Z hlediska struktury jsou vždy nejprve představeny skutkové okolnosti jednotlivých případů a následně jejich právní posouzení. Text uzavírá celkové shrnutí právních závěrů.
Úvod
Asistovaná reprodukce je jedním z oborů medicíny, který pracuje mimo tělo člověka se spermiemi, vajíčky a embryi, a to s cílem otěhotnění ženy. Z medicínského pohledu jsou postupy asistované reprodukce určeny nejen k léčbě či prevenci neplodnosti, i když se jedná o většinu případů, ale souvisí také s oblastí skladování zárodečných buněk a preimplantační genetickou diagnostikou.[1] Umělým oplodněním se rozumí jednak zavedení spermií do pohlavních orgánů ženy (tzv. arteficiální inseminace, AI) a jednak přenos lidského embrya vzniklého oplodněním vajíčka spermií mimo tělo ženy do pohlavních orgánů ženy (tzv. in vitro fertilizace a embryotransfer, IVF ET či jen IVF).[2]
Metody asistované reprodukce jsou poměrně novou a dynamicky se rozvíjející medicínskou disciplínou. Připomeňme, že prvním člověkem narozeným „ze zkumavky“ byla v roce 1978 Louise Brown. O tom, že se jednalo o průlom v reprodukční medicíně, svědčí i skutečnost, že za vývoj metody oplodnění in vitro byla Robertu G. Edwardsovi udělena Nobelova cena.[3] Od té doby urazily asistovaná reprodukce a s ní související obory další kus cesty. Ruku v ruce s technologickým pokrokem v této nanejvýš citlivé oblasti zdravotnictví, zasahující do přirozeného procesu vzniku lidského života, vyvstávají i nové výzvy a problémy pro právo, které jim donedávna a v takové míře nečelilo.
Tak například se může jednat o problematiku dárcovství gamet, jehož důsledkem je odlišný biologický a právní poměr mezi rodiči a dítětem, kryokonzervace gamet a embryí nejen v souvislosti s asistovanou reprodukcí post mortem, otázka ochrany nenarozeného života a určení okamžiku, od kdy se lidská bytost stává člověkem v právním smyslu, užití gamet a embryí pro jiné účely než pro umělé oplodnění, důsledky preimplantační genetické diagnostiky, volba pohlaví dítěte atd.
Je tudíž zřejmé, že jednotlivé právní řády mohou přistupovat k regulaci těchto eticky i právně citlivých otázek rozdílně. Určitým „jednotícím prvkem“ je v našem prostředí ochrana lidských práv a základních svobod prostřednictvím Evropské úmluvy o lidských právech[4], když se povaha těchto otázek dotýká soukromého a rodinného života ve smyslu jejího osmého článku. O tom, jak různorodé a v důsledku protichůdné mohou být v této souvislosti národní legislativy, svědčí řada rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva[5], který je nezřídka postaven před citlivá právní a morální dilemata, jež musí autoritativně posoudit a rozsoudit.
Soudní praxe ESLP mimo jiné ilustruje, že při regulaci asistované reprodukce vyvstávají situace, v nichž proti sobě stojí navzájem kontradiktorní práva a zájmy, mezi nimiž je třeba naleznout adekvátní rovnováhu, ať už jde o práva a zájmy jednotlivců vůči sobě (například potenciální matky a potenciálního otce při naklání s gametami či embryi), anebo jednotlivce a státu (kupř. v rámci přístupu k metodám asistované reprodukce, preimplantační genetické diagnostice či dárcovským gametám).
Článek si s ohledem na výše uvedené klade za cíl představit a zanalyzovat soudní praxi ESLP týkající se asistované reprodukce a současně vyvodit právní závěry, resp. důsledky, které z této rozhodovací praxe vyplývají. Zabývat se budeme kupř. udělením souhlasu s umělým oplodněním, anonymním i neanonymním dárcovstvím gamet, přístupem k metodám umělého oplodnění apreimplantační genetické diagnostice, umělým oplodněním post mortem, nakládáním s nadbytečnými embryi pro vědecký výzkum či omezením přístupu k IVF kvůli věku. Z hlediska struktury budou vždy nejprve představeny skutkové okolnosti jednotlivých případů a následně jejich právní posouzení. Celkové shrnutí právních závěrů pak text uzavře.
Nejprve však osvětlíme obecná východiska interpretace Úmluvy a jejího článku 8, upravujícího právo na respektování rodinného a soukromého života.
Obecná východiska interpretace úmluvy a jejího osmého článku
Jeden z hlavních interpretačních principů Úmluvy, který ESLP ve své praxi opakovaně připomíná, zní, že Úmluva musí být vykládána a uplatňována způsobem, který činí její práva praktickými a účinnými, a nikoli toliko teoretickými a iluzorními.[6] Jedná se o princip efektivity ochrany práv.[7] Někdy se tento princip chápe spíše jako obecná zásada, na níž je Úmluva založena, než jako výkladové pravidlo.[8] Konkrétních kontur zřetelně nabývá aplikační praxí.
Další významnou direktivou interpretace Úmluvy je tzv. dynamická a evolutivní interpretace (dynamic and evolutive interpretation): Úmluva má být vykládána s ohledem na měnící se podmínky a vznikající konsensus co do náležitého standardu norem. Úmluva je živým nástrojem (living instrument), který musí být vykládán s ohledem na současné podmínky a myšlenky převládající v dnešních demokratických státech,[9] nikoliv tedy ve světle úmyslu historického „zákonodárce“.[10] Typickým příkladem aplikace evolutivního výkladu je právě článek 8 Úmluvy, který se ukazuje být jednou z nejbohatších oblastí právního vývoje ESLP.[11]
Jako třetí lze uvést princip subsidiarity mezinárodního dohledu, který se pojí s myšlenkou, že hlavní roli při ochraně lidských práv hrají smluvní státy Úmluvy, a nikoliv štrasburský soud,[12] jelikož vnitrostátní orgány jsou z důvodu přímé znalosti vlastní společnosti a jejích potřeb v lepší pozici než mezinárodní soudce, aby posoudily, co je ve veřejném zájmu.[13] Zásada subsidiarity pak významně ovlivnila vznik doktríny tzv. prostoru pro uvážení (margin of appreciation).[14]
Co se týče článku 8 Úmluvy, který upravuje právo na respektování rodinného a soukromého života, je jeho primárním účelem ochrana jednotlivce před arbitrárními zásahy orgánů veřejné moci.[15] Z hlediska struktury vymezuje jeho první odstavec relevantní práva (na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence), zatímco druhý odstavec rozsah ochrany těchto práv omezuje. Práva obsažená v článku 8 Úmluvy tedy nejsou absolutními právy, pročež jejich relativní charakter plyne i ze skutečnosti, že se často dostávají do konfliktu s jinými právy.[16]
Jak již bylo uvedeno výše, je článek 8 ilustrativním příkladem aplikace evolutivního výkladu, což se ukazuje mimo jiné i v oblasti asistované reprodukce, podrobněji viz dále.
I když dikce tohoto článku naznačuje, že upravuje negativní povinnosti státu („nezasahovat“), většina relevantní soudní praxe ESLP se zaměřuje na pozitivní stránku těchto práv (povinnost státu „zaručit“).[17]
ESLP nicméně ve své judikatuře ne vždy nutně rozlišuje mezi pozitivními a negativními závazky (typické je to právě pro oblast asistované reprodukce), pročež je toho názoru, že zásady přezkumu jsou podobné. Tento přístup podléhá doktrinární kritice, jelikož může vést k méně přísnému posuzování pozitivních povinností států.[18]
Algoritmus zkoumání porušení pozitivních závazků států se zde v zásadě omezuje na jeden krok. Ve stížnosti se namítá, že stát neochránil právo upravené článkem 8 Úmluvy, tedy že nesplnil svoji pozitivní povinnost. ESLP pak posuzuje, zda tvrzené právo existuje.[19] Při tomto zkoumání vstupuje do popředí rovněž výkladová metoda v podobě dynamické a evolutivní interpretace, tím spíše v oblasti asistované reprodukce. Stejně tak je významné v tomto ohledu dbát na nalezení spravedlivé rovnováhy mezi navzájem konkurujícími si zájmy, zejména mezi jednotlivcem a společností jako celkem.[20] Jedná se o postup podobný testu proporcionality při posuzování negativních povinností států (zásahů).[21] I zde se pak do popředí dostává doktrína tzv. prostoru pro uvážení státu.
V případě posuzování tvrzeného porušení negativních povinností, tedy zásahu státu do relevantních práv jednotlivce, hraje vedle existence dotčeného práva a zásahu státu stěžejní roli druhý odstavec článku 8 Úmluvy, který obsahuje situace, v nichž stát do daného práva zasáhnout může. V tomto ohledu se zkoumá, zda je zásah v souladu se zákonem (legalita), zda zásah sleduje legitimní účel (legitimita) a zda je jako takový nezbytný v demokratické společnosti (proporcionalita).[22]
V rámci posuzování legality se přezkoumává soulad zásahu s vnitřní legislativou státu, pročež se důraz klade také na kvalitativní stránku v podobě přístupnosti a předvídatelnosti práva.[23]
Zkoumání legitimity zásahu spočívá v odůvodnění postupu státu jedním ze zájmů vyjmenovaných ve druhém odstavci osmého článku Úmluvy, jako je například ochrana zdraví, morálky či práva a svobod jiných. Atribut legitimity je vzácně signifikantní, jelikož „katalog“ zájmů je dostatečně široký na to, aby stát svůj postup pod jeden z nich podřadil.[24]
Konečně se přezkoumává také nezbytnost zásahu v demokratické společnosti, tedy proporcionalita zásahu ke sledovanému cíli. Zde je soudní praxe ESLP nejširší a zároveň nejvíce subjektivní. Jedná se o poměřování dotčených zájmů jednotlivce a společnosti jako celku.[25] Při posuzování proporcionality dochází rovněž k aplikaci doktríny tzv. prostoru pro uvážení státu, související se subsidiaritou mezinárodního dohledu. Čím menší prostor pro uvážení je, tím závažnější důvody musí stát pro ospravedlnění zásahu předložit.[26] [27]
Dále čtěte zde.
Časopis zdravotnického práva a bioetiky
[1] ŘEŽÁBEK, K. Asistovaná reprodukce pro lékaře. 4., aktualizované vydání. Praha: Maxdorf, 2024, s. 12. ISBN 978- 80-7345-792-1.
[2] K tomu srov. § 3 odst. 3 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů. Dále také jen jako „SpecZZS“.
[3] Viz https://www.nobelprize.org/prizes/medicine/2010/summary/.
[4] Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících. Dále také jen jako „EÚLP“ či „Úmluva“.
[5] Dále také jen jako „ESLP“.
[6] SCHABAS, W. A. The European Convention on Human Rights. A Commentary. Oxford: Oxford University Press, 2015, s. 33. ISBN 978-0-19-959406-1, včetně tam uvedeného katalogu relevantní soudní praxe ESLP, viz např. Öcalan v. Turecko, stížnost č. 46221/99, 12. května 2005: „...the Convention is designed to 'guarantee not rights that are theoretical or illusory but rights that are practical and effective'...“
[7] KOSAŘ, D. – KRATOCHVÍL, J. In: KMEC, J. – KOSAŘ, D. – KRATOCHVÍL, J. – BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 77. ISBN 978-80-7400-365-3.
[8] SCHABAS, W. A. The European Convention on Human Rights. A Commentary, s. 50; Fabris v. Francie, stížnost č.16574/08, 7. února 2013: „To ensure that human rights do not become a mere mirage, the most protective interpretation of the Convention’s rights and freedoms is required: to guarantee real, not virtual, independence of the judicial power and an effet utile, not apparent, of the rights and freedoms of the Convention, it is indispensable that the Court be vested with the implied power to oversee the execution of its judgments, and, if need be, to contradict a decision of the Committee of Ministers in this regard...“
[9] Ibid., s. 48; Tyrer v. Spojené království, stížnost č. 5856/72, 25. dubna 1978.
[10] K tomu srov. KOSAŘ, D. – KRATOCHVÍL, J. In: KMEC, J. – KOSAŘ, D. – KRATOCHVÍL, J. – BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář, s. 81.
[11] SCHABAS, W. A. The European Convention on Human Rights. A Commentary, s. 366.
[12] ILIADOU, M. Medically assisted reproduction and the ECtHR: the evolving case law in an evolving field [online]. Chapter 2.2.1. University of Sussex, 2025 [cit. 2025-06-01]. Dostupné z: https://hdl.handle.net/10779/uos.26362759.v1.
[13] James a další v. Spojené království, stížnost č. 8793/79, 21. února 1986.
[14] Viz rovněž dále. KOSAŘ, D. – KRATOCHVÍL, J. In: KMEC, J. – KOSAŘ, D. – KRATOCHVÍL, J. – BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář, s. 79.
[15] Thematic factsheet on reproductive rights, Department for the Execution of Judgments of the European Court of Human Rights, DG1, 2023, s. 2. Dostupné z: https://rm.coe.int/thematic-factsheet-reproductive-rights- eng/1680adebc3. Též SCHABAS, W. A. The European Convention on Human Rights. A Commentary, s. 366.
[16] KRATOCHVÍL, J. In: KMEC, J. – KOSAŘ, D. – KRATOCHVÍL, J. – BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář, s. 865.
[17] SCHABAS, W. A. The European Convention on Human Rights. A Commentary, s. 366.
[18] ILIADOU, M. Medically assisted reproduction and the EctHR..., chapter 2.1.
[19] KRATOCHVÍL, J. In: KMEC, J. – KOSAŘ, D. – KRATOCHVÍL, J. – BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář, s. 866.
[20] SCHABAS, W. A. The European Convention on Human Rights. A Commentary, s. 368.
[21] KRATOCHVÍL, J. In: KMEC, J. – KOSAŘ, D. – KRATOCHVÍL, J. – BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář, s. 885.
[22] Ibid., s. 866.
[23] SCHABAS, W. A. The European Convention on Human Rights. A Commentary, s. 402–403.
[24] Ibid., s. 404.
[25] Ibid, s. 406.
[26] KRATOCHVÍL, J. In: KMEC, J. – KOSAŘ, D. – KRATOCHVÍL, J. – BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář, s. 884.
[27] Faktory ovlivňující šíři prostoru pro uvážení jsou předmětem následujícího textu.
Diskuze k článku ()