Překvapilo mě, že se tomuto svébytnému žánru kromě jejích zakladatelů a klasiků (František Šimeček, František Němec či Karel Poláček) věnovali i jiní renomovaní spisovatelé jako Jakub Arbes, Ignát Herrmann, Rudolf Těsnohlídek či Jan Drda. Specifickou stopu zde zanechal i Jaroslav Hašek. Příspěvky takových autorů jsou osvěžujícími miniaturkami, z nichž dýchá jakási selankovitá nálada dob, v nichž pro někoho mohl být středobodem křivý příslib manželství, urážka na cti či odcizení prádla ze šňůry. Tato drobná dílka jistě sledovala vedle účelu informačního, tedy aby se čtenáři dozvěděli o průběhu soudních přelíčení, i jakési poslání etické či moralizující tím, že autor vyzdvihl mravní aspekt příběhu a dával obecnější poučení stran lidských vztahů a chování. V každém případě je zřejmé, že šlo o populární a čtené rubriky, neboť zájem čtenářů o chyby druhých a o zjištění, jak se s nimi popasovaly soudy, je neutuchající.
Není proto divu, že i v dnešní době přetrvává potřeba získat znalosti o věcech projednávaných soudy. Ve světě pokročilých technologií a informačních dálnic se samozřejmě klasická soudnička stala útvarem přežilým a nemoderním, neboť je příliš pomalá a není svou formou uzpůsobena k řešení křiklavých kauz. Svět zajímá okamžitá informace o trestném činu a průběhu vyšetřování či hlavního líčení. Kdopak by čekal do právní moci soudního rozhodnutí, aby si teprve poté přečetl celý příběh i s moralitou autora? Je ale otázkou, k jakým důsledkům požadavky na intenzivní sledování čtenářsky atraktivních kauz vedou.
Setkáváme se s výraznou medializací řady případů, mezi nimiž hrají prim závažné případy násilných trestných činů, hospodářské trestné činnosti či podplácení veřejně činných osob. Jak jinak než soudničkou 21. století nazvat mediální pokrytí kauz hejtmana přistiženého s milionovou sumou v krabici na víno či otce rodiny, který na hotelovém pokoji při zahraničním zájezdu ztratil během chvíle dceru i manželku. Na snaze informovat není nic divného ani nesprávného, otevřená demokratická společnost nemá problémy skrývat a bagatelizovat. Společnost svéprávných jedinců požaduje dostatek informací i o kriminálních případech, aby si každý mohl udělat svůj úsudek. Nestačí tedy přinášet údaje ex post, čtenář nepotřebuje poučení autora vytvořené až po rozhodnutí soudu. Snad je to i popularita televizních seriálů, s nimiž se průběžné a leckdy i denní aktuality ze soudních síní mohou skoro rovnat.
Bohužel se řada médií nedrží pouhé informační linky a od samého počátku vnáší do reportáží svůj názor na věc. Čtenář a posluchač, aniž by nahlédl do soudního spisu, získává pocit, že ví perfektně, oč jde, a že případ je jednoznačný. Táže se pak užasle, co ti soudci zase dělají a proč nejsou schopni rychle a v první instanci rozhodnout v souladu s převažujícím názorem o tom, kdo je vinen a kdo nedůvodně stíhán. Jaké je pak podivení, ukáže-li se složitost věci a leckdy i odlišné okolnosti, než byly mediálnímu spotřebiteli servírovány. Pak se ovšem hodí přejít do další roviny, kterou už ze starých soudniček neznáme, totiž popisovat, rozebírat a komentovat různé nesrovnalosti provázející řízení, například neobjektivitu znalců, provázanost svědků s obviněnými nebo podjatost a neschopnost soudců.
Tento trend bohužel do jisté míry podpořil i Ústavní soud nálezem ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 4071/17, podle nějž pejorativní vyjádření na adresu obhájce zakládá důvod pochybovat o nestrannosti soudce, byť svou kritiku vyslovil při poradě senátu, tedy veřejnosti nepřístupném úkonu. Považoval bych za důležitější zkoumat, zda je rozsudek po právu, než jej rušit pro nevhodnost interní debaty členů senátu. Ta je přece technickým prostředkem k dosažení závěru o vině a trestu obžalovaného, a podle mého názoru není významné, co si soudci po provedení hlavního líčení o obžalovaném, jeho obhájci či způsobu obhajoby myslí a zda a nakolik projeví jistý profesní cynismus při neformálně vedené poradě směřující k vydání rozhodnutí, pokud obstojí po stránce hmotněprávní i procesní. Navíc pozor, k obsahu takového vyjádření se lze dostat nejspíše jen přes skrytým způsobem pořízený zvukový záznam porušující princip tajnosti porady. I když je takový záznam nelegální, přece má podle nálezu Ústavního soudu důkazní hodnotu; přinese-li dostatečně peprné výrazivo členů senátu, stane se snad legálním?
Obávám se, že tady už soudničky 21. století mohou aspirovat i na průzkum těžce zjistitelných a uchopitelných procesů a jevů, jakými jsou vzájemné právní debaty, ale i vnitřní přemítání soudce. Budeme se tedy snažit najít prostředky, jak zjistit, co si soudce v jednací síni myslí o kauze a jejích účastnících a jak je sám pro sebe tituluje? To by bylo teprve sousto – s využitím nejmodernějších technologií zjistit stav mysli členů senátu, zda si o obžalovaném podvodníkovi nemyslí, že je to lump! Nebo zda snad při studiu spisu nepřemítají o něčem jiném, třeba o nějaké ženské. Připadá-li vám tato úvaha absurdní, pak jsem rád, že se shodujeme. Ale pozor, nenastiňuje již tento trend způsob, jak byla vedena mediální a vlastně i samotná procedurální debata při kandidatuře Bretta Kavanaugha na post soudce Nejvyššího soudu USA? Na tuto a řadu jiných otázek nedokážu odpovědět, alespoň ne v tomto článku.
Jedno je jisté – staré soudničky můžeme číst s jistou nostalgií a vědět, že jejich čas nenávratně odvál vítr dějin. Snad nám ale přes zhruba stoletou propast mohou nabídnout příklad uměřenosti a literární elegance při referování o soudních případech.
Diskuze k článku ()