Exekuční soudci jsou každodenně konfrontováni s novou realitou. Kdysi zásadní a nedotknutelné pravidlo, podle něhož v rámci exekuce není možné přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu tedy, mírně řečeno, stále více eroduje.
A bude hůř – tedy pro exekuční soudce. K tandemu Nejvyššího a Ústavního soudu se totiž nedávno přidal, aniž by to česká právnická veřejnost výrazněji zaznamenala, také Soudní dvůr Evropské unie. Jeho rozhodnutí ve věci C‑448/17 (EOS KSI Slovensko s. r. o. proti Dankovým) se sice týká rozhodnutí o slovenské předběžné otázce, avšak s ohledem na historicky danou podobnost právní úpravy nejspíš zasáhne i do rozhodovací praxe českých soudů.
Soudní dvůr svým trochu šroubovaným jazykem vyslovil závěr, že je v zásadě nepřípustná vnitrostátní právní úprava, která vydání platebního rozkazu ve spotřebitelských věcech svěřuje vyššímu soudnímu úředníkovi. Spotřebitele může podle evropského práva efektivně chránit pouze soudce, nikoliv úředník. Pokud se však už stane, že platební rozkaz vydá soudní úředník, pak by měl exekuční soud i bez návrhu přezkoumávat případná zneužívající ustanovení smluv, na základě nichž byl vykonávaný nárok platebním rozkazem přiznán.
Zmíněný rozsudek Soudního dvora byl vydán již 20. září 2018. Chtělo by se zatím říci, že česká košile je přece jenom bližší než lucemburský kabát. Možná ale jen do doby, než na evropský judikát odkáže Nejvyšší či Ústavní soud.
Diskuze k článku ()