Doby převratné a doby klidné
Svůj příspěvek jsem nazval Jak přežít stabilitu. A samozřejmě vychází z teze, že žijeme v relativně stabilním prostředí. Ale pojďme si o tom na úvod trošku popovídat, protože ono rozlišit doby převratné a doby klidné není úplně jednoduché. Zde máme několik dat, u kterých se asi shodneme, že to byly roky, kdy se něco významného v Česku, nebo Československu stalo. 1918 - vznik republiky, 1938 - Mnichovská krize a počátek rozpadu Československa, 1939 - okupace, 1945 - konec okupace a obnovení Československa, 1948 - přicházejí komunisti, 1968 - invaze, 1989 - konec komunistů a vznik nového, řekněme, současného systému. Triviální – všichni víme. A teď se podívejte na ta další data. 1923 - možná něco vypátráte, 1943 - tam se rodil pozdější komunistický systém, protože Beneš, tuším, tehdy podepsal dohodu o přátelství se Sovětským svazem, ale to není to podstatné, 1954 - rok po Stalinově smrti, co se tehdy stalo, nevíme, 1975 - myslím že tehdy zrovna bylo Sojuz-Apollo, společný let, ale také asi nenajdeme nějakou dramatickou událost, na kterou si na první dobrou vzpomeneme, 1997, 2002 to byly v obou případech povodně, ale je to významné? 2010, 2015, 2021, to jsou prostě roky, kde, když si takhle dáme čistě náhodně ta data, tak si vlastně řekneme, že se z hlediska makrohistorického nic významného nestalo.
Teď se podívejme na historii z pohledu, řekněme, tří základních kategorií. Doby klidné, doby převratné a doby těhotné změnou, jak bychom je mohli nazvat. Kdybychom se podívali do evropské historie, tak příklad doby těhotné změnou asi najdeme ve Francii před francouzskou revolucí, řekněme těch 10–20 let před francouzskou revolucí. V českých podmínkách konec první republiky, konec 60. let a vlastně předzvěst Pražského jara. A potom ke konci 80. let nástup Gorbačova až konec Československa komunistického a nástup Československa, řekněme, liberálně demokratického.
Když se podíváme na doby převratné, tak ve Francii, když použijeme ten příklad, je to jasné, první fáze francouzské revoluce, můžeme samozřejmě debatovat o tom, jestli 1792 je správný rok, kdy končí ta nejvíc převratná doba. A samozřejmě u československého příkladu se asi shodneme, že jsou to nějaké doby, které hodně souvisí s významnými daty, řekněme, kdy se nějak měnily systémové parametry. Takže třeba 1938, 1939, 1945-1948, doba, kdy vznikal komunismus, který posléze v únoru 1948 slavně zvítězil. 1968-1969, jasně, a teď ta první porevoluční léta po roce 1989.
A pak máme ty doby klidné, a to jsou ty doby, které nás budou zajímat v dalších minutách. Francie 18. století, to je docela dobrý příklad, tam se desítky let nic významného nestalo, byť Francie vedla různé války, byť se spousta věcí v detailu samozřejmě dělo. Ale pak máme třeba Československo – období první republiky až do doby, kdy začalo být jasné, že nacistické Německo bude opravdu vážným ohrožením. Pak jsou to doby, řekněme, první fáze komunismu, 1949 – 1966, kdy systémové parametry byly nastaveny, 1966, 1967, 1968 byly zpochybněny, ale brzy se to vrátilo zpátky a máme normalizaci, která byla velkým bezčasím. A otázka zní, jestli doby po roce 1993, které teď zažíváme vlastně dnes už 30 let, jestli to opravdu je doba spíš klidná. Mám tezi, že spíše ano, nicméně mám tam nějaká „ale“.
Pojem stability
Když se budeme zabývat tím, co to je stabilita, tak za mě je dobré zkoumat některé základní parametry. Makropolitickou stabilitu, tzn. nějaké politické systémové parametry režimu nebo doby. Ekonomické parametry, personální parametry (ty souvisí hodně s makropolitickou stabilitou, jak moc se mění, řekněme, politické elity). A potom něco, co bychom nazvali stabilita mravů a životních forem, nebo životních zvyků. Koukněme se na Českou republiku těch posledních 30 let, od roku 1993. Makropolitická stabilita – za mě jednoznačně dáno, máme pluralitní demokracii, máme právní stát, který relativně efektivně funguje. Když se zeptáme ohledně ekonomické stability, za mě je v zásadě ekonomická stabilita systémově nastavená, prostě máme nějaký liberální kapitalismus a sociální stát. Ale začíná něco, co může do budoucna znamenat něco docela významného z hlediska systémových parametrů liberálního kapitalismu. Jsem zvědavý, jak to bude, protože začíná éra velkých regulací jednoho významného segmentu ekonomiky – energetiky v nejširším slova smyslu z důvodů ekologických. Zajímavá je personální stabilita, já jsem zde záměrně vypsal pár jmen, která vás určitě napadnou – triumvirát Havel, Klaus, Zeman, což je něco, co symbolizuje posledních 30 let našeho vývoje. Ale je dobré zmínit i některá další jména, možná méně nápadná, ale o to stabilnější. Pavel Rychetský, který bude v létě končit jako předseda Ústavního soudu, ale je to nepochybně člověk, který je opravdu velikánem české polistopadové politiky v tom širším slova smyslu, a jeho jméno provází tuto zemi celých 30 let. Ale třeba i Miroslav Kalousek. Ale zase tam máme nějaká ale, protože zaprvé tito velikáni devadesátek všichni víceméně politicky končí z důvodu věku, z důvodu, že dosloužili v nějakých pozicích. A máme i někoho jiného, kdo se ukazuje být možná symbolem nové doby a je úplně jedno, jestli je to Andrej Babiš z jedné části politického spektra, anebo Ivan Bartoš z jiné části politického spektra. V obou případech můžeme vnímat tyto dvě osoby jako ne nutně symboly, ale příklady jakýchsi vyzyvatelů personální stability posledních 30 let.
A pak máme otázku, řekněme, stability mravů, zvyků, hodnot. Tam bych zase řekl, že od roku 1993, resp. od polistopadového uspořádání máme jakýsi základní rámec, kterým je řekněme sekulární liberalismus, nebo plus minus sekulární liberalismus. Ale zase se objevují zajímavé nové trendy a jsem zvědavý, jak se budou rozvíjet, řekněme eko – bio – ezo nebo jak to nazvat. A potom trend související s vyostřeným vnímáním některých práv, ať už je to trend týkající se genderové rovnosti nebo práv sexuálních menšin.
Co je převratnost?
Můžeme se ještě zamýšlet nad tím, v čem vidět znak „převratnosti“ nebo co to převratnost vůbec znamená. Za mě je to spojeno hodně s pojmem systémové změny, to znamená takové změny, která nastaví parametry systému na nějakou delší dobu dopředu. Můžeme se ptát, jestli hospodářská krize 2008 - 2013 byla pro nás převratnou událostí. Určitě ve světových dějinách byla významnou událostí hospodářská krize let 1929–1933. U nás v ČR mám pocit, že se ta hospodářská krize nezapsala tak systémově. Ale když budete mluvit s lidmi se západní Evropy, tak ti vám třeba na otázku, jestli považují za významnější zlom v jejich životech rok 1989, na což my určitě odpovíme ano, nepochybně, anebo rok 2008, vám možná řeknou, že rok 2008 a že krize, která nějakým způsobem ovlivnila další roky a jejich životní perspektivy, byla nakonec pro ně významnější než nějaké revoluce, které se odehrály kdesi daleko na východě a přinesly systémovou změnu pro třeba 10 států středovýchodní Evropy.
Pak je samozřejmě otázkou, do jaké míry převratný byl covid a celé dění ohledně covidu. Zase máme historické srovnání se španělskou chřipkou. A i když nepochybně to byl naprostý převrat životních poměrů po dobu, kdy ten covid byl a kdy platila opatření s ním spjatá, tak podobně jako u té španělské chřipky to byla nějaká dočasná záležitost, která jistě zanechá nějaké vzpomínky, ale odplynula s tím, jak odplynul covid.
Pak samozřejmě otázka velmi aktuální, do jaké míry je ukrajinská válka, která začala zhruba před rokem, pro nás převratnou událostí. Můžeme si opět udělat srovnání s jugoslávskou občanskou válkou, která se odehrávala řádově podobně daleko od nás jako ta ukrajinská a můžeme se ptát, do jaké míry to pro nás tehdy bylo převratné a do jaké míry to bude převratné pro nás dnes. Já si osobně myslím, že to pro nás bude převratné rozhodně více než ta jugoslávská občanská válka, ale domnívám se, že to nakonec žádná systémová změna nebude. A pro mě je to kritérium ptaní se, jestli je něco převratné, to, do jaké míry se nás ty události týkají, ve smyslu formování dějinných trendů.
Tíživé rysy poklidné doby
Dále se budu zabývat několika trendy, které si myslím, že se objevují v dobách poklidných, tzn. v době, ve které podle mého názoru víceméně žijeme. A ty trendy zkusím teď „nastřelit“ hesly, a pak se jimi budu zabývat podrobněji. Trendem poklidné doby je, že mír a komfort je všední, že vlastně to, že je mír a komfort, už existuje od nepaměti, a přestává tím pádem být cenné to, že ten mír a komfort existuje. Dále, podle mého názoru, je zajímavý trend, který bych nazval „vládou defaultních nastavení“, tzn. že něco nějak bylo nastaveno zpravidla na začátku nebo někdy v prvotních fázích nového systému nebo nové doby a to předurčuje, že se to velmi obtížně mění, protože jsou tady aktéři, kteří to zásadně brání. A pak je věc, která je spíš psychologická, pocitová, nevím, jestli na to budete mít třeba jiný názor. Pocit bezčasí. Najdeme ho v různých vzpomínkách z dob třeba normalizace, ale myslím si, že tohle můžete začít cítit i tady, tzn. ptaní se, jestli někam směřujeme, jestli to má nějaký vyšší smysl, a hledání případného vyššího smyslu. Dalším zajímavým rysem, který můžeme studovat, jsou generační střety nejen o hodnoty, ale také o pozice v systému a něco, co bych nazval přebytkem ambiciózních intelektuálů. A pak co považuji za velmi důležitý trend, který mě osobně velmi mrzí, je role politiky a její vnímání. Mám za to, že v poklidné době vnímáme politiku hodně jako opovrhované povolání, a dodávám, že špatně placené a nejisté. A poklidná doba nedává sama o sobě mnoho témat, a proto se témata musí nějakým způsobem vybarvit, zesílit, přiostřit, a to je samozřejmě příležitost pro marketing a pro pragmatismus a já dodávám i pro období levné odvahy. A samozřejmě na závěr si kladu otázku, co ten čas stability znamená? Čeho je předzvěstí? A můžeme se ptát, jestli je předzvěstí nějakého hořkého konce, anebo jestli když přijde nějaká krize, ať už jakákoliv, jestli to bude spíše budíček, který nás probudí k nějakému lepšímu uspořádání, nebo to bude rána z milosti, která ten dosavadní systém zničí, pohřbí a na jeho troskách vznikne něco nového.
Pojďme se podívat na jednotlivé rysy.
Mír a komfort jsou všední
Mír a komfort jsou všední, to je taková základní teze. Za mě to vede k tomu, a to už je hodně právnická otázka, jak se stavíme k ústavnímu a politickému systému. Mám za to, že v době stability, jak čas postupně plyne, tak se může rozmělňovat, a to se u nás podle mého názoru děje, vědomí kořenů, hodnot a smyslu současného ústavního a politického uspořádání. Protože vlastně to, co je, je bráno za samozřejmé prostředí, které prostě nevzniklo v nějakých bojích minula, a které tím pádem, jak je samozřejmé, tak přestává být hodnotou o sobě. Mám za to, že je velmi nebezpečné, když si společnost přestane uvědomovat, že to, jak se uspořádala, a to, jak je dnes nastavená, je výsledkem nějakých docela složitých minulých střetů, které neproběhly samy o sobě a které měly nějaké své oběti, které měly nějaké své náklady a které hlavně mají za sebou nějaký ideový základ nebo ideový kořen, z něhož vyrůstají. Ono to pak má i praktické konsekvence, nazývám to čímsi jako ústavní chytráctví, že vlastně ve chvíli, kdy nevidíme smysl a historii a kořeny toho systému, tak z toho systému máme tendenci takříkajíc týt, tzn. vymýšlet různé skrčky, kterými bychom si prostřednictvím dílčích pravidel toho systému něco dobrého vydobyli. Ať už jsou to nějaká práva či nároky nebo třeba nějaká účelová interpretace těch ústavních pravidel, která mají určitý smysl a třeba historický význam, ale jelikož už jsme na to trošku zapomněli, tak si je použijeme, jak se nám zachce. Tyto trendy najdeme i v ekonomice, tzn. ztrácí se gründerský étos, ztrácí se třeba smysl a vědomí toho, že tržní ekonomika je dobrá, protože vyprodukuje hodnoty. A můžou být tendence více „dojit“ ten systém třeba právě různým chytráctvím. A takový úplně celkový dojem z toho může být, že klesá pocit radosti, který třeba v prvních letech po roce 1989 určitě byl přítomen. Klesá pocit radosti z toho, že nejsou žádné velké průšvihy a že se v zásadě daří jít dál.
Vláda defaultních nastavení
Vláda defaultních nastavení, to je další rys, který jsem už zmínil. Jenom velmi stručně popíšu, že když ten systém vzniká, nastaví si nějaké základní parametry. Pro nás po roce 1989 to byla nepochybně tržní ekonomika, tzn. kombinace volné tvorby cen na základě dohody a ochrany soukromého vlastnictví. Ale samozřejmě tím se také nastavily některé regulatorní parametry a vznikli regulovaní a regulátoři, a tím pádem se samozřejmě nastavilo nějaké prostředí. A ve chvíli, kdy třeba z důvodů technologických nebo jiných to prostředí přestane vyhovovat, protože by bylo rozumné ho nějak rozvolnit nebo transformovat, tak v té stabilitě může být velký problém to udělat, protože náklady na tu transformaci, náklady na tu ať už deregulaci nebo naopak jinou regulaci mohou být příliš silné. Neboť všichni aktéři jsou na systém zvyklí, mají v tom své dílčí zájmy, bylo by pro ně velmi nákladné, kdyby ten nastavený model byl změněn, protože někteří by velmi výrazně ztratili. A proto mají zájem systém udržet. A na druhé straně případné zisky z nového uspořádání jsou rozptýleny mezi příliš mnoho lidí a nepředstavují pro jednotlivce takový dodatečný zisk, kvůli kterému by se hodně silně angažovali. Samozřejmě se můžeme ptát, jestli nakonec nebudeme donuceni k nějakým změnám regulatorních rámců prostě proto, že nastanou nějaké události, kterým budeme muset čelit. Ať už to bude současná rozpočtová krize nebo energetická transformace.
Bezčasí a šidítka
Problémem každé společnosti je klást si otázku, kdo jsme a kam směřujeme, jaký je náš smysl a jestli vlastně to má všechno nějaký finální cíl. Hovoříme o eschatologii, když to zjednodušíme. Anebo o čemsi, co bych nazval apokalyptikou – jde to někam a skončí to všechno špatně. A otázkou samozřejmě je, jestli v tom bezčasí tahle eschatologie existuje, a pokud ne, tak co s tím. Mám za to, že eschatologie prostě je něco, co většinou k životu potřebujeme. A když to nemáme, když se nám rozostřují eschatologie, tak hledáme nějaká šidítka, třeba nějaká sekulární náboženství (kdysi to byl marxismus, dnes to možná je nějaký ekologismus, když bych to chtěl nějak nazvat). Najdeme tam podobné rysy. Apokalyptika, tzn. strach ze zániku, tendenci postit se, vykoupit se, obětovat se, hledání něčeho, co nám dá morální převahu. A pak samozřejmě jsou to další otázky, jako jestli svět je opravdu tak banální, jak se nám jeví v bezčasí, v běžném provozu, ve kterém žijeme. A ptáme se, jestli vlastně není něco nějak jinak, jestli něco nepřehlížíme, a to je prvním krokem k nějakému ezoterickému vnímání světa. A pak je zde samozřejmě otázka emocionality. Když jsou hodně velké zážitky, naše emocionalita může otupět, když zážitky nejsou, může být i slabý vzruch něčím, co nás emocionálně hodně vzruší.
Generační střety a přebytek moudra
Určitě i dnes máme velké hodnotové střety a já si myslím, že to je úplně normální a vlastně mně to nevadí. Prostě hodnotové střety najdeme v každé, i ve velmi stabilní době a někam se posouvají. Jestli k lepšímu, to může být k debatě. Ale hodnotové střety jsou a to je přirozené. Co je zajímavější, je stabilita kádrů. Všichni víme, že v devadesátkách se nastavily (někdy třeba trochu později) kariéry některých lidí. Někdy se nastavily v docela mladém věku. A někdo, kdo je dnes mladý, a ti předchozí už jsou trošku starší, může mít pocit, že jako junior příliš dlouho čeká. Samozřejmě tohle může vyvolávat pnutí. Já mám za to, že to pnutí nakonec tak velké nebude, protože zrovna demografie bohatých států vede často k tomu, že mládí bude vzácné, tzn. těch čekajících juniorů nakonec nemusí být tolik jako třeba v dnešním Íránu. A pak je tady něco, co se ve společnostech ve stabilních dobách objevuje určitě často, a to je příjmově-statusová anebo naopak statusově-příjmová nerovnováha. To je něco, když máte relativně velké společenské uznání nebo dosah myšlenek, ale relativně málo peněz. To jsou takoví ti, řekněme, nakvašení intelektuálové, zejména z oblasti sociálních věd. Anebo máte přesně opačný problém, že máte strašnou spoustu peněz, ale vaše společenské uznání není dost silné. Co děláte v těchto dvou případech? Když jste ten nakvašený spíše chudší intelektuál, tak samozřejmě začnete mít pocit, že systém, ve kterém se vám sice dostává relativně velkého intelektuálního vlivu, ale málo peněz, není spravedlivý, takže by se měl nějak změnit. A když jste ten relativně bohatý podnikatel, který si může koupit prakticky všechno, jen ne společenské uznání, tak můžete mít pocit, že ta nejlepší cesta je jít do politiky. Ať už sám nebo tím, že tu politiku budete sponzorovat a snažit se ji nějak spoluvytvářet.
Politik jako společenská spodina
A pak téma, které je pro mě obzvláště bolestivé a které cítím jako opravdu velký problém. Politika, jak je vnímána v té stabilní době. Shrnul jsem to do headlinu: Politik jako společenská spodina. Problém politiky ve stabilní době je ten, že je-li poctivá, tzn. chce-li nabízet něco, co je realistické, tak prostě nemá co sexy nabídnout, protože v zásadě nabízí udržet a drobně vylepšovat dosažené. A to zkrátka většinou bývá, jak říkám, málo sexy. A cesta k úspěchu v politice pak může být vlastně trochu umělé vymezení se vůči establishmentu, protože on v zásadě funguje. Takže to vymezení nutně musí být přehnané, vyostřené a vlastně nerealistické. A to pak velmi souvisí s tím, jak je politik vnímán. Když se podíváte po dnešním světě politiky, je to extrémně nejistý job. Abyste se dostali do vyšších pater politiky, musíte za běžných okolností projít docela tvrdou mlýnicí uvnitř stran. Můžete se pokusit to obejít, založit si novou stranu. Úspěchy někdy přijdou, někdy ne. Co je pro politika daleko složitější, je jeho krátká životnost, protože je omezena na jeden, dva, málokdy více politických cyklů. A pro politika to znamená extrémně složité plánování kariéry. Jednak neví, jak volby dopadnou, a jednak jeho osobní kariéru často může zničit ze dne na den mediální aféra, řekněme, středního významu. A to, co já považuji za velký problém – je to relativně špatně placená práce. Je to práce placená na úrovni středního managementu, která při všech jejích rizicích, nejistotách a složitostech je vlastně podhodnocená. Je velký problém si ve stabilizovaném systému říci, že politici jsou placení špatně, přidejme jim, protože tam potřebujeme dostat lidi, kteří tam budou rádi i proto, že za to budou dostávat solidní peníze. Souvisí to s tím, že politika je obecně považovaná za špinavou, veřejnost ji vnímá jako prostředí korupční, s politickými kšefty. Ačkoliv realita, aspoň podle toho, co vnímám já za těch 25 let, kdy se v tom nebo okolo toho prostředí pohybuji, je daleko složitější a myslím si, že i lepší, než je obecné povědomí.
Marketing a levná odvaha
Úplně na závěr zmíním rys marketingovosti. Když máme bezčasí, když máme něco, co nemá výrazné kontury, když vlastně obsah není příliš kontroverzní, tak se jednotlivci, kteří se snaží v systému vystupovat, musí oddělit formou. To znamená oddělit marketingem, viditelností, vizualitou, překřičet ostatní. Nebo za novoty a něco skvělého, lepšího vydávat něco, co už se x-krát předtím zkusilo, akorát už jsme to všechno zapomněli. A šíří se pragmatismus a to, co já nazývám levná odvaha. Když se dnes zamyslíte, jak jednoduché je přilepit se na magistrále k silnici a nechat se pak odlepit policií, která vás velmi komfortně odlepí, odnese atd., nechá vás demonstrovat, tak to je typický příklad, kdy odvaha je levná. V roce 1984 by vás ti policajti zmlátili, zavřeli, vyvezli za Prahu a zavřeli na 4 roky. V tom komfortním bezčasí prostě odvaha může být levná a vede to k tomu, že to není odvaha, ale vlastně pseudoodvaha.
Krize: budíček, nebo rána z milosti?
Na závěr taková spíš perspektivní úvaha, co to všechno bude znamenat. Každá stabilita jednou končí, historické příklady ukazují, že trvá nějaké desítky let, ale jednou skončí. Buď se změní vnější podmínky, buď se zkrátka objeví nacistické Německo, které nás zničí, nebo vnitřně shnijeme, což se stalo normalizačním komunistům. Ale většinou to vnitřní shnití i ty vnější podmínky jdou nějak dohromady a Československo by obstálo proti tlaku Německa, kdyby bylo dost silné a kdyby nebylo vnitřně rozervané, možná ne úplně šťastnou národnostní politikou, která po roce 1918 přišla. A i to Československo a ti komunisté v Československu by nepadli, kdyby nepřišel v roce 1985 Gorbačov. Takže se můžeme ptát, co nám hrozí a kde jsou ty případné hrozby, které ukončí dnešní stabilitu. Může to být klimatický chaos – změna klimatu může vyvolat něco, co povede k chaosu v energetice, k destruktivní migraci v důsledku klimatických změn, ke ztrátě ekonomické efektivity, protože budeme fedrovat nové energetické zdroje za neúměrné peníze. Anebo může nastat něco, co je spíš endogenní, tzn. příliš silný rozpad systému daný tím, že přestáváme, to se vracím na úvod, v ten systém věřit a uvědomovat si, jak je docela dobrý. A pak může nastat něco, za co já bych byl úplně nejradši – že se nestane vůbec nic a zase se tady za 10 let sejdeme a zase se budeme bavit o tom, jestli je stabilita tíživá, nebo netíživá, a budeme mít všichni podobně dobrá auta jako máme dneska, podobně dobré obleky, budeme splácet své hypotéky atd. atd. A budeme se mít vlastně docela dobře. Já bych si strašně přál, abychom se takhle za těch 10 let sešli, ale jestli se to tak stane, to opravdu nevím.
Diskuze k článku ()