Spravedlivým řízením tedy nemůže být takový procesní postup, v němž bude ke každému přistupováno stejným způsobem, nezávisle na tom, jaké je státní příslušnosti, zda ovládá český jazyk či nikoliv. Otázka překladu soudních písemností do jazyka účastníka se jeví problematická.
Praxe českých soudů se v této problematice často rozchází, některé soudy překlad písemností bez dalšího na žádost vyhotoví, ovšem jiné žádosti odmítají za použití argumentace Stanoviska pléna Ústavního soudu 20/05. Ústavní soud rozhodl v dané věci tak, že základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nelze rozšiřovat pomocí interpretace, resp. konkretizace čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako obecného ustanovení o spravedlivém řízení. Základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod dle Ústavního soudu nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak, ovšem zároveň nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard. Zmíněné Stanovisko pléna Ústavního soudu nenapomáhá ke sjednocení praxe soudů, a tudíž zavdává k prohlubování dané problematiky.
Dle Ústavního soudu nelze rozšiřovat rozsah základního práva na tlumočníka za použití obecných ustanovení o fair procesu a Ústavní soud tedy ponechává výklad jednoduchého práva na obecných soudech, které mohou přiznat účastníkům více procesních práv, než jen ta, která jsou garantována ústavním pořádkem jako práva základní.
Na místě je otázka, zda nedochází k porušení práva na spravedlivý proces u některých účastníků, vzhledem k rozličnosti přístupu k překladu soudních písemností českých soudů. Dokonce je praxe taková, že u jednoho soudu vydávají různé senáty odlišná rozhodnutí. U jednoho účastníka senát jednoho soudu přeloží rozsudek upravující úpravu péče o dítě, druhý senát řešící rozvod rozsudek o rozvodu odmítá přeložit. Právní stát musí garantovat takové instrumenty, které napomohou vyrovnání rozdílů mezi českými a cizími příslušníky, aby byl zajištěn účel soudního řízení, který by měl ze své podstaty být spravedlivý, tedy v mezích práva na spravedlivý proces. Nemělo by docházet k znevýhodňování cizinců oproti českým státním příslušníkům či mezi cizinci. Mezinárodní komunita se v České republice zná a vyměňuje si své zkušenosti se soudem, a pokud Španělce soud vyhotoví překlad rozhodnutí, ale Angličanovi ne, vnímají cizinci tuto skutečnost jako podjatost soudů vůči své osobě a o spravedlivém řízení pochybují.
Dne 18. 10. 2017 Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu schválilo k publikaci ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 19 Co 218/2013, s právní větou: „Z ustanovení § 18 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nelze dovozovat povinnost soudu zajistit překlad jím vydaného rozhodnutí do jazyka, jemuž rozumí účastník řízení, který neovládá český jazyk.“
Bylo argumentováno, že právo na překlad soudních písemností do jazyka, kterému rozumí účastník, jenž neovládá český jazyk, nevyplývá z ustanovení § 18 odst. 2 věta první o. s. ř., které je zákonným provedením čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, práva Evropské unie ani žádné mezinárodní smlouvy, kterou by byla Česká republika vázána, a toto bylo podpořeno výše uvedeným stanoviskem pléna Ústavního soudu 20/05.
S ohledem na postup Nejvyššího soudu by tak tato otázka měla být řešena soudy jednotně a vyvrácena argumentace komentářové literatury. Obecné soudy však i přesto v roce 2018 jen v rozsudcích, kterými disponuje advokátní kancelář, rozhodovaly rozdílně, a to s argumentací vracející se k závěru Ústavního soudu o tom, že je na soudu, aby zvážil poskytnutí vyššího standardu.
Diskuze k článku ()