Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) zamítlo návrh skupiny 58 poslanců na zrušení některých ustanovení zákona o elektronických komunikacích, trestního řádu, zákona o Policii České republiky a vyhlášky o uchovávání, předávání a likvidaci provozních a lokalizačních údajů.
Návrh napadá některá ustanovení právní úpravy preventivního uchovávání provozních a lokalizačních údajů o elektronické komunikaci u poskytovatelů telekomunikačních služeb („data retention“) a možnosti jejich následného poskytnutí orgánům činným v trestním řízení, Policii České republiky pro účely zahájeného pátrání po konkrétní hledané nebo pohřešované osobě, zjištění totožnosti osoby neznámé totožnosti nebo totožnosti nalezené mrtvoly, či předcházení nebo odhalování konkrétních hrozeb v oblasti terorismu, Bezpečnostní informační službě, Vojenskému zpravodajství a České národní bance pro účely dohledu nad kapitálovým trhem. Napadená právní úprava sleduje různé cíle, jako je bezpečnost a obrana státu, ochrana osob i majetku před trestnou činností, pátrání po osobách hledaných, pohřešovaných či ztracených a dohled nad kapitálovým trhem. Na základě napadené úpravy operátoři uchovávají po dobu šesti měsíců zpětně informace o každém telefonickém spojení, textové zprávě, internetovém připojení či emailové korespondenci, tj. podrobná data o veškeré komunikaci, lokalizaci účastníků komunikace a poskytnutých internetových službách.
Ústavní soud připomíná, že napadená ustanovení zákona o elektronických komunikacích (§ 97 odst. 3 a 4) a trestního řádu (§ 88a) byla přijata zákonem č. 273/2012 Sb. s účinností od 1. 10. 2012 v reakci na nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10. V něm Ústavní soud uzavřel, že plošný, preventivní sběr a uchovávání údajů je zásah do práva na soukromí a na informační sebeurčení natolik intenzivní, že je třeba na splnění požadavků přípustnosti zásahu klást co nejpřísnější měřítka. Dřívější úprava zákona o elektronických komunikacích v tomto ohledu podle Ústavního soudu neobstála. Zákonodárce zareagoval na výtky Ústavního soudu tak, že zkrátil dobu uchovávání provozních a lokalizačních údajů na šest měsíců, explicitně vyjmenoval subjekty oprávněné k vyžádání uchovaných údajů včetně účelů, k jakým mohou oprávněné subjekty údaje žádat, doplnil zákonnou definici provozních a lokalizačních údajů a v podrobnostech odkázal na prováděcí předpis (napadená vyhláška).
Navrhovatelé zejména namítají, že napadená právní úprava je neproporcionální ve vztahu k ústavně zaručenému právu na soukromí. Domnívají se, že protiústavní je již samotné sledování, shromažďování a uchovávání provozních a lokalizačních údajů, jelikož je plošné a nevýběrové.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků i vedlejších účastníků řízení a rovněž nařídil veřejné ústní jednání, neboť pro lepší objasnění technických souvislostí a detailů projednávané problematiky považoval za nutné provést dokazování výslechem informovaných osob z řad odborné veřejnosti a osob z praxe. Z provedeného dokazování mj. vyplynulo, že se napadená právní úprava nevymyká evropskému standardu. Stejně jako technologie se vyvíjí i forma páchání trestné činnosti, stále častěji vznikají po pachatelích pouze elektronické stopy, vyšetřovací metody minulých let proto nelze srovnávat. V řízení před Ústavním soudem nebylo v souvislosti s uchováváním provozních a lokalizačních údajů ani s jejich zpřístupňováním zjištěno žádné systémové selhání.
Ústavní soud vzal v úvahu argumentaci zúčastněných, zhodnotil důkazy, následně provedl test proporcionality a dospěl k závěru, že současná úprava data retention naplňuje požadavky kladené dřívější judikaturou Ústavního soudu a lze ji aplikovat ústavně konformním způsobem, tedy tak, aby byla maximálně šetřena práva jednotlivců, garantovaná články 10 (práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě) a 13 Listiny základních práv a svobod (právo na zachování tajemství zpráv podávaných telefonem či jiným podobným zařízením).
Plošné uchovávání provozních a lokalizačních údajů představuje snahu státu neztratit se v době informační společnosti a mít v rukou efektivní nástroje k plnění svých úkolů – zde zejména v oblasti bezpečnosti státu a jeho obyvatel. Principiálně proto z pohledu Ústavního soudu nelze data retention zavrhovat. V každém případě však shromažďování a zadržování provozních a lokalizačních údajů znamená zvlášť závažný zásah do soukromí prakticky všech obyvatel České republiky.
Minimalizaci zásahu do soukromí lze dosáhnout omezením využití dat telekomunikačního provozu jen pro nejnutnější okruhy případů, stanovením přísných podmínek, za kterých jsou data jednak uchovávána, jednak zpřístupňována, a vytvořením záruk každému jednotlivci, že v případě využití jeho údajů bude mít k dispozici účinné prostředky obrany proti případnému zneužití.
Povinnost sběru a uchování dat lze tolerovat pouze po přiměřenou dobu. Období šesti měsíců není dle zjištění Ústavního soudu lhůtou zjevně nepřiměřenou. Jde o lhůtu nejkratší z rozmezí, jaké předepisovala (dnes již neplatná) směrnice o data retention, a ze současného evropského standardu nevybočující. Ústavní soud se rovněž musel zabývat také otázkou zabezpečení údajů, ačkoliv tato ustanovení nebyla napadena. I když si lze představit úpravu přísnější, jdoucí nad rámec obecného standardu ochrany osobních údajů stanoveného v § 87 a násl. zákona o elektronických komunikacích, nelze dle Ústavního soudu dovodit závěr, že by úroveň zabezpečení byla nedostatečná a omezovala by tak soukromí jedince nepřiměřeným způsobem. Výše uvedená ustanovení stanovují operátorům řadu povinností, jejichž dodržování podléhá kontrole nezávislých orgánů (Český telekomunikační úřad i Úřad pro ochranu osobních údajů).
Ústavní soud však připomíná, že každou žádost a odůvodněnost jejího podání je třeba ze strany opravného orgánu důkladně zvážit a ze strany soudu pečlivě přezkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu.
Zcela na závěr Ústavní soud uvádí, že přestože neshledal důvody pro zrušení právní úpravy data retention a přestože od vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 a přijetí zákona č. 273/2012 Sb. uplynulo jen několik let, neměl by zákonodárce v době překotného vývoje moderních technologií „usínat na vavřínech“. Současná právní úprava nereflektuje aktuální technologický vývoj a společenský trend co do způsobu a forem využívání elektronické komunikace, např. vymezení okruhu povinných subjektů, neodpovídá dnešnímu způsobu využívání služeb elektronické komunikace – povinnost data retention se nevztahuje na poskytovatele tzv. OTT služeb (např. Facebook, WhatsApp, Skype), které již víceméně klasický telekomunikační provoz začínají nahrazovat.
Odlišné stanovisko k výroku a odůvodnění nálezu zaujala soudkyně Kateřina Šimáčková.
Celý text judikátu včetně disentu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()