Základní zásady trestního řízení - je nutné je uvádět v textu trestního řádu?

1. Úvodem

Tento příspěvek[1] se zabývá otázkou, zda je nutné základní zásady trestního řízení uvádět v textu trestního řádu. Nejprve je stručně pojednáno o základních zásadách trestního řízení, tedy oněch stavebních kamenech trestního řízení a jejich významu pro normy trestního práva procesního. Poté je přistoupeno k předestření argumentů ve prospěch i v neprospěch explicitního (výslovného) zakotvení.[2] Jedním z důvodů, proč nedošlo ještě k rekodifikaci trestního práva procesního, tedy vytvoření zcela nového trestního řádu, je chybějící obecná shoda na tom, co má být nosnou ideou nového českého trestního řádu, což lze nejlépe demonstrovat právě na diskusích o základních zásadách trestního řízení. Každý odpovědný zákonodárce by měl postupovat od obecného ke konkrétnímu, a proto se otázka základních zásad trestního řízení diskutuje téměř tak dlouho, jako se diskutuje otázka rekodifikace trestního řádu.[3]

2. Obecně k základním zásadám trestního řízení

Základní zásady trestního řízení jsou určité regulativní a vůdčí právní ideje (právní principy), jimiž je trestní řízení ovládáno, čímž vyjadřují mínění zákonodárce o nejúčelnějším (ideálním) uspořádání trestního procesu. Jsou tedy základem, na kterém je vybudována jednak organizace trestního řízení, jednak úprava činnosti jeho orgánů. Jsou zároveň určitou reflexí právně politického a právně filosofického přístupu k trestnímu řízení, přičemž nezbytné jsou také determinanty historické a sociologické. Základní zásady trestního řízení (v užším slova smyslu; zejména § 2) tvoří spolu se zásadami organizace justice (a v určitém ohledu veřejné žaloby; coby obecné organizační zásady) základní zásady trestního práva procesního.[4] Základní zásady trestního řízení jsou upraveny v § 2 tr. řádu a také v některých ustanoveních § 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, které do značné míry specifikují (posilují či naopak oslabují) zásady upravené v § 2 tr. řádu. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim žádné základní zásady trestního řízení neupravuje, a proto se uplatní ustanovení § 1 odst. 2 ztopo.

Základní zásady trestního řízení jsou tedy odvětvové a funkční principy trestního procesu, sportovní terminologií „pravidla hry“ zvané trestní proces. Zároveň jde o určitou „obsahová identitu“ trestního řádu, která je imanentní trestnímu řízení v daném místě a čase. Vyjdeme-li z premisy, že právo na soudní ochranu má dvě integrální součásti, z nichž prvou je „právo na přístup k soudu“ (principy jako nestrannost a nezávislost, soud zřízený zákonem, rozhodující v plné jurisdikci) a druhou „právo na spravedlivé soudní řízení“ („právo na proces určité kvality“), jsou základní zásady analogické k „právu na proces určité kvality“ (ESLP) a tvoří „zvláštní část práva na spravedlivý proces“ koncentrovaněji provedenou na zákonné úrovni. Základní zásady v sobě obsahuji kategorii objektivní, protože odrážejí (resp. by je odrážet měly) zákonitosti ve společnosti, a současně o kategorii subjektivní, neboť jsou volním aktem státu. Jejich obecným posláním je tak vymezit určitý rámec fungování celého systému právních norem trestního práva procesního, tedy stanovení prima vista zřetelných legálních a legitimních zásahů do lidských práv a základních svobod. Ve výsledku jde tedy o ústavní (konstituční) limity trestního řízení, kdy některé jsou dílčím prvkem práva na spravedlivý proces a mají tak ústavní dimenzi (právo na obhajobu, presumpce neviny, zásada řádného zákonného procesu), některé (zbylé) vyplývají z ústavních principů (např. „nezávislost soudců“ – zásada volného hodnocení důkazů, principů „rovnost všech před zákonem“ a „předvídatelnosti justice“ – zásada legality).[5]

3. Argumenty pro a proti explicitnímu zakotvení

3. 1. Důvody proti

Jednou z dílčích otázek, která se kontinuálně ohledně základních zásad řeší, je otázka jejich explicitního (výslovného) zakotvení. Domnívám se, že lze naleznout jak argumenty ve prospěch, tak i v neprospěch explicitního zakotvení. Podíváme-li se nejdříve na důvody, proč základní zásady v textu trestního řádu neuvádět, můžeme uvést v prvé řadě to, že by bylo jistě snadnější přejímání cizorodých prvků např. z anglo-amerického modelu trestního procesu. Odpadlo by totiž v předkladatelských (důvodových) zprávách mnohdy složité vysvětlování, proč institut X sice „nabourává“ dlouhou řadu (je výjimkou ze) základních zásad, ale přesto má mimořádný potenciál zejména zrychlit a zefektivnit trestní řízení.[6] Jde o to, co již jinde vyjádřil Jelínek: „Dá se dokonce říci, že základní zásady trestního řízení plní jakousi kontrolní funkci vzhledem k budoucí normotvorbě zákonodárce. Právě jejich neustálé připomínání, přesněji řečeno připomínání jejich obsahu a jejich hranic by mělo do budoucna předejít situacím, kdy jsou navrhovány nebo dokonce přijímány instituty, které se základními zásadami trestního řízení kolidují, aniž došlo předtím ke změně oněch zásad.“[7]

Dalším důvodem, proč neuvádět základní zásady přímo v textu zákona je skepse některých o tom, že není zcela možné jednoduše vystihnout jejich obsah, protože se fakticky jedná o stručné vyjádření složitého obsahu a dalekosáhlého rozsahu, a to vzhledem vztahu: účel trestního řádu – základní zásady trestního řízení – vlastní text trestního řádu, kdy základní zásady tvoří určité obsahové svorníky (synapse) mezi účelem a vlastním textem trestního řádu. Osobně se domnívám, že ačkoli může být tento argument relevantní, měly by být předkladatelé (vládní a ministerští legislativci) schopni předložit výstižný text, který by pojednával o základních stavebních kamenech nového trestního řádu. Druhou (a podstatně jednodušší) možností je vzít stávající rejstřík zásad a tento obsahově i početně zušlechtit. Všechno ostatní je jen otázkou „odborné fantazie“. 

Konečně třetím důvodem, proč základní zásady neuvádět, je řekněme „recentně-převažující“ ius-naturalistický přístup, ve kterém zjednodušeně řečeno principy (zásady) jsou platné z důvodu svého obsahu, a proto není nutná pozitivizace, tím spíše budou-li náležitě promítnuty ve vlastním textu trestního řádu. Jsem si vědom toho, že sílu toho či onoho principu negativně ovlivňuje přehnaná snaha o explicitní zakotvení určitého principu do právního řádu. Explicitní zakotvení principu pak díky argumentum a contrario může vyústit v závěr, že bez explicitního zakotvení nemá princip dostatečně zakořenění a sílu, aby se autonomně prosadil.[8] Zde lze samozřejmě uvést protiargumenty, že kontinentální tradice vychází z primátu právního státu, psaného práva; trestní právo patří do odvětví práva veřejného, kdy v hierarchii právní odpovědnosti zaujímá ultimátní postavení (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), pro státní orgány (zde orgány činné v trestním řízení platí zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí), tudíž kde jinde, než v trestním řádu by základní zásady měly být upraveny. 

3. 2. Důvody pro

Nyní uveďme důvody, proč by bylo vhodné uvést základní zásady v textu zákona. Prvním argumentem je zde určitá „legislativní tradice“, která v případě českého a slovenského trestního řádu je taková, že tento kodex má základní zásady trestního řízení uvedeny v úvodu (§ 2 tr. řádu; 2 tr. poriadku), byť v zahraniční je tento přístup spíše výjimečný. Druhý důvodem jsou obecné funkce základních zásad (zpravidla se uvádí funkce: poznávací, interpretační, aplikační, zákonodárná, kontrolní), neboť právě v těchto obecných funkcích se koncentruje význam základních zásad a jejich důležitost pro trestní řízení (trestní právo procesní). Někdy se uvádí, že explicitní zakotvení základních zásad na zákonné úrovni je nadbytečné, protože zde máme ještě mezinárodní a evropskou úroveň (reprezentované např. Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, Úmluvou Rady Evropy o ochraně základních práv a svobod, Listinou základních práv EU) a také úroveň ústavněprávní (v našem případě nalezneme organizační zásady v Ústavě ČR, ty lidskoprávní pak v Listině základních práv a svobod). Zde je však třeba poznamenat, že mezinárodní (evropská) úroveň je mnohdy příliš obecná, benevolentní, proklamativní, obsahující nanejvýše tzv. minimální standard (např. minimální práva obviněného ve smyslu čl. 6 odst. 3 Úmluvy; čl. 14 odst. 3 Paktu), neboť je výslednicí (kompromisem) mezi signatáři té které mezinárodní smlouvy a například stěžejní oblast „dokazování viny“ pro trestní řízení tyto dokumenty až na čestné výjimky neupravují. Mezinárodní úprava tedy předpokládá vnitrostátní úpravu a je tak dalším důvodem ve prospěch (nikoliv v neprospěch) explicitního zakotvení základních zásad trestního řízení v trestním řádu.

4. Závěr

Ve svém příspěvku jsem se pokusil stručně shrnout argumenty pro a proti explicitnímu zakotvení základních zásad trestního řízení v textu zákona. Je však potřeba říci, že se jedná o shrnutí toho možného a podstatného, neboť by bylo jistě možné identifikovat řadu dílčích a relevantních argumentů ve prospěch i v neprospěch explicitního zakotvení. Jak známo, tak principy (zásady) mohou být vyjádřeny různými způsoby, a to od přímého normativního zachycení popisujícího i obsah ustanovení do ryze abstraktních principů, které vyplývají toliko z teorie.

Osobně se domnívám, že by základní zásady trestního řízení měly být uvedeny explicitně a koncentrovaně v úvodu nového trestního řádu. Jde totiž o to, že koncepci trestního řádu můžeme odvodit ze základních zásad trestního řízení, také proto by měly být uvedeny již v úvodu trestního řádu. Těžko totiž dovodit jednotnou koncepci trestního řádu ze základních zásad rozprostřených po celém trestním řádu. Nesouhlasím proto s aktuálním návrhem, který zjednodušeně řečeno počítá s obecnými zásadami (zákonnosti, presumpce neviny, přiměřenosti a zdrženlivosti, materiální pravdy, rychlé projednání věcí, vyhledávací, kontradiktornosti řízení, zákaz opakovaného stíhání – ne bis in idem) spolu se zákazem zneužití práva a se zásadami rozprostřenými u přípravného řízení (povinnost stíhat všechny trestné činy – zásada legality) a u řízení před soudem (zásady ústnosti a bezprostřednosti). Domnívám se proto, že by tato dílčí a legislativně-technická, byť symbolicky o to významnější otázka, měla být ještě zvážena. Z hlediska obsahu se domnívám, že bychom měli setrvat na osvědčených zásadách reformovaného kontinentálního modelu trestního řízení – o tom však někdy příště.

---