Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) zamítlo návrh Městského soudu v Praze na zrušení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 296/2017 Sb.
Napadené ustanovení § 96 odst. 6 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) zní: „Byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co rozhodnutí odvolacího soudu, případně též soudu prvního stupně, o věci bylo dovolacím soudem zrušeno, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné, jestliže důvodem pro zpětvzetí návrhu byla skutečnost, která nastala v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí.“
Zrušení předmětného ustanovení navrhl Městský soud v Praze v souvislosti s jím vedeným řízením. V tomto řízení se žalobkyně zprvu úspěšně domáhala po žalované úhrady nájemného. Žalovaná ho na základě pravomocného rozsudku uhradila, nicméně současně podala dovolání, kterému Nejvyšší soud vyhověl a předchozí rozhodnutí, na základě kterého bylo plněno, zrušil a vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně následně vzala žalobu zpět, s čímž však žalovaná nesouhlasila z důvodu svého zájmu na pravomocném rozhodnutí o žalobě. Obvodní soud zpětvzetí vyhověl a řízení zastavil. Žalovaná se poté odvolala k městskému soudu, který řízení přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu k posouzení. Navrhovatel ve svém návrhu zejména uvádí, že ustanovení nutí žalobce, aby vedl řízení ke konečnému meritornímu zamítavému rozhodnutí, přičemž bez jakéhokoli smysluplného podkladu omezuje dispoziční oprávnění žalobce s žalobou, na kterém stojí občanskoprávní řízení v demokratickém právním státě.
Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Z Listiny základních práv a svobod nelze dovodit, že mezi základní práva a svobody lze zařadit právo žalobce ukončit soudní spor v okamžiku, kdy je to pro něj maximálně výhodné a pro žalovaného minimálně výhodné. Protože takové základní právo žalobce nemá, je věcí zákonodárce, jakým způsobem ochrání práva žalovaného. Žalovaného, který se stal stranou sporu proti své vůli (ex lege podle § 90 o. s. ř.), který má podle Ústavy České republiky před soudem rovné postavení a který již ne zcela dobrovolně plnil na základě právě zrušeného soudního rozhodnutí. Zvolil-li zákonodárce řešení obsažené v platném znění § 96 odst. 6 o. s. ř. a nespoléhal se na uvážlivé použití § 96 odst. 3 o. s. ř., lze polemizovat se vhodností takového řešení, ale nelze jej nazvat protiústavním a ani zcela nevhodným.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že úprava obsažená v napadeném § 96 odst. 6 o. s. ř. nezasahuje do základních práv účastníků soudního řízení a není v rozporu s ústavním zákonem. Ústavní soud tak neshledal důvody pro zrušení napadeného ustanovení a proto návrh podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Odlišné stanovisko k výroku a odůvodnění zaujali soudci Jiří Zemánek, Ludvík David, Jaromír Jirsa, soudkyně Kateřina Šimáčková a soudce Vojtěch Šimíček.
Celý text judikátu včetně disentu si můžete přečíst zde.
Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu č. TZ 67/2020.
Diskuze k článku ()