Ústavní soud zamítl ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhal vyššího odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou více než sedmnáct let trvajícím exekučním řízením. Stěžovatel namítal, že přiznaná částka neodráží inflaci ani růst životní úrovně. Ústavní soud potvrdil závěry obecných soudů, které vyšly z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), podle níž není povinnost přiznávané částky valorizovat. Rozhodující je individuální přiměřenost náhrady, která v daném případě nebyla nepřiměřeně nízká, a to ani ve srovnání s jinými státy.
Stěžovatel se domáhal finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěl v důsledku nepřiměřeně dlouhého exekučního řízení, jež proti němu vedla oprávněná obchodní společnost. Exekuce byla nařízena v roce 2005 a skončila až v roce 2022 zastavením exekuce. Soud tehdy rozhodl, že mezi stranami žádný závazkový vztah nevznikl, a uložil oprávněné povinnost uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení v celkové výši téměř 1,7 milionu Kč. Stěžovatel následně požadoval od státu náhradu nemajetkové újmy podle zákona o odpovědnosti státu za škodu. Uplatnil nárok ve výši 789 156 Kč, avšak stát mu přiznal jen 350 167 Kč. Rozdílu ve výši 438 989 Kč se stěžovatel domáhal žalobou. Obvodní soud mu přiznal pouze dalších 19 750 Kč a zbytek nároku zamítl. Soud sice označil řízení za extrémně dlouhé, ale přihlédl také k jeho složitosti, podílu stěžovatele na průtazích (mj. tím, že měnil svá tvrzení) a k dalším okolnostem, jako byl vliv řízení na jeho majetkové poměry. Základní částku odškodnění navýšil o 15 %, čímž dospěl k celkové částce 369 917 Kč. Městský soud rozsudek potvrdil a odmítl argumentaci stěžovatele, že by výše zadostiučinění měla být automaticky navyšována kvůli inflaci či růstu životní úrovně.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud v napadeném rozsahu zamítl a ve zbytku odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že judikatura ESLP nepředpokládá mechanické navyšování částek kvůli inflaci, ale spíše posouzení každého případu individuálně s přihlédnutím k celkovým okolnostem. Základní částky, které české soudy běžně přiznávají, přitom i nadále odpovídají mezinárodním standardům a splňují požadavek přiměřenosti.
Stěžovatel namítá, že přiznaná částka je vzhledem k absenci valorizace základních částek odškodnění nepřiměřeně nízká.
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Zdeněk Kühn) ústavní stížnost zčásti zamítl a zčásti odmítl.
Ústavní soud zejména řešil otázku, zda je v současnosti třeba při stanovování základních částek zadostiučinění (resp. částek přiznávaných jako odškodnění) za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení zohlednit také růst životní úrovně ve společnosti či inflaci, k níž došlo za posledních čtrnáct let.
Neexistuje přitom žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši. Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je na úvaze civilního soudu, která však musí být řádně odůvodněna. Zákon pouze demonstrativně určuje kritéria, která civilní soudy musejí vzít v úvahu (§ 31a zákona o odpovědnosti státu za škodu). Při posuzování přiměřenosti zadostiučinění jsou civilní soudy povinny respektovat zejména ústavní požadavek na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Určení způsobu, obsahu a rozsahu přiměřeného zadostiučinění nesmí být svévolné, zároveň musí odrážet individuální okolnosti věci a nebýt přepjatě formalistické.
Právní úprava v minulosti vedla kvůli své abstraktnosti k problémům v podobě nejednotného rozhodování civilních soudů. Proto Nejvyšší soud přijal v roce 2011 sjednocující stanovisko Cpjn 206/2010, které mělo poskytnout určité vodítko. Za standard ochrany požadované Úmluvou lze vskutku označit přibližně 45 % toho, co by přiznal sám ESLP. Takto přiznané částky na vnitrostátní úrovni tvoří minimální hranici, kterou lze ještě považovat za efektivní vnitrostátní prostředek nápravy. Stanovení základní částky je východiskem pro následné individualizované úvahy soudu. Ústavní soud do způsobu určení přiměřeného zadostiučinění nezasahuje, pokud s ohledem na zohledněná relevantní kritéria je zřejmé, že výsledek řízení je ústavněprávně udržitelný. Naposledy v roce 2021 výslovně nálezem schválil výši částek přiznávaných civilními soudy na základě stanoviska Nejvyššího soudu jako ústavně konformní. Uvedl, že částky přiznávané za jeden rok řízení jsou přiměřené a odpovídající životní úrovni. V dané věci to bylo 17 000 Kč.
Z analýzy aktuálních rozsudků ESLP, kterou v napadeném rozsudku provedl Nejvyšší soud, vyplývá, že ESLP přiznávané částky nevalorizoval a v zásadě přiznává částky ve výši, v jaké je přiznával v minulosti. Ve věcech stížností za nepřiměřenou délku řízení v letech 2020 až 2023 průměrná částka za jeden rok průtažného řízení, kterou sám ESLP považoval ve věcech proti České republice za přiměřenou, činila 14 678 Kč.
Ústavní soud nadto porovnal praxi odškodňování nemajetkové újmy za průtahy v řízení ve vybraných členských státech Rady Evropy s podobnou či vyšší životní úrovní (Německo, Finsko, Francie, Slovinsko, Chorvatsko, Slovensko, apod.). České civilní soudy vycházejí ze základních částek cca 600 až 800 EUR na rok řízení, které dále modifikují. Ve stěžovatelově věci to bylo více – 21 760 Kč za rok řízení, tj. cca 870 EUR. Tyto částky nejsou ve srovnání s částkami přiznávanými vnitrostátními orgány ve státech se srovnatelnou či vyšší životní úrovní nepřiměřené nízké. Z komparativního hlediska není v současnosti nevalorizování přiznávaných částek ničím výjimečným.
Závěrem Ústavní soud připomíná, že úkolem Nejvyššího soudu je i ochrana základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy), včetně posuzování otázky, zda částka, kterou civilní soud přizná, je s ohledem na okolnosti případu, sociální a ekonomickou realitu, ale i vývoj praxe ESLP přiměřená. Důvod pro případný zásah Ústavního soudu nastane až tehdy, kdy přiznaná částka bude ve světle částek přiznávaných ESLP nepřiměřeně nízká, nebude plnit satisfakční funkci, a sám Nejvyšší soud nápravu takového neústavního stavu nezjedná.
Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu
Celý text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/25
Diskuze k článku ()