A nejednalo se o kosmetické změny typu úpravy výše dlužného výživného. Jednalo se o zásadní změny, kdy odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu tzv. „otočil“. V ostatních soudních agendách se takové „pravidlo“ neobjevuje.
Jsem si vědom toho, že před Ústavním soudem končí jen nepatrný zlomek soudních případů, ty opatrovnické nevyjímaje. Těžko tedy dělat nějaké oficiální závěry. Ten nepoměr je však tak veliký, že mne nutí k zamyšlení, proč to tak je. Nabízí se mi lepší znalost účastníků - rodičů, kteří se u nalézacího soudu objevují častěji a hlavně se projevují přirozeněji. Mnohdy velmi nevybíravě. U odvolacího soudu se již zpravidla snaží chovat slušně i ti největší bouřliváci. Ale to je na vysvětlení dost málo. Že by bylo třeba opatrovnické specializace na odvolacích soudech? Snad, ale nálezy rušily rozhodnutí všech odvolacích soudů.
Nechci nijak „nasazovat“ na práci odvolacích soudů. Strávil jsem u odvolacího soudu sice nejkratší ale asi nejhezčí část svého soudcovského života. Ale toto zjištění mne nenechává klidným a chtěl jsem se o ně podělit. Nabídnout námět k zamyšlení. Rozhodování v opatrovnických věcech totiž považuji za jedno z nejtěžších a také z nejodpovědnějších vůbec. Bez patosu lze říci, že rozhodování o dětech je rozhodování o naší budoucnosti.
Diskuze k článku ()