Tím podle názoru autora nařízení zřejmě vybočuje z mezinárodního lidskoprávního rámce, a dokonce i z oblastí a mezí pravomocí Evropské unie, jak jsou jí svěřeny Smlouvou o fungování Evropské unie.
Hodnotící úsudky bývají ovlivněny vlastní zkušeností, dobrou nebo špatnou, ale i vlastní oblibou, touhou či jiným pocitovým hnutím mysli (emocemi). Mohou se týkat až niterného prožití ducha. Kupř. procítění oblažení nebo vnitřního klidu a míru. Podle okolností a osobnostní jedinečnosti není vyloučen ani vnější tělesný projev, např. slzy štěstí, ovšem ani hněvivé „puknutí vzteky“. Ne nadarmo mluvíme o „době emoční“. Navíc v technologizované společnosti.
Úvodem si můžeme položit řečnickou otázku, která souvisí s dále zmiňovaným evropsko-unijním nařízením o digitálních službách z podzimu loňského roku.
Má být „obranyschopná lidovláda“ za všech okolností právně pojímána i jako boj proti části lidu ve smyslu boje proti – z hlediska unijní a státní politiky – nepříznivému společenskému dopadu různých pocitových výlevů, pramenících z lidu? Má tomu tak být i tehdy, jestliže takové pocitové výlevy jsou legální? I tehdy, jestliže se nejedná o zákonně, tedy demokraticky vymezené právní delikty, kterých je celá řada, lišící se právní povahou a mírou společenské škodlivosti?
A to vše za dlouhodobě zavedeného stavu v Evropské unii a jejích členských státech (ovšem i jinde ve světě), kdy samy politické volby, včetně volby prezidenta republiky, jako např. u nás, bývají podstatnou měrou založeny na politické reklamě, která pro stát přijatelným způsobem cílí právě na pocity voličů a politicky účelově s nimi záměrně pracuje? Navíc za stavu poměrně častého myšlenkového neklidu až zmatení nebo úmyslného matení zrelativizovaných hodnot. Mají politiky, které státy o své vůli svěřily Evropské unii, tyto a podobné otázky právně řešit? Smějí je vůbec řešit?
Právní ochrana svobody myšlení a svobody projevu[1]
Necháme-li stranou stížnostní (reklamační) postup, mimosoudní řešení sporů s právně nezávazným výsledkem, jakož i veřejnou správu budoucích vnitrostátních koordinátorů digitálních služeb (zřejmě Českého telekomunikačního úřadu), „účinnou a rychlou“ ochranu soukromých práv budou u nás poskytovat v prvním stupni okresní soudy v civilních sporných řízeních o práva z vadných plnění, včetně posouzení platnosti obchodních podmínek. Půjde zejména o běžné spotřebitelské spory podle občanského zákoníku tak, jako je tomu dosud.
Právně-politickou otázkou však zůstává, zda a nakolik je vhodné, aby někdy i zcela zásadní otázky svobody projevu (a potažmo i svobody myšlení) v sítích elektronických komunikací, prosté zasahování EU nebo státu, nepřímo řešily civilní soudy v běžné spotřebitelské agendě. Vedle právních případů vadně opravených bot. Občanský zákoník sice chrání slabší stranu a zároveň klade zvýšené požadavky na odbornou péči poskytovatele služeb, který je v postavení odborníka. Nicméně v některých, zřejmě ve všech zásadních až globálně klíčových právních případech se nemusí jednat o běžná „zákaznická nedorozumění“ s vadnou skříní nebo špatně opravenou pračkou, nýbrž o podstatné záležitosti i politického a politicko-ideologického (a ústavního) významu, včetně různých „kulturních bojů“ proti svobodným lidem jiných životních názorů, včetně světonázorů nebo jiných i obecně sdílených a generačně předávaných zkušeností a z nich pramenících postojů k dobově proměnlivé politice.[2]
Obchodní podmínky, zvané někdy „zásadami komunity“, zdaleka nezohledňují jen specifika určitých společenství (komunit), např. sousedských, rybářských, náboženských, cizineckých, stranicko-politických, fanouškovských, cestovatelských a jinak zájmových či vymezených. Velmi velké platformy online vystihují až „globální komunitu lidstva“, kterou pro její všeobecnost nelze vymezit znaky, které by byly příznačné pro specifickou komunitu. O žádném „společenství“ (komunitě) tu zpravidla ani nelze hovořit, pakliže je „velmi velká platforma online“ podstatným způsobem nabízena a běžně používána jako veřejná platforma všeobecného vyjadřování názorů kohokoli z řad veřejnosti na cokoli. Stejně jako i k přijímání a rozšiřování idejí a informací bez ohledu na hranice států. Podobně to platí pro „velmi velké internetové vyhledávače“ sloužící svobodnému vyhledávání idejí a informací, opět bez ohledu na hranice států.
Nejsem si jist, zda tím vším český stát neklade příliš velké „právní sousto“ na civilní soudce v soukromoprávních sporech o „pouhá“ práva z vadných plnění závazků. Zároveň na ně stát de facto přenáší do značné míry i politickou odpovědnost za svobodu myšlení a projevů bez zasahování EU, zejména Evropské komise, anebo státu. Civilní soudce českého okresního soudu v soukromoprávním sporu o právo z vadného plnění smluvního závazku nicméně bude muset, pokud by se jednalo o žalobcem naříkaný postup poskytovatele služeb, „patřičně přihlédnout“ k základním právům a svobodám, jak jsou zakotveny v Listině základních práv Evropské unie (viz čl. 14 odst. 4 cit. nařízení).
Dlužno říci, že pro některé politiky by mohl být takový stav docela pohodlný. Dokonce může u nich vést k pocitu duševní pohody politické. Nechť politické (a ústavní) břímě za ně nese civilní soudce … Hlavně že jsme nepřipustili cenzuru. Vystačíme si s obchodními podmínkami poskytovatelů služeb a s „důvěryhodnými oznamovateli“ (čl. 22 cit. nařízení).
Pro budoucí českou zákonodárnou úpravu by mohl být podnětný německý zákon o zlepšení vymahatelnosti práva v sociálních sítích (NetzDG) ze dne 1. září 2017, v pozdějším znění.[3] Nicméně lze přijít i s vlastním zákonodárně-politickým řešením při využití znalostí cizozemského práva a jeho tamějšího naplňování. Stále přichází v úvahu právně-politický podnět ke zřízení, pracovně řečeno, internetového arbitra, podobně jako již máme léta u nás zavedeného finančního arbitra.[4] EU ponechává účinnou a rychlou ochranu práv uživatelů služeb na zákonodárstvích členských států.
Nemusí nutně jít jen o úpravu soudní ochrany. V úvahu přichází i tribunál soudního typu, jímž je v jiné oblasti již zmíněný finanční arbitr. Podstatné ale je, aby bylo uzákoněno zvláštní řízení v těchto věcech. Dospět k pravomocnému soudnímu rozsudku po několika letech procesu v podstatě ztrácí význam. V tomto směru máme nedobré zkušenosti právě se soudním projednáváním pravomocných nálezů finančního arbitra podle části páté o. s. ř. Právním problémem není samo podřazení pod část pátou o. s. ř., ale absence zvláštního, rozuměno zjednodušeného a rychlého řízení. Ďábel se skrývá v detailu, často procesním.
Závěr, aneb právně hodnotový střet mezi ESLP a EU?
Vyloučit nelze, že by se nadměrně přísné či vybočující obchodní podmínky některého poskytovatele např. hostingových služeb již dnes mohly protivit judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, jenž je orgánem mimo EU, nebo konstantní judikatuře ústavních či jiných soudů členských států EU a EHP; a tedy i ústavní ochraně svobody projevu. Podobně to lze uvážit o budoucích pokynech či o jiných „zásazích“ Evropské komise, předpokládaných citovaným nařízením.
Schematicky řečeno, na jedné straně platí právně hodnotový postup v pochybnostech ve prospěch svobody (in dubio pro libertate), ovšem spojený s vyvažující odpovědností a povinností, na druhé zase ochrana obecných blah, která bývá někdy, nikoli nezbytně, prakticky spojena s politikou sociálního inženýrství. Vyloučit fakticky nelze ani možné sledování ochrany osobních pocitů vlastní moci nad lidmi a pocitů nerušené politické pohody bez zvláštního osobního vytížení a zejména bez vytrhování z „klidu na práci“ či z oddechu. Komunisté věřili v socialismus jako blaho všeho lidstva. Kázali tak v československé ústavě z roku 1960. Věřit lze v jakoukoli „pohodu“ a právně instrumentálně k ní příkaznicky vést všechno občanstvo.
Zdá se, že to může být právě osobní pocit duševní pohody politické u některých politiků, který léta brání zákonodárně-politické akceschopnosti českého státu v některých veřejných záležitostech.
Závěrem si připomeňme, že výkon práva na svobodu projevu podle evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.), spravované Radou Evropy, tj. mimo EU, zahrnuje i povinnost a odpovědnost konat v nezbytném zájmu taxativně vyjmenovaných veřejných blah;[5] viz čl. 10 odst. 2. Podobně o „zvláštní povinnosti a odpovědnosti“ při výkonu svobody projevu pojednává pozdější a zároveň univerzální Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, vyhl. pod č. 120/1976 Sb.;[6] viz čl. 19 odst. 3 písm. a) a b). Někdy však sami zapomínáme na „povinnost a odpovědnost“ při sobeckém uplatňování vlastní svobody. „Povinnost a odpovědnost“ zde znamená ohleduplnost. Nikoli sobeckou bezohlednost.
Nicméně „tělesná a duševní pohoda osob“ nepatří mezi veřejná blaha omezující svobodu projevu či jinak se jí legálně dovoleně dotýkající, a to podle jakékoli mezinárodní smlouvy. Přinejmenším je pochybné, z jakého důvodu by zrovna takové omezení mělo být skutečně „nezbytné v demokratické společnosti“. Zrovna „demokratická“ společnost se totiž vyznačuje názorovou pluralitou, která je pro ni pojmově příznačná, byť odlišné mínění může zneklidňovat, a tak rušit individuální, skupinovou či všeobecnou duševní pohodu. Ta ovšem může být navozena i zlem v podobě manipulativní politické reklamy, a tudíž být povrchní, nebo pravdě se dokonce protivící.
Evropský soud pro lidská práva v odůvodnění plenárního rozsudku z roku 1976 ve známém případu Handyside proti Spojenému království uvedl často citovanou právní větu, že ujednání o svobodě projevu podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je použitelné nejen na informace a myšlenky, které jsou příznivě přijímány nebo jsou považovány za neškodné či za neutrální záležitost, ale také na ty, které raní, šokují nebo rozrušují stát či jakoukoli skupinu obyvatelstva. Takové jsou podle soudu požadavky plurality, snášenlivosti a svobodomyslnosti, bez nichž není žádná demokratická společnost.[7]
Doplňme, že přestupky proti občanskému soužití spočívající v ublížení na cti zesměšněním nebo hrubým uražením oběti jiným způsobem a podobné protiprávní činy zůstávají nedotčeny;[8] srov. § 7 zákona o některých přestupcích č. 251/2016 Sb. Občanské soužití má být prosto hrubých jednání, čímž je vymezena právní (a morální) hranice státního zásahu do uplatnění svobody projevu z hlediska zákona a obyčejné lidské slušnosti (morálky).
Dodejme též, že orgány veřejné moci musí politicky (a právně) snést i projevy politického nepřátelství ve svobodné soutěži politických sil (nikoli však např. právně deliktní činy z nenávisti), i kdyby se mělo jednat o pobuřování proti nim.[9] Např. při pokojném výkonu petičního nebo shromažďovacího práva. Takovým projevům lze předcházet a čelit politicky právě ve svobodné soutěži politických sil včetně vhodné komunikace s veřejností, nasloucháním jiným a sociálním cítěním. S ohledem na lidskou různorodost a různě vyvinuté lidské osobnosti nelze uměle vynucovat „jednotu“ občanů.[10] Lze však přesvědčovat občany zejména vlastním dobrým příkladem správy veřejných záležitostí a pokud možno i mravními kvalitami.
Ohleduplné meze kolidujícího uplatňování svobody projevu jsou právně jasně dávno vymezeny a panuje na nich zásadní shoda mezi většinou států. Např. veřejné hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob je u nás přečinem (§ 355 tr. zákoníku).
Evropský parlament a Rada Evropské unie svým nařízením o digitálních službách z roku 2022 v naznačeném směru ochrany „tělesné a duševní pohody osob“ zřejmě vybočily z mezinárodního lidskoprávního rámce, ač EU patří mezi vysoké smluvní strany uváděné evropské úmluvy, spravované Radou Evropy.[19] Nedovolený zásah orgánů veřejné moci by spočíval v samotném přijetí části citovaného nařízení EU.
Na tomto mezinárodněprávním závěru nic nemění, že Listina základních práv Evropské unie (Úř. věst., 2012/C 326/02) stanoví – na rozdíl od mezinárodního práva a české Listiny základních práv a svobod – jen proporční omezení výkonu svobody projevu, aniž by taxativně vyjmenovávala dovolené důvody; viz čl. 52 odst. 1.
Další právní pochybnosti panují o tom, zda částí citovaného nařízení Evropský parlament a Rada Evropské unie nevybočily z oblastí a mezí pravomocí Evropské unie, jak jsou jí svěřeny Smlouvou o fungování Evropské unie. Vybočení by bylo dovoleno jen novou mezinárodní smlouvou, sjednanou mezi členskými státy EU a přinejmenším nepřímo revidující Smlouvu o fungování Evropské unie. Nikoli „pouhým“ nařízením orgánů EU v mezích stávající Smlouvy o fungování Evropské unie, popř. v mezích jiné dosavadní mezinárodní smlouvy.
Evropský parlament a Rada Evropské unie jsou ovládány nejen vlastním právem, ale i právem mezinárodním. Nestojí nijak a v ničem výše.
Legalita nařízení o digitálních službách byla potenciálně přezkoumatelná Soudním dvorem Evropské unie podle čl. 263 Smlouvy o fungování Evropské unie. Žalobní legitimaci měl mj. každý členský stát, ale jen do dvou měsíců ode dne vyhlášení nařízení v Úředním věstníku, ke kterému došlo již 27. října 2022. Žalobu mohla v téže lhůtě podat, při splnění právních předpokladů, i každá fyzická nebo právnická osoba. Ta by ji sice mohla podle okolností podat i do dvou měsíců ode dne, kdy se o nařízení dověděla, ale vzhledem k jeho úřednímu zveřejnění, od kterého již dva měsíce uběhly, se nezdá, že by bylo možné okolnostně použít pozdější počátek lhůty.
Nyní proto zůstává právní možnost, aby Soudní dvůr EU rozhodl o předběžných otázkách týkajících se výkladu Smlouvy o fungování Evropské unie nebo o platnosti a výkladu části dotčeného nařízení, a to v řízení podle čl. 267 citované smlouvy, tzn. jen na návrh soudu členského státu. Taková předběžná otázka by však musela vyvstat v konkrétním řízení před soudem členského státu. Např. v civilním sporu o práva z vadného plnění služby.
Nikoli na posledním místě je třeba připomenout, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu. Jestliže mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva (čl. 10 Ústavy). Žádná mezinárodní smlouva, natož právní akty z ní odvozené, jako jsou nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie, však nemá podle české Ústavy přednost před českým ústavním zákonem, resp. před ústavním řádem („pořádkem“) obsahujícím českou Listinu základních práv a svobod.[11] Česká Listina taxativně stanoví zákonné meze omezení svobody projevu úžeji než nařízení EU o digitálních službách.[12] Proto musí být dána přednost českému ústavnímu řádu. Nemluvě o střetu, co do důvodů omezení svobody projevu „bezbřehé“, Listiny základních práv Evropské unie s evropskou Úmluvou a ochraně lidských práv a základních svobod a s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Takovýto střet s mezinárodním právem z oboru lidských práv jen podporuje přednost českého ústavního řádu, který je v tomto ohledu mezinárodněprávně zásadně konformní.
Zákonodárně-politickým řešením do budoucna by mohlo být přijetí českého ústavního zákona měnícího nařízení EU o digitálních službách tak, že by je uvedl do souladu s českou Listinou základních práv a svobod (a potažmo i do souladu s oběma výše uvedenými mezinárodními smlouvami o lidských právech). Podobný ústavní postup lze uvážit i v některých jiných právních případech, resp. jej ústavněprávně zevšeobecnit, a to i s orientačním přihlédnutím k právnímu stavu uzákoněnému ve Spojeném království v době, kdy ještě bylo členem EU. Při věcně podloženém právním zkoumání zjistíme, že právní otázka nezní nutně „EU, ano, ne“, nýbrž nabízí i jiná právně schůdná řešení.
Ve zbytku se jedná o záležitost politickou.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Ke svobodě myšlení viz např. autorův příspěvek Svoboda myšlení a myšlenka v právním smyslu, epravo 16. 6. 2022.
[2] Z hlediska reálií v USA srov. K. Frederick: Boj proti totalitě velkých technologií: Jak na to, Security Guide 1. 7. 2022, 11. 7. 2022 a 25. 7. 2022, zde: https://securityguide.cz/boj-proti-totalite-velkych-technologii-jak-na-to/, https://securityguide.cz/boj-proti-totalite-velkych-technologii-cast-2/, https://securityguide.cz/boj-proti-totalite-velkych-technologii-cast-3/ [cit. 10. 2. 2023].
[3] Krátce informativně viz J. Hadaš: Dezinformace a fake news pohledem právních předpisů ve Spolkové republice Německo, epravo 13. 5. 2019.
[4] Blíže viz autorův příspěvek Internetový arbitr, epravo 25. 2. 2022, rozšířeně in M. Černý, V. Smejkal, I. Telec, P. Prchal: Výzvy v právu duševního vlastnictví 2022, M. Černý, Olomouc 2022, str. 59-76, zde: http://www.michalcerny.net/ebx/OPD22PDV-FV.pdf [cit. 13. 2. 2023].
[5] Jedná se o (v demokratické společnosti) nezbytný zájem ochrany národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.
Pokud jde o omezení nezbytné v zájmu morálky, srov. též ratifikovanou a vyhlášenou Mezinárodní úmluvu o potlačování obchodu necudnými publikacemi a jich rozšiřování, vyhlášení pod č. 96/1927 Sb. z. a n. Cit. úmluva vede signatářské státy k trestnímu postihu určitých společensky škodlivých činů. Též viz starší Mezinárodní úmluvu ze dne 4. května 1910 o tom, kterak potírati rozšiřování necudných publikací, vyhlášenou pod č. 113/1912 ř. z. Přístup Československa byl vyhlášen pod č. 184/1922 Sb. z. a n.
[6] Omezení výkonu svobody projevu jsou podle tohoto paktu užší nežli podle evropské lidskoprávní úmluvy. Jedná se jen o respektování práv nebo pověsti jiných, ochranu národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, veřejného zdraví či morálky. Též srov. mezinárodní úmluvy citované v pozn. výše.
[7] Rozsudek ze dne 7. 12. 1976 ve věci č. 5493/72, bod 49 odůvodnění. Dále srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 9. 1994 ve věci č. 15890/89 (případ Jersild proti Dánsku). Dlužno říci, že citovaného rozsudku z roku 1976 se politicky dovolává i Evropská komise ve svém sdělení ze dne 26. dubna 2018 [COM (2018) 236 final], nazvaném Boj proti dezinformacím na internetu: evropský přístup, str. 8. Sdělení je určeno Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů.
[8] Nemůže se ovšem kdokoli „jen tak“ právně domáhat např. odčinění přivození pocitu osobního neštěstí, resp. ranění v podobě emoční újmy, ledaže by byly splněny legální pojmové znaky vymezeného deliktu na něm spáchaného, popř. by byly splněny znaky u druhotné oběti legálně vymezeného protiprávního činu podle § 2971 o. z. Vyplývá to již z ústavní hodnoty svrchovanosti zákona, což je obzvlášť důležité, má-li stát určit, co je právním deliktem. Srov. preambuli české Listiny základních práv a svobod.
[9] Trestnost pobuřování z let 1852 až 1990 byla v Československu po převratu roku 1989 zrušena.
[10] Vzpomínám na text v Rudém právu v Československu někdy z přelomu 70. a 80. let minulého století. Obsahoval, politicky poněkud mrazící, pochvalnou zmínku o „sovětském člověku“ jako ideovém monolitu. V sovětské právnické učebnici z 50. let, používané v překladu u nás, nalezneme zase „sovětskou rodinu“.
[11] Pokud jde o politiku Rady Evropy, můžeme na okraj poukázat na návrh Úmluvy o umělé inteligenci, lidských právech, demokracii a právním státu, č. CAI (2022) 07 ze dne 30. června 2022, který byl předložen Výborem pro umělou inteligenci. Mezi zakázané praktiky umělé inteligence má v budoucnu patřit používání systémů umělé inteligence orgány veřejné moci, které spočívá v užití biometrie k identifikaci, kategorizaci nebo usuzování pocitů (emocí) jednotlivců. Dále má být zakázáno užití těchto systémů k sociálnímu bodování (skórování), které by mělo předurčovat přístup k základním službám a které by vedlo k nedovolenému zacházení s jednotlivci nebo celými sociálními skupinami. Do budoucna má též platit generální klauzule zákazu jakéhokoli jiného než zvlášť vymezeného používání systémů umělé inteligence orgány veřejné moci k účelům, které nejsou slučitelné s hodnotovým jádrem demokratických společností, nesledují legitimní účel a nejsou nezbytné v demokratické společnosti; viz čl. 14 návrhu. Existuje i pozdější pracovní verze ze dne 6. ledna 2023.
[12] Skutečností ale je, že v činnosti orgánů EU lze vidět tendence opačné. Muselo by však v budoucnu dojít ke změně primárního práva EU, které tvoří dvě mezinárodní smlouvy. Pokoutný postup oklikou, např. obejitím signatářských států pomocí rozhodnutí Soudního dvora EU, by postrádal demokratickou legitimitu (i legálnost) z důvodu porušení mezinárodněprávní zásady svobodného souhlasu signatářských států. Tudíž by takový postup byl způsobilý ohrozit samotné základy dotčených suverénních a demokratických právních států. Srov. též Vídeňskou úmluvu o smluvním právu, vyhl. pod č. 15/1988 Sb.
[12] Podle čl. 17 odst. 4 české Listiny základních práv a svobod lze svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace – při ústavní nepřípustnosti cenzury (čl. 17 odst. 3) – omezit zákonem, jen jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
Veřejné subjektivní politické ani jiné právo „nebýt raněn, šokován nebo rozrušen“ ve stavu své pohody (či obecné pohody) cizím skutkovým tvrzením nebo hodnotícím úsudkem (názorem), popř. jakýmkoli jiným cizím činem, není ústavně chráněno. Ledaže by byla výkonem svobody projevu naplněna skutková podstata některého zákonem vymezeného deliktu. K tomu však za běžného a slušného chodu nedocházívá. K ústavnímu uzákonění opaku chybí jakýkoli spravedlivý a zároveň rozumný důvod.
Diskuze k článku ()