Možná tím spíše si uvědomuji, jak je osobní poznání účastníků pro rozhodnutí důležité. V některých sporech prakticky nezbytné. Mám na mysli věci rodinné, sousedské, ochrany osobnosti apod. Mnohdy teprve při osobním setkání v jednací síni lze pochopit podstatu sporu, a zjistit, proč se účastníci nemohou dohodnout. Podle některých výzkumů až 75 % komunikace probíhá nonverbálně. Této nonverbální komunikaci je samozřejmě vystaven i soudce, který v jednací síni má účastníky, jejich zástupce i svědky před sebou. Samotným vnímáním účastníků, způsobu jejich přednesu, výrazu ve tváři při tom, když poslouchají přednesy stran či svědků, si soudce utváří určitý pohled na jejich osobnost, na charakter sporu i jeho příčiny. Vidím-li před sebou zletilého mladíka, který žaluje jednoho z rodičů o výživné, odmítá se však na něj i jen podívat, v obličeji má patrný odpor a despekt, pak se zřejmě při rozhodování o výživném přikloním ke korektivu dobrých mravů. Pokud tedy nezjistím podstatné důvody pro takové chování onoho mladíka. Jeho výraz ve tváři při pohledu na svého rodiče však do rozsudku přenesu jen těžko. Rovněž neustálé proklamace jedné ze sporných stran o její snaze po smírném vyřešení věci bojkotované stranou druhou mohou ve světle jejího chování k této straně v jednací síni vzít za své. To je zcela normální a logické.
Jak však takovou zkušenost zprostředkovat vyššímu soudu, který se již s oním účastníkem vůbec nemusí setkat? Mohu si jako soudce dovolit napsat do odůvodnění své pocity, dojmy či přímo nějaké hodnocení účastníka? Domnívám se, že „objektivnímu“ popisu chování účastníka před soudem nic nebrání. Je však otázkou, kde jsou hranice onoho „objektivního“ popisu subjektivního vnímání soudce. Nepochybně existují situace, kdy je vhodné vyšší soud na určité chování účastníka upozornit. Alespoň takové jemné upozornění, že před změnou či zrušením rozhodnutí by bylo vhodné si s účastníky osobně promluvit, by právě účastníkům mohlo ušetřit čas i peníze.
Vím, že se můžeme pohybovat na tenkém ledu. Jistě je zde nebezpečí, že soudce může být vnímán jako podjatý. Přesto se domnívám, že je to téma k úvaze. Asi každý ze soudců si vzpomene na případ, kdy měl silné nutkání napsat do rozsudku větu: Nutno vidět!
Diskuze k článku ()