V předmětné věci obecný soud dle § 114b OSŘ vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil a aby vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Ten ve svém podání pouze uvedl, že neuznává příslušnost soudu, že "neuznává žalovanou pohledávku co do důvodu i výše, a to ani částečně", "že je věřitelem a ne dlužníkem" a že se tímto podáním "nevzdává svého práva řádně se vyjádřit k žalobnímu návrhu zákonnému soudci". Jelikož tímto vyjádřením žalovaný výzvu nesplnil, vydal soud dle § 114b odst. 5 OSŘ rozsudek pro uznání.
Ústavní soud shledal takový postup formalistickým a nespravedlivým zejména s ohledem na to, že šlo o zahraniční subjekt, který v dané fázi řízení ještě jednal bez právního zastoupení. Podle ÚS je smyslem § 114b odst. 5 OSŘ sankcionovat nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k dosažení účelu řízení, nikoliv to v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil. ÚS též cituje komentář k OSŘ, podle kterého "Fikce nároku nemůže nastat, jestliže ve svém písemném vyjádření neuvede rovněž, jaké důkazy navrhuje k prokázání svých tvrzení…" Odmítl tak názor Městského soudu v Praze, že v případě, že se žalovaný na výzvu dle § 114b OSŘ vyjádří, avšak nekvalifikovaně, soud musí automaticky vydat rozsudek pro uznání. Nemusí.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde.
Diskuze k článku ()