II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, neboť jimi byla porušena stěžovatelčina práva na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví zaručená čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka po nástupu do funkce ústřední ředitelky České obchodní inspekce (dále také „ČOI“) v roce 2007 přistoupila k organizační změně a k propuštění zaměstnanců, které v návaznosti na tuto změnu shledala nadbytečnými [§ 52 písm. c) zákoníku práce]. Někteří zaměstnanci se proti výpovědi bránili žalobou, přičemž byli úspěšní, neboť soudy shledaly, že proklamovaný výpovědní důvod nebyl dán. To vyústilo v náklady pro ČOI, která je po stěžovatelce vymáhala jako škodu, již stěžovatelka měla způsobit zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 250 odst. 1 zákoníku práce). Škodu ČOI uplatňovala vícero samostatnými žalobami vztahujícími se vždy ke konkrétní výpovědi; v posuzované věci byla řešena jedna z těchto žalob (konkrétně šlo o částku 357 275 Kč).
Soudy žalobě vyhověly, přičemž konstatovaly, že stěžovatelka je za vzniklou škodu odpovědná, neboť tím, že dala neplatnou výpověď, zaviněně (ve formě vědomé nedbalosti) porušila svou povinnost dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jí vykonávané [§ 301 písm. c) zákoníku práce]. Škodní událostí tedy byla shledána samotná výpověď, nikoli organizační změna, která jí předcházela. V důsledku toho soudy jednak nepovažovaly za nezbytné spojovat jednotlivé žaloby ČOI ke společnému řízení, navíc to mělo vliv na aplikaci § 257 odst. 2 zákoníku práce, podle kterého výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout částku rovnající se čtyřapůlnásobku měsíčního výdělku zaměstnance, který způsobil škodu. Limit v podobě čtyřapůlnásobku měsíčního výdělku se totiž tím pádem nevztahoval na veškerou škodu, kterou stěžovatelka výpověďmi navazujícími na organizační změnu potenciálně způsobila, ale omezoval pouze výši náhrady škody požadované ve vztahu ke každé jednotlivé výpovědi. Náhrada škody požadovaná po stěžovatelce v úhrnu za všechny výpovědi tedy potenciálně může tento limit překročit.
Stěžovatelka se po vyčerpání opravných prostředků obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti zejména namítala, že soudy měly řízení o jednotlivých žalobách spojit a rovněž zpochybnila své výlučné zavinění způsobené škody.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Obecné soudy hodnotily pro účely § 257 odst. 2 zákoníku každou danou výpověď jako samostatnou škodní událost, avšak zavinění stěžovatelky vztáhly ani ne tak k těmto událostem, jako spíše k organizační změně, která je zastřešovala, když mimo jiné poukazovaly na její účelovost a stěžovatelce vyčítaly nedbalost při její přípravě. Dle názoru Ústavního soudu ovšem soudy musejí být ve svém výkladu důsledné. Je-li škodní událostí opravdu samotná výpověď, musí se i posouzení zavinění stěžovatelky vztahovat k této výpovědi, nikoli k organizační změně. Jinak řečeno, soudy musejí posoudit, zda stěžovatelka zaviněně porušila nějakou svou pracovní povinnost propuštěním zaměstnance v situaci, kdy již došlo k organizační změně ČOI a stěžovatelka musela reagovat na to, že některá dosud existující pracovní místa v nové struktuře minimálně formálně neexistují. Připustí-li soudy naopak, že skutečná podstata pochybení spočívala v uskutečněné organizační změně, a protiprávnost dané výpovědi je tak spíše jen důsledkem nedostatků souvisejících s přípravou a provedením této změny, pak se stěžovatelka dopustila jednoho pochybení a je nutné zajistit, aby ji v plném rozsahu chránil § 257 odst. 2 zákoníku práce. To znamená, že by náhrada škody způsobené tímto pochybením měla být limitována do výše čtyřapůlnásobku měsíčního výdělku stěžovatelky.
V napadených rozhodnutích soudy zvolily kombinaci těchto dvou přístupů, a to kombinaci, která stěžovatelku v maximální možné míře znevýhodňovala, čímž došlo k obejití ochranných mechanismů pracovního práva a v konečném důsledku i k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu ve spojení s právem na ochranu vlastnictví.
Věc se nyní vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu.
Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu
Celý text judikátu sp. zn. II. ÚS 2600/20
Diskuze k článku ()