Ještě o poznání horší je pak povědomí o této skutečnosti mezi pracovníky (a to dokonce i mezi vedoucími zaměstnanci či managementem). Z důvodu tohoto nízkého povědomí i s ohledem na vysoké pokuty,[3] které v této souvislosti hrozí, doporučujeme dbát na osvětu v této oblasti.[1] Základní informace k problematice určování cen poskytujeme v tomto příspěvku.
Úvodní východiska – lze vyžadovat od odběratelů, aby drželi určité cenové rozmezí?
Na úvod předznamenáváme, že určování cen v dodavatelsko-odběratelském vztahu je velmi ošemetné. Dohoda o závazném stanovení pevných a/nebo minimálních cen pro další prodej je totiž tzv. tvrdým omezením, na které nelze použít režim bezpečného přístavu ve smyslu nařízení o vertikálních blokových výjimkách. Výjimka ze zákazu je sice obecně možná, ale dosáhnout na ni je velmi náročné, ne-li nemožné.[2]
Cenové doporučení obecně přípustné je. Musí však splňovat tyto dva požadavky:
- musí být skutečně nezávazné (tzn. nesmí existovat motivační, či naopak odrazující mechanismy k jejich dodržování, či nedodržování) a
- doporučené ceny nesmí vést ke koordinaci, resp. nesmí být tzv. konkludentně přijaty – i přes existenci nezávazného doporučení tedy musí na trhu nadále existovat cenová soutěž v rámci značky, která se projevuje především ve svobodné možnosti odběratele se od doporučení odchýlit.
Úřady (ÚOHS a Evropská komise) velmi aktivně stíhají vertikální dohody o cenách jako závažné porušení antimonopolního práva. Existuje také riziko žalob na náhradu škody ze strany zákazníků i konkurentů. V tomto ohledu je pro dodavatele mimořádně důležitá antimonopolní analýza, osvěta a důkladná dokumentace v každém jednotlivém případě.
Základní pravidla pro posuzování cenových dohod či jiných opatření vedoucích k jednotné cenové hladině nedávno připomněl Soudní dvůr EU („SDEU“) ve svém rozhodnutí Super Bock (rozsudek ESD ze dne 29. června 2023, věc C-211/22, ECLI:EU:C:2023:529).
O co šlo?
Společnost Super Bock je předním výrobcem piva v Portugalsku. Portugalský antimonopolní úřad měl za to, že v letech 2006 až 2017 uplatňovala zmíněná společnost poměrně přísnou kontrolu svých distributorů tím, že každý měsíc schvalovala minimální ceny pro další prodej a rozesílala je svým distributorům. Distributoři pak měli povinnost hlásit společnosti Super Bock údaje o svých prodejních cenách a v případě jejich nedodržení mohli být připraveni o slevy a rabaty. Portugalský antimonopolní úřad uložil za toto jednání společnosti Super Bock a dvěma jejím manažerům pokutu ve výši 24 milionů eur.
Rozhodnutí antimonopolního úřadu přezkoumával soud v Lisabonu, který v této věci předložil SDEU několik předběžných otázek.
K čemu SDEU dospěl?
Rozhodnutí SDEU o předběžných otázkách vyzývá orgány pro hospodářskou soutěž, podnikatele a odborníky z praxe k tomu, aby měli na vědomí především následující zásady:[4]
1. Prokažte to: Neoprávněné stanovení cen pro další prodej je považováno za existující, pokud dodavatel vydává doporučené ceny pro další prodej, sleduje skutečné ceny a pokud distributoři tyto ceny skutečně dodržují. Velká tíha důkazního břemene leží na bedrech dotčených podnikatelů (tj. dodavatelů a jejich odběratelů).
2. Nenechte se unést: Jak jsme uvedli výše, dohoda o cenách pro další prodej je tvrdým omezením ve smyslu nařízení o blokových vertikálních výjimkách, což znamená, že taková dohoda nepožívá výhod blokové výjimky (tzv. bezpečného přístavu).[5] Stále je však nutné posoudit její soulad s článkem 101 SFEU, což především znamená, že lze teoreticky uvažovat o „osvobození“ takové dohody na základě čl. 101 odst. 3 SFEU.[6]
3. Nemyslete si, že jste v USA: Podle práva EU se nelze dovolávat tzv. rule of reason ani podrobného vyvažování pro- a protisoutěžních účinků konkrétní dohody.
Závěrem
Také český antimonopolní úřad se zaměřuje na udržování cen v dodavatelsko-odběratelských vztazích. To potvrzuje jeho nedávné rozhodnutí,[7] jakož i jeho výroční zpráva.[8]
I pro naši praxi je proto nedávné rozhodnutí SDEU přínosem, neboť přináší (resp. opakuje) hlavní zásady pro posuzování dohod ohledně cen pro další prodej. Podle zmíněného rozhodnutí SDEU lze existenci zakázané dohody[9] o cenách dovozovat na základě následujících indicií:
- (i) dodavatel sdílí se svými distributory maloobchodní ceny (ať už jde o ceny povinné nebo doporučené);
- (ii) dodavatel sleduje, jestli jeho distributoři dodržují pravidla, a případně uplatňuje odvetná opatření; a
- (iii) distributoři dodržují ceny pro další prodej doporučené/stanovené dodavatelem.
[1] A to i s odkazem na zahraniční poradenskou praxi – viz např. DITTRICH, J. Keine „Preisbindung der zweiten Hand“ – Compliance im Bereich des vertikalen Kartellrechts. CCZ 2019, s. 184.
[2] Závazné dohody o minimálních či pevných cenách jsou zakázány až na naprosté výjimky, jejichž použitelnost navíc dosud závazně nepotvrdil žádný soud ani úřad. Naplnění předpokladů takových výjimek navíc musí prokázat dodavatel, což může být velmi těžký úkol.
[3] Např. v rozhodnutí Nintendo (rozsudek Soudu prvního stupně T-13/03 ve věci Nintendo a Nintendo of Europe v. Komise ze dne 30. 4. 2009) činila celková pokuta pro společnost Nintendo a několik jejích distributorů 119 milionů EUR.
[4] Je škoda, že se SDEU nemohl k případu vyjádřit s větší mírou detailu. Je tomu tak především proto, že odvolací soud v Lisabonu neposkytl dostatečné podrobnosti. Rozsudek SDEU ponechává na lisabonském soudu, aby rozhodl, zda jednání spol. Super Bock v tomto konkrétním případě představuje omezení na základě cíle, či nikoli.
[5] Mnoho odborníků na hospodářskou soutěž se v posledních letech zasazovalo o mírnější přístup k udržování cen pro další prodej v EU. Evropská komise nicméně v této věci setrvala na svém pevném postoji a tzv. RPM nadále zůstávají tvrdým omezením. Vertikální pokyny Evropské komise uvádějí, že udržování cen pro další prodej je škodlivé pro hospodářskou soutěž (protože brání soutěži mezi distributory v rámci značky), i když může mít v některých případech prokonkurenční účinky.
[6] V rozsudku ve věci Super Bock navíc SDEU uznává, že pouhé zjištění, že dohoda obsahuje tvrdé omezení (jako je RPM), samo o sobě neumožňuje učinit závěr, že by tato dohoda měla být automaticky zakázána podle čl. 101 odst. 1 SFEU. Pojmy „tvrdé omezení“ a „omezení z hlediska účelu“ totiž nejsou pojmově zaměnitelné a nemusí se nutně překrývat (viz bod 41 analyzovaného rozsudku).
[7] Srov. např. Tescoma dostala od antimonopolního úřadu pokutu 64 milionů korun. Firma určovala ceny odběratelům. In: Rozhlas.cz [online]. 18. 7. 2023 [cit. 7. 8. 2023]. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/tescoma-pokuta-uohs-antimonopolni-urad-hospodarska-soutez_2307181548_dno
[8] Výroční zpráva ÚOHS je dostupná zde: https://www.uohs.cz/cs/informacni-centrum/vyrocni-zpravy.html. Ve zprávě se píše o několika rozhodnutích úřadu ve věcech cenových dohod – včetně uložených sankcí, které se pohybují v řádech několika milionů Kč. Důležitá je především informace antimonopolního úřadu o tom, na co se zaměřuje v r. 2023. Mj. totiž uvádí, že hodlá „nadále postihovat především dohody o dodržování minimálních cen... V této oblasti se plánuje zaměřit spíše na větší hráče s výraznější tržní silou.“
[9] Protiprávní není pouze „klasická“ dohoda v podobě smlouvy zaznamenané na papíře. Antimonopolní úřady mohou zakročit také proti formálním či neformálním požadavkům, příkazům a zákazům, které dodavatel sděluje členům distribuční sítě, aniž by s tím distributoři výslovně souhlasili.
Diskuze k článku ()