Žalobce soudní poplatek za žalobu včas zaplatil, a to poštovní poukázkou typu A. Česká pošta však platbu neprovedla. Následně se dotazoval na příslušné poště, zda a jakým způsobem by mohl platbu reklamovat a ve spojení s účetní kanceláří Obvodního soudu se snažil situaci vyřešit. Měl kopii ústřižku poštovní poukázky dokládající, že poukázal platbu soudního poplatku ve výši 10 000 Kč ve prospěch Obvodního soudu včas. K následné výzvě soudu zaplatil poplatek znovu. Česká pošta, ačkoli platby neprovedla, žalobce o této skutečnosti neinformovala a vyčkávala na uplatnění reklamace. O neprovedení obou plateb se tak žalobce dozvěděl až v souvislosti s doručením usnesení o zastavení řízení. Žalobcova reklamace byla Českou poštou vyřízena a mu byla vrácena částka celkem 20 000 Kč. Podle České pošty žalobce uvedl na hlavním díle obou poukázek chybné číslo účtu adresáta. Chyba spočívala v tom, že vepsal u obou poukázek na jejich hlavním díle předčíslí i číslo účtu do kolonky, kde má být uvedeno pouze číslo účtu. Žalobce nakonec úspěšně zaplatil soudní poplatek ve výši 10 000 Kč, ale až po lhůtě.
V soudní praxi není pochyb o tom, že soudní poplatek je možno účinně zaplatit až do okamžiku právní moci usnesení o zastavení řízení, tedy nejen do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení, avšak také po celou dobu trvání případného odvolacího řízení proti tomuto usnesení. Městskému soudu se však nelíbilo, že nemůže ani soud prvního stupně, ani soud odvolací přihlédnout k tomu, z jakých důvodů nebyl soudní poplatek za žalobu zaplacen ve lhůtě žalobci k tomu poskytnuté a proto navrhnul Ústavnímu soudu, aby vyjmul ze zákona o soudních poplatcích větu, že "K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží".
Podle Městského soudu toto ustanovení nebere v úvahu výjimečné situace, kdy poplatník nezavinil, že soudní poplatek nebyl soudu ve lhůtě zaplacen, respektive kdy míra zavinění na jeho nezaplacení je zanedbatelná, omluvitelná a zcela neadekvátní těžkým následkům, jež zastavení řízení může pro poplatníka představovat. V souzené věci se žalobce poplatkové povinnosti vyhýbat nechtěl a ani nechtěl nijak řízení zdržovat. Žalobce učinil jen tu zjevně omluvitelnou chybu, že číslo účtu napsal na poukázku dohromady s předčíslím. Soud dále argumentuje, že jindy může chybu způsobit sama pošta či banka, takže poplatníkovi nebude možno klást ani v nejmenším k tíži, že soudní poplatek nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen. Stejně tak může dojít u poplatníka k nečekaným okolnostem, jako je například náhlé onemocnění, zranění a podobně, které úhradu soudního poplatku ve stanovené lhůtě znemožní. Přitom následky zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku mohou být pro poplatníka zásadně negativní a mnohdy nenapravitelné; je-li zastaveno řízení o opravných prostředcích, pak už nové odvolatel vyvolat nemůže.
Ústavní soud však má za to, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníku v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání poplatného úkonu. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity.
Ústavní soud se problematikou propadné lhůty u placení soudních poplatků zabýval již několikrát a nikdy neshledal protiústavnost. Podle něj je tato úprava sice přísná, avšak ústavně konformní. Je třeba zmínit, že předmětná lhůta je lhůtou soudcovskou a není-li žalobce schopen lhůtu dodržet, může z vážných důvodů zavčas požádat soud o její další prodloužení. Odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/20 dále obsahuje popisy starších případů, které Ústavní soud v minulosti řešil, jako bylo špatné vyplnění čísla účtu zaměstnankyní pošty, kdy zkontrolovat to po ní byla podle soudu "běžná životní opatrnost". Obecně nedbalost či technická chyba, k níž dojde na straně banky nebo právního zástupce poplatníka neodůvodňují prominutí nezaplacení soudního poplatku včas. Podobně i v případě úhrady soudního poplatku třetí osobou je na poplatníkovi aby si ověřil, zda k jeho včasnému a řádnému zaplacení skutečně došlo. V současném případě pak Ústavní soud vytýká žalobci, že udělal stejnou chybu dvakrát, aniž by se po druhé výzvě k zaplacení soudního poplatku snažil zjistit, co bylo příčinou neúspěchu první platby.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()