Na první pohled zní lákavě představa, že by se soudci stávali až praxí prověření odborníci s dostatečnou profesní a životní zkušeností, tedy osobnosti představující skutečný výkvět právnického stavu. Kdo by mohl něco namítat proti tomu, že justiční sbor budou tvořit špičky vykazující dlouholeté vynikající výsledky? Až se vtírá představa soudce jedině jako ctihodného kmeta, který svou moudrostí a zkušeností zajistí justici respekt a bude garantem spravedlivého rozhodování.
Proti je však řada argumentů, leckdy i přízemně praktických. Znám sice jednu vzácnou kolegyni, která v padesáti letech uposlechla vnitřní výzvy ke změně a opustila zavedenou advokátní praxi, aby se stala úspěšnou a uznávanou pražskou soudkyní, považuji ji ovšem za naprostou výjimku. Těžko si lze představit, že by se podobnou cestou vydal dostatečný počet advokátů, notářů či snad akademických pracovníků, aby dokázal naplnit potřebné množství soudcovských míst. Opustit dvacet či více let budovanou kariéru není vůbec jednoduché a to by musela justice oplývat skutečně neotřesitelným renomé, aby uměla přitáhnout zástupy uchazečů o post možná prestižní, nicméně nejednoduchý, ostře sledovaný, začasté kritizovaný, společensky exponovaný a spojený s řadou nezanedbatelných omezení.
Práce soudce nespočívá v tom, že by jen tak jednou za čas vstoupil v šlépěje starozákonního Šalamouna a vydal navýsost spravedlivé rozhodnutí, o němž by se ještě po léta s úctou mluvilo. Činnost soudcovská je prací mravenčí, usilovnou, vytrvalou a povětšinou neviditelnou. Spočívá v řešení velkého množství sporů, které mají povahu leckdy bagatelní, navenek nezajímavou, pracnou a vyžadující značné soustředění, trpělivost a pracovní nasazení. Ty zajímavější kauzy se z nich pak někdy přece jen vyloupnou. Zejména začínající soudce na prvním stupni je zavalen běžnou agendou i řadou činností souvisejících a je nejspíše zásluhou právě nižšího věku a z něj plynoucího elánu, že se se vším dokáže vypořádat a získat určitou rutinu, s níž penzum práce zvládá, a že čas od času vypiluje i zajímavější rozhodnutí. Nejsem si jist, zda právě tohle může být lákadlem pro renomované právníky někde v polovině profesního života.
Specifický je i způsob práce soudce, který prostě musí dospět k rozhodnutí a k odůvodněnému závěru o předmětu projednávané věci. I k tomu je třeba zvláštní zkušenosti a schopnosti, jichž lze nabýt právě rozhodováním a ustavičným vážením všech argumentů pro a proti; zároveň je nezbytné, aby soudce měl cit vystihnout okamžik, kdy je případ zralý k rozhodnutí. Ani některým kariérním soudcům se nevyhýbá obtíž, že se při veškeré graduovanosti a leckdy i životní zkušenosti trápí neschopností věc rozetnout. Při vší úctě k jiným právnickým profesím, nejsou takovému požadavku z povahy věci vystaveny a najít tuto způsobilost nemusí být snadné. Nemluvě pak o tíži odpovědnosti za vydané rozhodnutí, neboť kdo nikdy nevyhlašoval rozsudek o víceletém trestu odnětí svobody nebo rozsudek o svěření dítěte do péče některému z rozvaděných rodičů, neumí si přesně představit psychickou zátěž působící na svědomitého člověka v taláru.
Mám tedy za to, že nastíněná cesta asi nemá šanci stát se převažujícím modelem a že zvýšení věkové hranice pro vznik funkce soudce by nevedlo k dobrému cíli. Stěžejní je zkvalitnit vzdělávání a přípravu justičních čekatelů, aby disponovali základy popsaných vlastností při nástupu do funkce a aby je měli možnost rozvinout a upevnit v počátcích kariéry podle dosavadní úpravy věkového limitu. K tomu patří i jasná pravidla výběru soudcovských adeptů.
Podrobnější rozbor přesahuje rámec pouhé úvahy, je však dobře, že se taková debata může vést a vede na různých úrovních a že je věcná a odborná. To je cenné zejména v době, kdy moc výkonná předvádí poněkud iracionální kvalifikační přehlídku několikadenních ministrů.
[1] Viz např. http://www.ceska-justice.cz/2018/06/baxa-samal-a-rychetsky-s-prezidentem-resili-nizky-vek-zacinajicich-soudcu
Diskuze k článku ()