III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti a konstatoval, že usnesením Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 písm. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka je advokátkou a ředitelkou obecně prospěšné společnosti, která se dlouhodobě věnuje prevenci předsudečného násilí a závažné obecné kriminality, jakož i pomoci jejich obětem. Stěžovatelka se opakovaně (intenzivně nejméně od roku 2016) stává terčem hrozeb smrtí a znásilnění pro výkon svého povolání. V době nejpozději od 10. června 2020 jí J. V. (v tomto řízení vedlejší účastník) zaslal do její pracovní e-mailové schránky ze své e-mailové adresy celkem 114 e-mailových zpráv obtěžujícího, pornografického či výhrůžného charakteru. Jednání vedlejšího účastníka bylo předmětem mnoha trestních oznámení či oznámení o spáchání přestupku. Až na jeden případ bylo orgány veřejné moci konstatováno, že předmětné jednání není přestupkem. Od července do září roku 2020 byla stěžovatelce poskytována krátkodobá policejní ochrana, v říjnu téhož roku byl vedlejšímu účastníku uložen zákaz jakéhokoliv kontaktování nebo vyhledávání stěžovatelky a až toto opatření ukončilo tři roky trvající pronásledování. Dne 24. srpna 2020 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro přečin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci dle § 352 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a pro zločin vydírání dle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) trestního zákoníku a přečin nebezpečného pronásledování dle § 354 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Po podání obžaloby však Obvodní soud pro Prahu 6 napadeným usnesením postoupil skutek k projednání Úřadu městské části Praha 6, neboť údajně nejde o trestný čin a žalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek. Soud toto rozhodnutí odůvodnil především tím, že trestní právo má být užíváno jen tehdy, nepřichází-li do úvahy použití jiných právních prostředků ke sjednání nápravy. Stěžovatelka je navíc veřejně činnou osobou, která musí snést vyšší míru kritiky, ironie či negativního hodnocení. Městský soud v Praze následně zamítl stížnost státní zástupkyně.
Stěžovatelka se nedomáhá zrušení napadeného rozsudku (konkrétně jeho výroku o vině), nýbrž toliko konstatování porušení jejích ústavně zaručených práv, tj. výroku deklaratorního. Tato její základní práva měla být porušena tím, že jí obecné soudy jako poškozené opakovaně a vůči stejnému pachateli odepřely jedinou zjevně účinnou – tedy trestněprávní – ochranu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních podmínek řízení. Ačkoliv stěžovatelka nebyla jako poškozená přímo účastnicí řízení o vině a trestu, bylo napadeným rozhodnutím rozhodnuto o jejích právech či povinnostech a ústavní stížnost zároveň představuje jediný prostředek, kterým se může dovolat svého práva. Proto může být ve vztahu k ní ústavní stížnost projednána jako stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Srovnatelnou situací se Ústavní soud zabýval již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 1412/20 ze dne 6. října 2020 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3Dd5CPu ), od jehož závěrů neměl důvod se nyní odchýlit.
Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP) je právo na účinné vyšetřování spojeno i s právem na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy, pokud jde o zvlášť závažné zásahy do osobní integrity poškozeného. Trestní postih, včetně postihu závažných nenávistných projevů či výzev k násilí, má sloužit jako krajní prostředek (ultima ratio) regulace společenských vztahů; na druhou stranu však závažné útoky na osobní integritu vyžadují – aby bylo možno hovořit o účinné ochraně – i ochranu prostřednictvím prostředků trestního práva. Z typového hlediska nejpodobnějším, a tudíž i nejrelevantnějším rozhodnutím je rozsudek ze dne 14. ledna 2020, Beizaras a Levickas proti Litvě, ve které ESLP posuzoval postup litevských státních orgánů při vyšetřování nenávistných komentářů na sociální síti Facebook.
Oproti výše zmíněné věci je však nyní projednávaná věc specifická tím, že byla podána obžaloba a rozhodovaly v ní trestní soudy. Závěr stran subsidiarity trestní represe tudíž nebyl výsledkem úvahy státního zástupce, nýbrž jej formulovaly trestní soudy po projednání věci. V kontextu rozhodované věci však tento rozdíl není podstatný. Považuje-li totiž Ústavní soud za nutné, aby u závažných nenávistných projevů byly lidská důstojnost a soukromý život poškozených chráněny i prostředky trestního práva, není rozhodné, je-li neposkytnutí takové ochrany důsledkem rozhodnutí státního zástupce či soudu.
Ústavní soud se přitom neztotožňuje s hodnocením provedeným obecnými soudy, jež v podstatě bagatelizovaly závažnost jednání vedlejšího účastníka. Podle Ústavního soudu totiž skutečnost, že se vedlejší účastník choval nevyrovnaně, ani to, že následně před soudem tvrdil, že by své výhrůžky nerealizoval, závěry obecných soudů dostatečně neodůvodňuje. Zmíněnou nevyrovnanost či nevyzpytatelnost původce zpráv (tedy že např. opakovaný vzorec spočívající v tom, že vedlejší účastník v jedné zprávě stěžovatelce vulgárně vyhrožoval, aby ji v následující „uklidnil“ sdělením, že by jí osobně neublížil či by ji neznásilnil) nelze dle Ústavního soudu vykládat jednostranně jako doklad jakési jeho neškodnosti. Stěžovatelka naopak mohla mít odůvodněné obavy z jednání člověka, který je nevypočitatelný, byl či stále je stěžovatelkou a jejími aktivitami až posedlý, opakovaně ve svých zprávách používá symboliku šibenic či národních tribunálů a kombinuje je s nechutným pornografickým obsahem, hovoří o popravách muslimů a „zrádců národa“, kteří s nimi spolupracují. Tvrzení, že by vedlejší účastník své výhrůžky nerealizoval, může být sice objektivně pravdivé, avšak stěžovatelka, která byla cílem jeho e-mailových útoků, jen těžko – s ohledem na povahu zasílaných zpráv – mohla bez dalšího dospět k závěru, že vedlejší účastník je skutečně pouze jakýsi neškodný provokatér, který není schopen překročit hranice verbálních útoků na ni. I pokud by stěžovatelka neměla za to, že se jí vedlejší účastník pokusí skutečně fyzicky ublížit, míra strachu a narušení psychologické pohody, které musela v důsledku jeho jednání prožívat, musela být natolik vysoká, že zasluhovala trestněprávní ochrany.
Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu
Celý text judikátu sp. zn. III. ÚS 3006/21
Diskuze k článku ()