bychom si museli proklestit skrze martyrium soudního (eventuálně rozhodčího) řízení. Žaloba, kterou bychom za tímto účelem museli využít, by byla reivindikace. Rozdíl zde tkví v tom, že s těmito osobami jsme ničeho neujednali, takže do rovnice nevstupuje proměnná v podobě dobrovolného uznání našeho nároku ze strany těchto osob, která by zakládala relativní právní poměr.
[7] Později se objevují ještě žaloby smíšené (actiones mixtae). Srov. Skřejpek, M. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 255.
[8] Tamtéž.
[9] Jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 3. 1. 1929, sp. zn. R I 1028/28, citované In: Sedláček, J., Spáčil, J. [ed.].Obligační právo, sv. 1. Praha: Wolters Kluwer, 2010 (reprint vydání z r. 1946), s. 125.
[10] Srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99: „Za trvání nájemního poměru je k vyklizení osoby bydlící v bytě jen na základě souhlasu nájemce aktivně věcně legitimován nájemce, nikoliv pronajímatel.“
[11] Viz např. Sedláček, J. Vlastnické právo: komentář k §§ 353–446 všeob. obč. zák. se zřetelem ku právu na Slovensku a Podkarpatské Rusi platnému. Praha: V. Linhart, 1935, s. 153; Fiala, J., Švestka, J. Úvaha nad ochranou vlastnického práva se zvláštním zřetelem k vlastnickým žalobám. Socialistická zákonnost, 1971, č. 2, s. 78; Knapp, V., Luby, Š. Československé občanské právo. Svazek I. Praha: Orbis, 1974, s. 342–344; či Spáčil, J.Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku, 2. vyd., Praha: C. H. Beck, 2005, s. 95–97.
[12] Tento závěr potvrzuje např. Spáčil, J. In: Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Praha: C. H. Beck, 2013, s. 229: „Pokud osoba, která měla v detenci věc na základě obligačního oprávnění, které již zaniklo, ji vlastníkovi, který ji věc předal do detence, nevrátí, může vlastník uplatnit jak reivindikaci, tak i žalobu z obligačního poměru.“
[13] Shodně Spáčil, J. op. cit., sub 11, s. 96–97. Srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 17. 2. 1926, sp. zn. R I 100/26 (Vážný 5770): „Propachtovatel, jenž jest i propachtovatelem i vlastníkem propachtované věci, jest oprávněn domáhati se na pachtýři vrácení věci jak žalobou z poměru pachtovního, tak žalobou vlastnickou. Je-li jen vlastníkem, nikoli též propachtovatelem, přísluší mu pouze žaloba vlastnická.“
[14] Ke stejným závěrům dospívá i prvorepubliková civilistika – Sedláček, J. op. cit., sub 11, s. 153: „Byla-li věc někomu dána v užívání a skončil-li tento poměr, je vlastník, jenž dal věc v užívání, oprávněn žádat věc zpět, buď na základě onoho smluvního závazku věc vrátit, anebo je oprávněn věc požadovat zpět na základě svého práva vlastnického, že mu žalovaný věc bezprávně zadržuje.“
[15] Spáčil, J. op. cit., sub 9, s. 97.
[16] Tamtéž. Petit vlastnické žaloby by neměl znít na vrácení, leč na vydání věci.
[17] Viz Fiala, J., Švestka, J. op. cit., sub 11, s. 78.
[18] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3587/2008: „[P]ronajímatelem může být i osoba, která má právo disponovat předmětem nájmu z jiného důvodu, např. z titulu věcného břemena, inominátního kontraktu ...“; Hulmák, M. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Praha: C. H. Beck, 2014, s. 220; či již Arndts, C. L. Učební kniha pandekt. Svazek 2. Díl III. Praha, 1886 (reprint: Wolters Kluwer, 2010), s. 227.
[1] Svědčí mu však ochrana obligační, tedy žaloba na vrácení věci. Srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 17. 2. 1926, sp. zn. R I 100/26 (Vážný 5770): „[P]ouhý propachtovatel, t. j. osoba, která nemůže tvrditi žádného jiného práva k věci, než právě to, které z obligačního smluvního poměru pachtovního vůči pachtýři vyplývá, musí se s touto žalobou také spokojiti.“
[19] K tomu, že vydání takové věci může být předmětem dohody se svolením k vykonatelnosti srov. např. Kožiak, J. In: Kožiak, J., Ruban, R., Vláčil, J. Notářský řád: Praktický komentář. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2019, komentář k § 71b, marg. č. 7, s. 284.
Diskuze k článku ()