Článek se nejprve zabývá dvojkolejností a diferenciací české právní úpravy změnypohlaví obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, a v zákoně č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. Dále se věnuje judikatuře Nejvyššího správního soudu k problematice změny pohlaví, v níž Nejvyšší správní soud odmítl akceptovat přístup zastávaný Evropským soudem pro lidská práva. Rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva pak tvoří další kapitolu. V rámci této kapitoly je zaměřena pozornost na evolutivní vývoj spočívající v odmítnutí chirurgických zákroků, jako podmínky pro právní uznání změny pohlaví. Součástí článku je i mezinárodní rámec, v němž jsou promítnuta základní lidská práva související s problematikou trans osob. Těmi jsou právo na soukromí, s nímž úzce souvisí právo uzavřít manželství, neboť dle české právní úpravy změnou pohlaví manželství (rovněž registrované partnerství) zaniká, konečně pak také právo na zdraví. Závěrečná část je věnována diskriminaci, která je trans osobám velmi blízká v mnoha oblastech.
Úvod
Určování pohlaví je v České republice založeno na binaritě. Člověk může mít pohlaví muž, nebo žena. Rozhodujícím při jeho určení jsou vnější pohlavní znaky (tzv. biologické pohlaví), přičemž na psychickém stavu jedince nezáleží.[1] I když je toto pojetí v rozporu se současným diskurzem, i nadále je kladen důraz na zařazení osoby do jedné z těchto kategorií. Dle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "mat. z."), se totiž narození dítěte oznamuje matričnímu úřadu, a to do 3 pracovních dnů od porodu (lhůta pořádková - § 15 odst. 4 mat. z.), přičemž součástí tohoto sdělení je také údaj o pohlaví.
Česká republika je považována za zemi s úctou k lidským právům a lidská práva zaujímají v české zahraniční politice klíčové místo. Zároveň vyjadřuje podporu všem krokům k posílení dodržování lidských práv a základních svobod. Lidská práva mají univerzální povahu, tzn., že náleží všem bez rozdílu. Lidská práva jsou nedílnou součástí moderních demokratických systémů a představují jeden z korektivů čistě majoritního rozhodování. Kromě zmínky v preambuli Ústavy České republiky představuje katalog základních lidských práv a svobod Listina základních práv a svobod (dále jen "LZPS"), která je součástí ústavního pořádku České republiky. Zde je uvedeno, že: "Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech."[2] I když osobám, u kterých panuje rozpor mezi psychologickým a biologickým pohlavím (transgender), nebo u osob, u nichž není pohlaví jasně vyhraněno (intersex osoby), náleží stejný katalog základních práv a svobod. Po bližším prozkoumání této problematiky je však možné konstatovat, že ne vždy jsou jejich práva respektována.
Tento článek si klade za cíl analyzovat problematiku souladnosti právní úpravy změny pohlaví s ochranou vybraných lidských práv, které s problematikou transgender úzce souvisí, a to na vnitrostátní, unijní i mezinárodní úrovni.
Právní úprava transgender u nás
Právní úpravu změny pohlaví je možné v České republice označit za dvoukolejnou. Základní normu představuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Jde o normu, která stanovuje podmínky pro právní uznání změny pohlaví u člověka. V souladu s ustanovením § 29 odst. 1 o. z. nastává změna pohlaví u člověka chirurgickým zákrokem při současném znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů.
Dvoukolejnost právní úpravy změny pohlaví v českém právním řádu spočívá v tom, že vedle občanského zákoníku existuje speciální norma, která upravuje změnu pohlaví u transsexuálních pacientů, jejichž definici zákon podává. Tímto právním předpisem je zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, veznění pozdějších předpisů (dále jen "z. spec. zdr. sl."). Dle něj se změnou pohlaví u transsexuálních pacientů pro účely tohoto zákona rozumí provedení zdravotních výkonů, jejichž účelem je provedení změny pohlavíchirurgickým zákrokem při současném znemožnění reprodukční funkce, přičemž přeměna pohlavních orgánů se nevyžaduje. Transsexuálním pacientem se přitom rozumí osoba, u níž je trvalý nesoulad mezi psychickým a tělesným pohlavím (dále jen "porucha sexuální identifikace" - § 21 z. spec. zdr. sl.).
Judikatura Nejvyššího správního soudu
Ve vazbě na výše stanovené podmínky pro změnu pohlaví se klade otázka, zda jsou základní práva náležející všem osobám bez rozdílu nedotčena. Jde o ta, která s problematikou změny pohlaví souvisí, tedy právo na nedotknutelnost osoby a soukromí, právo na ochranu před mučením a jiným krutým, nelidským nebo ponižujícím zacházením, právo na zachování lidské důstojnosti a osobní cti, právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého života a rodinného života a právo na ochranu zdraví.
Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS") je česká právní úprava změny pohlaví ústavně konformní. Poskytuje prostředky, jak změny pohlaví dosáhnout, i když ne úplně bez rizik. Po osobě, která chce změnit "matrikové pohlaví", jež je uvedeno v jejím rodném listu, je dle NSS spravedlivé požadovat, aby podstoupila chirurgický zákrok, čímž bude kupř. muži znemožněno porodit dítě.
Rozsudkem NSS ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 2 As 199/2018 došlo z jeho strany k rozporování přístupu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), zastávaném zejména v rozhodnutí ze dne 6. 4. 2017 vevěci A. P., Garçon a Nicot proti Francii, stížnosti č. 79885/12, 52471/13 a 52596/13.
Rozhodnutí NSS se týkalo člověka narozeného do mužského těla. Tato osoba se však subjektivně neztotožňovala ani s mužským, ani s ženským pohlavím. Dotyčná osoba proto zažádala o změnu rodného čísla (na neutrální rodné číslo nebo ženské rodné číslo). Ministerstvo vnitra však žádost odmítlo z důvodu absence chirurgické změny pohlaví spočívající ve znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů. V tomto postupu Ministerstva vnitra spatřoval žadatel nezákonný zásah a obrátil se na Městský soud v Praze. Městský soud v Praze jeho žalobu zamítl. Postup Ministerstva vnitra shledal v souladu se zákonem.
Rozhodnutí Městského soudu v Praze potvrdil i NSS s odůvodněním, že česká společenská realita vnímá pohlaví jako něco objektivního, na jehož základě je člověk pro ostatní jednoznačně určitelný. Nesoulad mezi pohlavím biologickým a psychologickým je možné řešit jedině chirurgickou změnou pohlaví. Zvolená formulace české právní úpravy změny pohlaví vede k zachování binarity, neboť jde o názorovou shodu panující ve společnosti. Zároveň NSS v předmětném rozhodnutí připustil, že musí být nepříjemné, pokud je osoba s určitým psychickým nastavením "úředně" vedena k jednomu ze dvou jedině právně přípustných pohlaví, i když se ani s jedním neztotožňuje a cítí příslušnost k pohlaví třetímu, případně k žádnému, současně zmínil, že je možné, že se přístup společnosti k právnímu pohlaví postupem času změní, tak jak tomu bylo kupř. u homosexuálů, národnosti či náboženství.
Závěr NSS vyslovený ve výše citovaném rozhodnutí z roku 2019, byť nevylučuje možnost evolutivního vývoje společenského názoru na úřední změnu pohlaví, nepovažuji za zcela správný. Domnívám se, že právě NSS by měl posouvat názorový proud spočívající v méně invazivních zákrocích potřebných k právnímu uznání změny pohlaví vpřed. Současnou právní úpravu změny pohlaví nepovažuji za výraz skutečné a legitimní společenské shody. Spousta názorů totiž pochází od osob neznalých této problematiky bez přijetí faktu, že změna pohlaví je dlouhodobý nelehký proces, který si spousta osob s poruchou pohlavní identity přeje a je jediným možným východiskem pro jejich spokojený život.
Mezinárodní rámec
Kromě garantovaných práv LZPS je Česká republika vázána mezinárodními smlouvami. Z hlediska mezinárodněprávního jde o smlouvy, které chrání práva a svobody obsažené ve Všeobecné deklaraci lidských práv[3] (dále jen "Deklarace"). Již zmiňované právo na soukromí zakotvuje v čl. 12, ve kterém je stanoveno, že "nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům".[4]
Na evropské úrovni představuje ekvivalentní ochranu rodinného a soukromého života čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod[5] (dále jen "Úmluva"). Když v čl. 8 odst. 1 stanoví, že "každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence" a podle odst. 2 "státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné vdemokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných", přičemž první odstavec konstatuje právo, na které má každý nárok a je specifický tím, že nezakotvuje právo na soukromý život jako takový, ale pouze právo na respekt k němu. V odstavci druhém jsou pak vymezeny zájmy, v nichž může stát do práva k respektování soukromého života zasáhnout vsouladu se zákonem pouze za situace, kdy je to nezbytné v demokratické společnosti [viz doktrína margin of appreciation zastávaná Evropským soudem pro lidská práva (dále jen "ESLP")]. Jasná definice soukromého života neexistuje. Na rozdíl od Všeobecné deklarace lidských práv nechrání Úmluva soukromí, ale soukromý život, což je pojem širší a byl autory použit záměrně. Soukromý život je tedy tak, jak opakovaně konstatoval ESLP "široký pojem, který není poddajný vyčerpávající definici" (srov. rozsudek Velkého senátu ESLP ze dne 4. 12. 2008, ve věci S. a Marper proti Spojenému království, č. 30562/04). Základy tohoto práva tvoří negativní koncept svobody neboli "být nechán na pokoji", tedy existence nějaké soukromé zóny, do které by neměl nikdo zasahovat či vstupovat. Takovou zónu je přitom možné chápat jak prostorově, tak i jako rozhodování o své vlastní identitě. Do skupiny týkající se rozhodování o své identitě patří rozhodování o svém jméně, pohlaví či sexuální orientaci/životu.[6] Ochrana soukromého života tak zahrnuje intimní prvky, kam spadá i pohlavní identita a sexuální život.[7]
S právem na respektování soukromého života úzce souvisí právo uzavřít manželství (čl. 12 Úmluvy). Právo uzavřít manželství mají muži a ženy způsobilí věkem k uzavření manželství, mají právo založit rodinu vsouladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva. Tato koncepce je zakotvena i v českémprávním řádu, přičemž se klade otázka, zda je nutné na ní setrvat. Nad rámec tématu článku považuji za vhodné zmínit, že v roce 2018 byly Poslanecké sněmovně předloženy dva návrhy právních předpisů reagujících na problematiku párů osob stejného pohlaví, avšak s rozdílnými zájmy. Na základě prvního z nich by byl v českém právu legalizován sňatek osob stejného pohlaví se všemi právy a povinnostmi náležejícími manželům, a to včetně práva na společné osvojení dítěte.[8] Druhý z předložených konceptů však představuje návrh ústavního zákona, jímž by byl čl. 32 odst. 1 LZPS doplněn o definici manželství jako svazku muže a ženy.[9] Poslanec Patrik Nacher pak navíc představil vlastní návrh, jímž by registrovaní partneři měli stejný katalog práv jako manželé, jejich svazek by se však nadále označoval jako registrované partnerství. Tento koncept však nebyl Poslanecké sněmovně předložen.[10]
Dalším lidským právem, které se změnou pohlaví souvisí, je právo na zdraví. Deklarace zmiňuje právo na zdraví ve vztahu k životní úrovni člověka. Dle čl. 25 Deklarace má každý právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit zdraví a důstojný život jemu i jeho rodině, přičemž mateřství a dětství mají nárok na zvláštní péči a pomoc. Ochrana zdraví je mimo to i předmětem unijního práva. Evropská sociální charta[11] ji upravuje v čl. 11 a Listina základních práv Evropské unie[12] se jí věnuje v čl. 35. Významným interpretačním dokumentem v oblasti monitoringu dodržování práva na zdraví u trans osob jsou Standardy péče WPATH (World Professional Association for Transgender Health).[13]
Pokud opět zhodnotíme soulad mezi právní úpravou změny pohlaví v českém právním řádu, respektive v LZPS v čl. 31, kde je stanoveno: "Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon", a zmíněným právem na zdraví, je třeba konstatovat, že tak jak jsou v současné době nastaveny podmínky pro právní uznání změny pohlaví v České republice, je právo na zdraví u trans osob porušováno v několika rovinách.
Jakýkoliv lékařský zákrok může být totiž ze zdravotního hlediska riskantní, nemluvě o tom, že v případě změny pohlaví jde o nevratný stav. Ve zdravotnictví se navíc setkávají s předsudky či s nedostatkem odborníků. Kvůli možnému zhoršení psychického stavu, který je způsoben psychickou náročností transformace, se trans osoby běžně dostávají do psychiatrických léčeben, kde jejich identitu ignorují a neberou na ni ohled (kupř. je oslovují podle údajů z oficiálních dokumentů).
Přístup k hormonální terapii je pak dalším možným úskalím zdravotnictví ve vztahu k trans osobám. Hormonální léčbou se totiž rozumí zdlouhavý proces, který není vždy plně hrazen z veřejného pojištění, což představuje finanční nákladnost pro osoby bez dostatečných finančních prostředků.
Nejvíce diskutovanou je však podmínka znemožnění reprodukční funkce pro právní uznání změny pohlaví, která má za následek sterilitu. Sterilizace je lékařský zákrok, prostřednictvím něhož se osoba stává neplodnou. Buď se tak děje přímo, nebo v důsledku druhotného efektu. I když některé osoby tento zákrok vyhledávají, neděje se tak vždy. Rozpor s právem na zdraví se znemožněním reprodukční funkce je spatřován v tom, že odporuje svobodě jedince rozhodnout o svém sexuálním a reproduktivním zdraví. Nadto jde o snižování reprodukceschopné populace. Proti sterilizaci je velké množství mezinárodních orgánů. Světová zdravotnická organizace vydala stanovisko, v němž se negativně vyjádřila ke sterilizaci jako podmínce právního uznání změny pohlaví. Rozhodnutím ze dne 15. května 2018 ve věci č. 117/2015 - Transgender Europe a ILGA Europe proti České republice rozhodl Výbor pro sociální práva, že podmíněním právníhouznání genderové identity podstoupením sterilizace Česká republika porušuje čl. 11 odst. 1 Evropské sociální charty ("Charta"), který zaručuje právo na co nejvyšší dosažitelnou úroveň zdraví a právo na přístup ke zdravotní péči. Zajímavým dokumentem týkajícím se této problematiky jsou Yogyakarta Principles. Jejich cílem je zmapování porušování lidských práv, s nímž se lidé různých sexuálních orientací i genderových identit setkávají, zároveň "připomíná" státům jejich závazky na ochranu a dodržování v oblasti lidských práv.
Na tomto místě je vhodné zmínit, že změna pohlaví je v České republice hrazena z veřejného pojištění. Zahrnuje: a) diagnostiku, tj. vyšetření, která naznačují, že se člověk cítí být osobou opačného pohlaví; b) rozhodovací proces, tj. fáze po diagnóze, ve které se osoba rozhodne na základě doporučení odborného lékaře; c) test v reálném životě (RLT), tj. testovací fáze, ve které se člověk snaží žít v roli opačného pohlaví; d) hormonální terapii a e) operaci. Kosmetická ošetření, jako jsou epilace, zvětšení prsou, hlasová terapie aj., si pacient hradí sám.[14]
Článek byl publikován v časopisu Právník č. 12/2021. Pokračování je dostupné zde.
[1] DOLEŽAL, A. Konstrukce identity v právním prostoru. Dvojí pojetí bytí. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2013, roč. 3, č. 1 [cit. 2021-05-12].
[2] Čl. 1 Listiny základních práv a svobod vyhlášené jako součást ústavního pořádku České republiky usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
[3] Všeobecná deklarace lidských práv schválená Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948.
[4] Dostupné z: [cit. 21. 1. 2021].
[5] Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění pozdějších dodatků publikovaná pod č. 209/1992 Sb.
[6] KRATOCHVÍL, J. In: KRNEC, J. - KOSAŘ, D. a kol. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 865.
[7] JANIS, M. W. et al. European Human Rights Law, text and materials. 3rd edition. Oxford: Oxford University Press, 2010, s. 374.
[8] Sněmovní tisk 201. Návrh zákona, kterým se mění zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a důvodová zpráva [online], s. 1-5.
[9] Sněmovní tisk 211. Návrh ústavního zákona, kterým se mění usnesení č. 2/1993 Sb., předsednictva Českénárodní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a důvodová zpráva [online], s. 1.
[10] NACHER, P. Komentář: Manželství homosexuálů - nechť se poslanci odhalí. In: Novinky.cz [online]. 30. 3. 2019 [cit. 2021-03-18].
[11] Evropská sociální charta vyhlášená sdělením č. 56/2010 Sb. m. s.
[12] Listina základních práv Evropské unie, ve znění publikovaném v Úředním věstníku EU C 303 ze dne 14. 12. 2007.
[13] Standards of Care for the Health of Transsexual, Transgender, and Gender Nonconforming People. [cit. 2021-03-18].
[14] KRÁLÍČKOVÁ, Z. The Civil Status of Transsexual nad Transgender People in the Czech republic. The Lawyer Quarterly. 2018, Vol. 8, No. 4 [cit. 2021-07-27].
Diskuze k článku ()