Žadatel je tedy povinen tvrdit a osvědčit skutečnosti, které nasvědčují tomu, že omezení plynoucí z mimořádného opatření měla zásadní dopad na jeho možnost provést zmeškaný úkon (podle usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, čj. 55 A 43/2020-46).
Citované rozhodnutí jsem si dovolila vypůjčit ze správního soudnictví, avšak závěry zde uvedené lze vztáhnout s ohledem na § 2 odst. 1 lex covid i na řízení civilní. Nutno doplnit, že dle odst. 3 téhož ustanovení návrh na prominutí zmeškání lhůty v občanském soudním řízení je třeba podat do 15 dnů od ukončení nebo zrušení mimořádného opatření, z něhož plynulo omezení znemožňující nebo podstatně ztěžující učinění úkonu, a je třeba s ním spojit i zmeškaný úkon. Po prvním nouzovém stavu na jaře tohoto roku se tak objevily i první „vlaštovky“ „koronavirové judikatury“.
Já osobně jsem bohužel zaznamenala, že prvními, kdo se snažil dovolat uvedených ustanovení, byli spíše účastníci, kteří zmeškali lhůtu z důvodu omylu, neznalosti či liknavosti. O to více se pak tito účastníci chytali „stébla“, které jim lex covid skýtá. Jen zřídka byli úspěšní (jak ostatně dokládá i citované rozhodnutí). V nedávné době jsem se například setkala s případem, kdy účastník požádal o prominutí zmeškání lhůty z důvodu nemožnosti dopravit se v době epidemie na nejbližší poštu a současně s argumentem obavy z nákazy. Jelikož však ke své žádosti nepřipojil zmeškaný úkon (odvolání), nebylo možné zmeškání lhůty prominout.
Ve věci rozhodované Krajským soudem v Praze však nebyla situace tak jednoznačná. Účastnice, která nezastihla advokáta, protože pracoval zřejmě z domova, neučinila úkon (podání správní žaloby), pro který je zákonem stanovena lhůta. Krajský soud trval na tom, že účastnice netvrdila, že by se svým právním zástupcem nemohla být nadále v kontaktu prostřednictvím telefonu, elektronické pošty či jiných forem elektronické komunikace. Prostě nesnažila se situaci aktivně a dnes moderním způsobem „distančně“ řešit.
To, co se tedy zpočátku mohlo zdát jako velkorysý generální pardon pro všechny, kteří s ohledem na více či méně odůvodněnou obavu o zdraví v atmosféře všudypřítomného napětí a stresu nestihli procesní lhůty, se v praxi projevilo jako zmírňující opatření zřejmě jen pro velmi omezený okruh osob, typicky hospitalizovaných či alespoň v přísné domácí karanténě v úplném odříznutí od světa.
Diskuze k článku ()