Soudy a následně i Ústavní soud dospěly k názoru, že takové tvrzení nelze považovat za oprávněnou kritiku.
Ústavní soud připomněl, že i nadnesené a přehánějící názory, a to dokonce i názory někoho urážející, jsou-li proneseny ve veřejné či politické debatě, jsou názory zásadně ústavně chráněnými, leda by postrádaly skutkový základ nebo byly učiněny ve zlé víře. Naopak ohledně skutkových tvrzení je tvrdící povinen prokázat rozumné důvody, pro které spoléhá na jejich pravdivost, že v přiměřeném rozsahu jejich pravdivost ověřoval a byl v dobré víře, že tvrzení je pravdivé.
Podle Ústavního soudu tvrzení, že šlo o nejhoršího ředitele, je čistě subjektivním hodnocením, na které má každý právo. Avšak tvrzení, že ve funkci ředitele galerii ekonomicky zruinoval, je již tvrzení skutkové. Z následného řízení vyplynulo, že panu Fajtovi lze klást za vinu některá pochybení související s hospodařením Národní galerie, avšak tato pochybení nemohla být příčinou vážných ekonomických problémů Národní galerie a její hospodaření ovlivnila pouze v omezené míře. Pro posuzovanou věc bylo pak podle Ústavního soudu stěžejní, že tyto informace v daném kontextu vyznívaly jako tvrzení od osoby, u níž televizní divák může předpokládat podrobnou a dlouhodobou znalost hospodaření veřejné instituce, a nikoliv o zjednodušení a nadsázku. Pan Knížák tehdy navíc tvrdil, že "to může dokázat", což však před soudy nemohl, a musel se tedy panu Fajtovi veřejně omluvit.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()