Kam až sahá úřední povinnost přezkumu spotřebitelských úvěrů?

Současně je povinností soudů vyvodit zákonem předpokládané důsledky z porušení této předsmluvní povinnosti věřitelem. Naopak, taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Je tak již nepochybné, že sankcí za porušení uvedené povinnosti je absolutní, a nikoliv relativní neplatnost smlouvy[1]. 

Jak to bývá, odpověď na jednu judikatorní otázku často vyvolává další otázky a nové praktické problémy. Soudci tak musí řešit, jak aplikovat zákonnou povinnost „zkoumat z úřední povinnosti“ v situacích, ve kterých české procesní právo buď s dokazováním v zásadě nepočítá, nebo kdy z dokazování již dokonce vyplynulo, že věřitel úvěruschopnost dlužníka řádně nezkoumal. Typicky se jedná o případy, kdy jsou navrhovány rozsudky pro zmeškání, žalovaný nárok uzná nebo účastníci navrhují, aby soud ve věci schválil smír.

Je přitom sporné, zda soudci mají i v takových situacích chránit spotřebitele, a to případně i proti jejich vůli. Na druhé straně směrnice o spotřebitelských úvěrech výslovně ukládá členským státům (a tedy i soudům členských států) zajistit, aby se spotřebitelé nemohli vzdát práv, která jsou jim přiznána vnitrostátním prováděcím předpisem, tedy zákonem o spotřebitelských úvěrech. Směrnice rovněž předvídá povinnost členských států přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění uplatňování důsledků nesplnění povinnosti věřitelů zkoumat úvěruschopnost žadatelů o spotřebitelský úvěr[2]. 

Realita je taková, že soudy a často i soudci jednoho soudu rozhodují takové situace různě. Judikatura vyšších soudů dosud chybí. Pokud vím, nikdo ze soudců zatím nenašel odvahu podat předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské Unie. Vlastně se ani nedivím, neboť nová odpověď by mohla otevřít nové otázky. Třeba, zda ve věcech spotřebitelských úvěrů lze vůbec vydat platební rozkaz nebo elektronický platební rozkaz.