Případně bylo mezi účastníky ujednáno, že splátky úvěru budou spláceny formou osobního výběru splátek. Zaměstnanci či smluvní partneři věřitele poté navštěvují dlužníky v pravidelném časovém období a inkasují jednotlivé splátky úvěru.
Inkasní služba je účastníky obvykle sjednávána inkasní doložkou ve smlouvě o úvěru nebo samostatnou smlouvou o poskytování inkasních služeb.
Součástí ujednání o inkasní službě je také k ujednání o ceně za tuto službu. A právě v této části vztahu účastníků celého obchodního případu narážíme na otázku, do jaké míry jsou taková ujednání v rozporu se ustanovení § 1 odst. 2, § 1813 a 1814 občanského zákoníku. Inkasní služba by měla ve své podstatě zajistit jednoduchý a bezstarostný způsob splácení úvěru dlužníkem. Má také poskytnout věřiteli větší jistotu, že úvěr bude splácen řádně a včas. Proti takové myšlence inkasní služby lze jen stěží brojit.
Avšak inkasní služba skrývá úskalí, že její zpoplatnění bude uměle navyšovat závazek dlužníka a bude nepřiměřené tomu, co ve skutečnosti inkasní služba obnáší. Je třeba také připomenout, že inkasní služba se poskytuje výhradně u spotřebitelských úvěrů, tedy smluv, kde postavení věřitele je silnější než postavení dlužníka.
Při posouzení dané problematiky je tedy třeba vycházet ze skutečnosti, zdali je ujednání o inkasní doložce takového charakteru, že nastoluje významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Na jedné straně je třeba přiznat, že věřiteli vznikají náklady spojené se inkasem jednotlivých splátek úvěru a že zejména inkaso prováděné osobně s sebou přináší náklady. Pro spotřebitele je samozřejmě podstatně jednodušší, pokud ho osoba zastupující věřitele navštíví na jím určeném místě a tam vyinkasuje jednotlivou splátku. Je tedy pak logické, že za takovou službu je možné stanovit si přiměřený poplatek.
Stejně tak je pro spotřebitele příhodnější, pokud je splátka úvěru prováděna inkasním způsobem z jeho účtu. I zde lze připustit zpoplatnění takové služby.
Jaké jsou závěry? Inkasní služba je buď založena samostatnou smlouvou nebo přímo smlouvou o úvěru. Postavení věřitele je i v obou případech silnější než postavení dlužníka. Ujednání o inkasní službě v praxi neumožňuje dlužníkovi vybrat jinou variantu než tu, kterou věřitel nabízí. Buď smlouvu o inkasu přijme tak jak je koncipována, nebo musí zvolit jiný způsob splácení.
Smlouva o poskytnutí inkasních služeb mezi věřitelem a dlužníkem sjednat lze, je však nutné posuzovat ji jako spotřebitelskou smlouvu ve smyslu části čtvrté, dílu 4 občanského zákoníku. Rozhodne-li se soud nepřiznat věřiteli úhradu inkasních služeb, může tak učinit pouze za podmínek splněných uvedených v paragrafu 1813 a 1814 občanského zákoníku za splnění podmínky uvedené v § 1815 občanského zákoníku, případně též může odkázat na ustanovení § 1 odst. 2 občanského zákoníku. Při posuzování platnosti či neplatnosti ujednání smluv o inkasních službách je nezbytné vycházet z obsahu jednotlivých konkrétních smluv a nárok na plnění nepřiznat pouze v případě, kdyby ustanovení smlouvy o inkasních službách zakládala významnou nerovnováhu mezi právy a povinnostmi věřitele a dlužníka, za předpokladu, že se takové skutečnosti dlužník dovolá. Nelze ani vyloučit neplatnost smlouvy o inkasních službách, pokud je taková smlouva v rozporu s dobrými mravy.
Diskuze k článku ()