První část článku naleznete zde.
Judikatura Nejvyššího soudu postupem doby formulovala hlediska významná pro posouzení, zda konkrétní ujednání o úroku z prodlení nevybočuje z limitů autonomie vůle daných především dobrými mravy a veřejným pořádkem, nicméně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/2018, aplikovatelnost těchto hledisek zpochybnil.
Úrok z prodlení v rozhodování Ústavního soudu
Jak bylo řečeno, předmětem posuzování Ústavního soudu bylo výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1164/2007, v němž Nejvyšší soud souhlasil s přístupem odvolacího soudu. Ústavní soud uvedený případ posuzoval na základě ústavní stížnosti dlužníka a v nálezu I. ÚS 523/07 zaujal stanovisko opačné; důvody, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o přípustnosti ujednaného úroku, nepovažoval za dostatečně přiléhavé. Důraz položil na ujednanou výši úroku z prodlení, která musí respektovat funkci tohoto právního prostředku, a konstatoval: „Zásada smluvní volnosti je v daném případě modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu úroků z prodlení; jejich použití je možné a zákonné, jejich výše však nemůže být bezbřehá. Pokud bývá v judikatuře zdůrazňováno, že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutné zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků, a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní. Částka, kterou je povinen platit subjekt, jenž se dostane do prodlení, odpovídající úroku 182 % ročně, jako je tomu právě ve zkoumaném případě, je již očividně (rovněž) za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní.“
Z citovaného textu je zřejmé, že rozhodující pro Ústavní soud byla samotná výše smluvního úroku z prodlení, která musí být přiměřená jeho kompenzační a motivační funkci. Tuto funkci už neplní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Jiné okolnosti vztahu mezi dlužníkem a věřitelem nejsou pro přípustnost ujednané výše podstatné. Stejné stanovisko zopakoval Ústavní soud i v nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10.
Tyto závěry a jejich význam pro soudní praxi rozvinul již zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18. Předmětem ústavní stížnosti byly rozsudky prvoinstančního i odvolacího soudu, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatele na zastavení exekuce na částku 25 000 Kč spolu s ujednanými úroky z prodlení ve výši 1 % denně do zaplacení. Ústavní soud oba rozsudky zrušil. Své závěry založil na posouzení dvou základních otázek. Za prvé, zda a v jakých případech mohou exekuční soudy zkoumat věcnou správnost exekučního titulu, a za druhé, zda nepřiměřenost výše úroků z prodlení je zásadní vadou exekučního titulu zakládající důvod pro tento přezkum.
K první otázce s odkazem na svá předchozí rozhodnutí konstatoval, že v exekučním řízení lze zkoumat vady exekučního titulu a výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pokud by tím mělo dojít k odstranění zjevné nespravedlnosti nebo zabráněno zneužití práva, které může představovat zjevně šikanózní exekuční návrh. Uzavřel, že z jeho ustálené judikatury „plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Nezohlednění těchto kritérií při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí představuje porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“ (bod 23 nálezu).
K otázce, zda výše úroků z prodlení může představovat zásadní vadu exekučního titulu, vyslovil Ústavní soud několik závěrů. Konstatoval, že existuje maximální ústavně přípustná výše úroků z prodlení a že za hranicí maximální ústavně přípustné výše úroků z prodlení je úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně, tj. 182,5 % ročně. Tuto maximálně přípustnou výši úroků z prodlení dovodil ze svých nálezů (I. ÚS 728/10 a I. ÚS 523/07), o nichž byla řeč výše a které úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně označily bez dalšího za protiústavní.
Doplnil k tomu, že závěr o protiústavnosti úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně vyslovený v citovaných nálezech se sice týkal hmotného práva, má ovšem bezprostřední přesah do práva procesního. „Není-li možné, aby si smluvní strany sjednaly úrok z prodlení přesahující maximální ústavně přípustnou výši, nemohou ani soudy svými rozhodnutími přiznávat nárok na plnění úroků z prodlení v neústavní výši; jinak řečeno, nemohou přiznat protiústavní plnění. Jde tedy o procesní zásadu, byť má původ v hmotném právu. Rozhodnutí přiznávající právo na zaplacení úroků z prodlení v neústavní výši tak přiznává plnění, které je z hlediska ústavněprávního zakázané. Přiznání práva na plnění, které ústavní pořádek zakazuje, je zásadní vadou exekučního titulu, a již z toho důvodu by výkonem rozhodnutí došlo ke zjevné nespravedlnosti“ (body 31 a 32 nálezu). Soudy by měly respektovat závěry nálezů sp. zn. I. ÚS 728/10 a I. ÚS 523/07, podle nichž úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně „je již za hranicí ústavnosti a není třeba provádět individuální hodnocení přiměřenosti úroků. Změna tohoto pravidla by připadala v úvahu při zásadní změně ekonomických poměrů.“
Obecným soudům, jejichž rozsudky zrušil, pak Ústavní soud uložil, aby „stanovily výši úroků z prodlení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou (a ústavní), a aby ve zbylé části exekuci zastavily podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř.“ (bod 51 nálezu).
Některé závěry nálezu II. ÚS 3194/18 vyvolávají značné pochybnosti.
Maximální ústavně přípustná výše úroků z prodlení
Ústavní soud v uvedeném nálezu několikrát zdůraznil, že existuje maximální ústavně přípustná výše úroků z prodlení, jíž je sazba nedosahující 0,5 % denně, resp. že sazba 0,5 % denně je již za hranicí maximální ústavní přípustnosti. K závěru o protiústavnosti stačí jen zmíněná sazba úroku a žádné zkoumání konkrétních okolností případu není třeba. Zdá se tedy, že nález sp. zn. II. ÚS 3194/2018 rozlišuje dvě situace. Za prvé situace, do nichž spadají ujednání o úroku z prodlení, u nichž mají soudy k námitce dotčené strany posuzovat, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu odpovídá ujednaná výše kritériu dobrých mravů. Druhou skupinou jsou pak případy, kdy výše úroku či jeho sazba je taková, že již sama o sobě je protiústavní a žádné konkrétní okolnosti to nemohou změnit; tím je právě sazba 0,5 % denně.
Je otázkou, zda takové rozlišování má vůbec smysl. Dobré mravy vyjadřují určité standardy chování, které jsou společností obecně uznávány jako slušné a morální. Jak bylo řečeno, představují určité etické minimum, chránící ty, kteří by mohli být dotčeni jednáním vybočujícím z této hranice. Jako neurčitý pojem vyžadují dobré mravy při jejich aplikaci konkretizaci. Při jejich implementaci jako mimoprávní normy „však nejde o recepci nějaké zvláštní morálky, ale o recepci obecně uznávaných mravních zásad na konkrétní skutkový stav“.[1] Pokud tedy soud v konkrétním případě zjistí, že ujednání o sankci za prodlení s plněním se výší sankce příčí uznávaným morálním standardům, je zbytečné stanovit ještě další hranici už nějakou fixní částkou či sazbou, která by byla označena jako nejen nemorální, ale i protiústavní. To je jeden aspekt. Druhým je proměnnost pojmu dobré mravy. Pojem dobré mravy podléhá změnám tak, jak se mění, vyvíjí chápání základních hodnot a principů uznávaných danou společností na daném stupni vývoje. Výše sankce, jež se v určitém období jeví jako neúměrně vysoká a tíživá, může v jiné době a za jiných podmínek fungovat zcela bez problémů. Nemusí přitom jít o převratné celospolečenské změny, ale jen o změny v nahlížení na určité jevy. Příkladem může být nahlížení na úrok a možnost požadovat úroky z úroků. Do nedávné doby to judikatura neumožňovala, dnes je dohoda o úrocích z úroků předpokládána zákonem.
Závažnějším problémem spojeným s popsanou „protiústavností“ úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně však je způsob, jakým se Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/2018 postavil k judikatuře obecných soudů, resp. k judikatuře Nejvyššího soudu.
Jak bylo řečeno, podle nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/2018 je sjednání a také přiznání úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně protiústavní, odporující maximálně ústavně přípustné výši úroku z prodlení. Zároveň tento nález konstatoval, že neexistuje ani ustálená judikatura obecných soudů, která by se zabývala otázkou, „jaká výše úroků z prodlení je již protiústavní“ (bod 44 nálezu). Je pravda, že judikatura obecných soudů neposuzovala, zda ujednání o úroku z prodlení dosahuje či nedosahuje ústavně maximálně přípustné výše. Nález však zcela pominul rozsáhlou judikaturu obecných soudů, která se případy, kdy strany ujednaly úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně, zabývala. Pominul i výše rozebraný rozsudek sp. zn. 31 Cdo 717/2010, jímž velký senát Nejvyššího soudu rozhodl na základě § 19 a 20 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, o sjednocení judikatury při posuzování ujednání o výši úroku z prodlení. Nejvyšší soud v tomto rozsudku formuloval kritéria pro posouzení, zda se ujednaná výše příčí dobrým mravům, či nikoliv. Tato kritéria formuloval právě při posuzování úroku ujednaného ve výši 0,5 % denně a zdůraznil, že rozpor i tohoto smluvního ujednání s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém konkrétním případě individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu.
Konstatoval-li tedy Ústavní soud, že úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně je vždy protiústavní, aniž by bylo třeba zkoumat okolnosti, za nichž k ujednání došlo, zasáhl do ustálené judikatury obecných soudů. Oproti ustálené judikatuře změnil, a to právě pro uvedenou konkrétní sazbu úroku z prodlení, přístup k uplatnění principu dobrých mravů jako korektivu autonomie vůle. Jestliže obecné soudy ve své judikatuře usměrněné sjednocujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu vyžadovaly, aby pro vyslovení nepřípustnosti sazby úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně pro překročení limitů autonomie vůle hovořily konkrétní okolnosti případu, pak podle Ústavního soudu přesahuje tyto limity takové ujednání vždy. Ústavní soud se přitom ani jedním slovem nevypořádal s argumentací Nejvyššího soudu obsaženou v citovaném sjednocujícím rozsudku.
V této souvislosti je třeba připomenout, že citovaný nález pominul nejen ustálenou judikaturu obecných soudů, ale i to, co ke stejnému problému řekl jiný senát Ústavního soudu. Usnesením ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1169/13, třetí senát Ústavního soudu odmítl ústavní stížnost dlužníka, který s odkazem na zmiňované nálezy sp. zn. I. ÚS 523/07 a I. ÚS 728/10 spatřoval porušení svých základních práv rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu, které přiznaly věřiteli úrok z prodlení ve výši 0,6 % z dlužné částky denně. V tomto usnesení Ústavní soud zhodnotil postup obecných soudů a „dospěl k přesvědčení, že postup soudů, vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Proti závěrům nalézacího a odvolacího soudu nelze z ústavněprávního hlediska vznášet žádné relevantní námitky, neboť jsou náležitě odůvodněné po stránce skutkové i právní. Obecné soudy dospěly z konkrétních skutečností k závěru, že v projednávané věci je žaloba proti stěžovateli důvodná, a toto své rozhodnutí dostatečně odůvodnily v souladu s požadavky spravedlivého procesu dle ust. § 157, 169 o. s. ř.“
Z toho, co bylo řečeno, vyplývají dvě skutečnosti. Za prvé, závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 vybočují z přístupu Ústavního soudu k judikatuře jako takové, jejímu významu a k možnosti jejích změn. Jak píše Z. Kühn, „Ústavní soud opakovaně zdůrazňoval, že judikatura je právem v materiálním slova smyslu, což nese též povinnost soudů svou judikaturu měnit principiálním a předvídatelným způsobem, který nenaruší oprávněná očekávání adresátů právních norem.“[2] Konkrétně v nálezu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10, kde Ústavní soud s odkazem na svá další rozhodnutí připustil, že judikatura nemůže být bez vývoje, ovšem za dodržení principu předvídatelnosti soudního rozhodování, na jehož základě právní úprava stanoví závazná pravidla pro přijímání rozhodnutí, jimiž má být stávající judikatura překonána. Citovaný nález k tomu dodává: „Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak.“ (Podobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. I. ÚS 1343/20.) Jak bylo řečeno, jakékoliv odůvodnění zásahu do stávající judikatury Nejvyššího soudu chybělo, existenci judikatury k posuzovanému problému druhý senát Ústavního soudu neshledal.
Za druhé, nález II. ÚS 3194/2018 se nevypořádal ani s odlišným názorem, který vyjádřil jiný senát Ústavního soudu, byť „jen“ v usnesení sp. zn. III. ÚS 1169/13, odmítajícím ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. I když usnesení mají „nižší precedenční sílu než nálezy Ústavního soudu“, jak se píše v bodu 22 nálezu II. ÚS 3194/2018, třetí senát Ústavního soudu se v citovaném usnesení podrobně věcně zabýval postupem obecných soudů, které posuzovaly konkrétní okolnosti ujednání o výši úroku z prodlení, a jejich postup aproboval jako správný. Pokud druhý senát v nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/2018 zmíněné usnesení přešel jako neexistující, nedostál principu vázanosti vlastními rozhodnutími, který Ústavní soud několikrát formuloval. Srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 11/02, kde je mj. řečeno: „Nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy).“ K možnostem změny vlastní judikatury patří vedle principů v citovaném nálezu uvedeným i přesvědčivé odůvodnění změny.
Nález II. ÚS 3194/2018 se také negativně podepsal na dalším vývoji judikatury obecných soudů týkající se přiměřenosti úroků z prodlení. Výše byly citovány rozsudky nalézacích senátů Nejvyššího soudu, jejichž předmětem bylo posouzení ujednání o smluvním úroku z prodlení již podle současné úpravy. Nejvyšší soud se v nich přihlásil k závěrům zmiňovaného sjednocujícího rozsudku velkého senátu a konstatoval, že tyto závěry obstojí i s přihlédnutím k nálezům Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 523/07, I. ÚS 728/10, jakož i II. ÚS 3194/2018. Důvodem mělo být, že uvedené nálezy se týkaly jiného skutkového stavu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 a 23 Cdo 765/2020). O jiný skutkový stav ve zmíněných nálezech však nešlo, naopak posuzovaly jen výši úroku z prodlení ujednanou jako 0,5 % denně a uzavřely, že zkoumání skutkového stavu, tj. konkrétních okolností případu, není nutné. Je však třeba uznat, že asi jiným způsobem se s uvedenými nálezy nebylo možné vypořádat.
Podstatně jinak se k problému postavil vykonávací senát č. 20 Nejvyššího soudu v rámci přezkumu rozhodnutí nižších soudů, nařizujících výkon rozsudků ukládajících dlužníkovi povinnost zaplatit úrok z prodlení právě ve výši 0,5 % denně.
Pokračování článku naleznete zde.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] L. Tichý: Obecná část občanského práva, C. H. Beck, Praha 2017, str. 72.
[2] Z. Kuhn: O velkých senátech a judikaturních odklonech vysokých soudů, Právní rozhledy č. 2/2013, str. 39.
Diskuze k článku ()