S obdobnou trestnou činností jsme se běžně setkávali v devadesátých letech, kdy docházelo tímto způsobem k odčerpávání finančních prostředků získaných právnickými osobami z poskytnutých bankovních úvěrů. V současné době se tento způsob odčerpávání finančních prostředků společnosti objevuje poměrně zřídka, když pachatelé odčerpávající prostředky právnických osob postupují obvykle daleko sofistikovaněji. Uvedený případ je však zajímavý poněkud specifickými okolnostmi, za kterých byl předmětný trestný čin spáchán.
Na úvod připomenu, že vyplácení odměn jednatele společnosti s ručením omezeným je v současné době, již od 1. 1. 2014, upraveno ustanovením §§ 59-61 zákona o obchodních korporacích č. 90/2012 Sb. V předcházejícím období, které je relevantní pro popisovanou věc byla předmětná problematika upravena především ustanoveními §§ 66, 125 odst. 1 písm. f) Obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. Trestní řízení před soudem v popisované věci probíhalo sice v nedávné době v letech 2022 - 2023, kdy je ukončil Nejvyšší soud, nicméně skutek, který byl předmětem řízení, byl spáchán na přelomu let 2010 a 2011. V důsledku toho bylo nutno věc posuzovat dle tehdy platné právní úpravy v obchodním zákoníku. Lze však říci, že v základních bodech jsou obě právní úpravy prakticky shodné a díky tomu lze ve většině případů vycházet při posuzování této problematiky i z judikatury vztahující se k obchodnímu zákoníku. Základem obou úprav je, že odměny jednatele jsou vypláceny na základě smlouvy uzavřené mezi společností a jednatelem, kterou schvaluje valná hromada. Obě právní úpravy obsahují ustanovení, že pokud nejsou odměny upraveny, má se za to, že výkon funkce je bezplatný. Nicméně již v roce 2010 nabourala tento zákonný předpoklad judikatura Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí 29 Cdo 1647/2010, ze kterého vyplývá, že pokud nebylo výslovně stanoveno, že výkon funkce jednatele je bezplatný, měl jednatel nárok na odměnu v obvyklé výši, o které však již nemusela rozhodovat valná hromada.
Nová úprava předmětné problematiky zákonem o obchodních korporacích stanoví obligatorní písemnou formu smlouvy a současně výslovně stanoví jako obligatorní náležitosti smlouvy stanovenou výši odměny, podmínky získání jakýchkoliv bonusů stejně jako strukturu a obsah jakýchkoli nároků statutárního zástupce vůči společnosti. Opět se má za to, že není-li odměna výslovně upravena, je výkon funkce bezplatný. Zde však je použitelné již výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Přiměřeně se pak použije dřívější mandátní smlouva, dnes tedy smlouva o příkazu.
Pokud poněkud zobecníme tento typ trestné činnosti, tak nejobvyklejší způsob spáchání trestné činnosti spočívá v tom, že pachatel nějakým způsobem v rozporu se skutečností předstírá splnění stanovených podmínek pro vznik nároku na vyplacení odměny. Vyskytují se v praxi i takoví pachatelé, kteří si vyplácejí odměny bez jakýchkoli podmínek, bez jakýchkoliv smluv a bez jakéhokoliv nároku a spoléhají na to, že na to nikdo nepřijde, což se stává zejména u jednočlenných obchodních korporací. Tito pachatelé obvykle mají problém s pochopením té notoriety, že vlastnictví společnosti je majetkem cizím a že tedy si s ním nemohou nakládat tak, jak uznají za vhodné, byť jsou jedinými vlastníky celé společnosti. Tito pachatelé pak chtějí mít výhody vyplývající jak z podnikání fyzické osoby, tak i výhody vyplývající z podnikání prostřednictvím právnické osoby.
Vrátím se tedy k tomu případu, který jsem anoncoval. V předmětné věci byla podána obžaloba pro zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 tr. zákoníku, jehož se obžalovaný, který byl zkušeným podnikatelem v masném průmyslu, měl dopustit tím, že si jako jednatel a minoritní společník poškozené společnosti nechal na úkor poškozené společnosti vyplatit celkem v 9 případech v době od 8. 10. 2010 do 8. 4. 2011 částku v celkové výši přesahující 18 mil. Kč po zdanění na svůj soukromý bankovní účet jako mimořádné odměny jednatele, na které však neměl nárok.
Za zmínku stojí vlastnická struktura poškozené společnosti, které můžeme říkat “Maso“. V této společnosti totiž podíl o velikosti 75% vlastnila akciová společnost, které můžeme říkat „Uzeniny“, jejímž jediným akcionářem byl obžalovaný. Zbylou čtvrtinu poškozené společnosti vlastnil obžalovaný jako fyzická osoba. Tento obchodní podíl byl však v inkriminované době zajištěn v jiném trestním řízení.
Právě s ohledem na uvedenou vlastnickou strukturu si nikdo nestěžoval a vyvedené finanční prostředky nikomu nechyběly až do chvíle, kdy se stalo to, co se stát muselo při tomto způsobu hospodaření. Společnost „Maso“ dospěla do stavu úpadku a na řadu přišlo insolvenční řízení. Ekonomická situace té společnosti se nevyvíjela příliš dobře. V roce 2009 vykázala ztrátu 30 milionů, pouze v roce 2010 tam bylo zhruba asi 25 milionů zisk, následně došlo k útlumu činnosti společnosti a v podstatě veškerá aktiva se převáděla na společnost „Uzeniny“. V rámci insolvenčního řízení insolvenční správkyně zjistila, že byla ze společnosti vyvedena shora uvedená finanční částka bez jakéhokoliv titulu a s ohledem na to, že od úpadce se jí nedostalo smysluplného vysvětlení, podala trestní oznámení.
Pokud jde o obhajobu obžalovaného, tak ta byla mnohovrstevná, musím říct, že byla až tak mnohovrstevná, že jednotlivé vrstvy té obhajoby si navzájem odporovaly.
V podstatě se obžalovaný hájil tím, že šlo o mimořádnou odměnu za jeho práci, měl na to plný nárok a o výši odměny zpětně rozhodla valná hromada. K tomu doložil na částky vyplacené v roce 2010 zápis o jednání valné hromady z roku 2011. Na částky vyplacené v roce 2011 zápis valné hromady z roku 2012, kdy v obou případech měla valná hromada zpětně schválit vyplacení odměn jednatele, což v zásadě nepochybně je možné dle judikatury jak stávající, tak tehdejší. Vše bylo řádně zdaněno. V této souvislosti odkazoval i na výpověď svého synovce, který byl v inkriminované době předsedou představenstva společnosti „Uzeniny“ a který potvrzoval, že o výplatě odměn jednatele společnosti „Maso“ jednalo a rozhodovalo představenstvo společnosti „Uzeniny“. K tomu mohu jen poznamenat, že tato výpověď byla v příkrém rozporu s výpověďmi ostatních členů představenstva a ostatně v rozporu i s níže zmíněnou výpovědí obžalovaného.
Dále se obžalovaný hájil tím, že mohl rozhodnout o výplatě těchto částek rozhodnutím valné hromady jako podílu na zisku, protože jednak byl jediným akcionářem akciové společnosti „Uzenina“ vlastnící podíl o velikosti 75% poškozené společnosti, a zbylý podíl o velikosti 25% vlastnil jako fyzická osoba.
Obžalovaný argumentoval i písemným souhlasem společníků k výplatě dvou nejvyšších částek. Mělo jít o rozhodnutí společníků mimo valnou hromadu (konkrétně se jednalo o částky 8,5 milionů a 3,4 miliony korun). Doklady, které obžalovaný soudu předložil údajně objevil až v době, kdy probíhalo řízení před soudem.
Dalším argumentem obhajoby bylo tvrzení, že jakékoliv rozhodnutí valné hromady soud v trestním řízení nemůže přezkoumávat. K tomu obžalovaný argumentoval rozhodnutím Nejvyššího soudu 27 Cdo 3723/2020 a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze 14 Cmo 33/2014.
Tuto svou poměrně sofistikovanou obhajobu vytvořenou patrně obhájcem obžalovaný však významně sám zpochybnil svojí vlastní výpovědí, když uvedl, že o všem rozhodl sám jako jediný společník a nechal si uvedené částky sám vyplatit.
Soud se přesto musel vypořádat se všemi argumenty obhajoby. Bylo nutno se vypořádat jednak s formální stránkou rozhodnutí o výplatě finančních prostředků obžalovanému, k čemuž je nutno poznamenat, že pouhé porušení formálních pravidel rozhodování o výplatě odměn jednatele by samo o sobě rozhodně nezakládalo trestní odpovědnost obžalovaného. Soud se tedy rovněž musel vypořádat se subjektivní stránkou jednání obžalovaného, tedy s jeho zaviněním. Bylo nutno tedy posoudit, zda obžalovaný svým jednáním skutečně směřoval k oprávněné výplatě odměny jednatele nebo zda výplata odměn jednatele byla pouhou záminkou k neoprávněnému obohacování obžalovaného na úkor poškozené společnosti.
Soud pak po provedeném dokazování dospěl k závěru, že o výplatě odměn jednatele v tomto případě nebylo rozhodnuto správně po formální stránce, ale zejména dospěl k závěru, že výplata odměn jednatele byla pouhou záminkou pro vyvádění finančních prostředků z poškozené společnosti ve prospěch obžalovaného, který se tak neoprávněně obohacoval na úkor poškozené společnosti.
Tento svůj závěr soud opřel o celý komplex skutečností a důkazů.
Předně bylo nutno vzít v úvahu ekonomickou situaci společnosti, kdy v žádném případě nebylo možno předmětné částky vyplatit jako podíl na zisku, neboť takový postup by byl v rozporu s ustanovením § 123 odst. 2 Obchodního zákoníku, podle kterého by se napřed společnost musela vypořádat se ztrátou z let minulých, což dohromady byla ztráta ve výši cca 80 milionů korun. Takže za dané situace vůbec nepřipadalo v úvahu vyplacení zisku, což byl jeden z argumentů obžaloby.
V této ekonomické situaci rovněž osoba, která byla povinna pečovat o majetek společnosti s péčí řádného hospodáře si těžko mohla nechat vyplatit odměny jednatele v takové výši. Je třeba podotknout, že ani sám obžalovaný nebyl schopen říci, z čeho vycházel při určování výše odměn, které si nechal vyplácet v naprosto nepravidelných náhodně určených termínech. Z tohoto postupu obžalovaného bylo zcela zřejmé, že obžalovaný odčerpával všechny volné finanční prostředky, které měla společnost k dispozici. Dalšímu jednateli téže společnosti byly vypláceny odměny řádově nižší, přičemž pro jejich výplatu byla stanovena jasná pravidla vycházející z ekonomického ukazatele EBITDA. Z toho tedy poměrně jednoznačně vyplynulo, že vyplacené odměny byly naprosto nepřiměřené a neodpovídající dlouhodobým hospodářským výsledkům společnosti. Nelze pominout ani to, že v té době současně docházelo k omezování činnosti poškozené společnosti „Maso“. Za dané situace by tedy obžalovaný rozhodně nejednal s péčí řádného hospodáře, pokud by jednateli vyplatil odměnu ve výši rovnající se prakticky celém kladnému výsledku hospodaření za rok 2010, nemluvě o tom, že porušil zákaz zneužití hlasů podle § 56 odst. 1 Obchodního zákoníku a porušil by i zákaz zneužití postavení ovládající společnosti, pokud by jednal jménem společnosti Uzeniny vlastnící 75% poškozené společnosti. Nelze v této souvislosti ani pominout výše zmíněné zajištění obchodního podílu v jiném trestním řízení.
Další argumentace obhajoby obžalovaného spočívala v tom, že byl vlastně sám jediným vlastníkem poškozené společnosti a mohl o všem rozhodovat. Jak už jsem předeslal, jde o notorietu opakovaně judikovanou. Můžeme zmínit rozhodnutí 15 Tdo 294/2009, 8 Tdo 553/2017 a celou řadu rozhodnutí dalších, ze kterých vyplývá, že majetek obchodní korporace je vůči jedinému společníkovi (v tomto případě obžalovaný ani nebyl jediným společníkem) majetkem cizím.
Obžalovaný dále argumentoval tím, že ve smlouvě o výkonu funkce jednatele z roku 2002, bylo uvedeno, že se souhlasem valné hromady nebo po dohodě si může vyplatit, kromě poměrně slušné pravidelné odměny ve výši cca 250 tisíc Kč měsíčně, i odměnu vyšší, aniž by to bylo jakkoli konkretizováno. Následné dodatky smlouvy už možnost vyplacení vyšších odměn již neobsahovaly, nicméně obžalovaný tyto dodatky, resp. Jejich platnost a účinnost zpochybnil (mimochodem mu zvýšily základní pravidelnou měsíční odměnu), když uváděl, že nebyly schváleny valnou hromadou. To mu ovšem celá léta nebránilo v tom, aby si takto zvýšené pravidelné odměny vyplácel. Zde je však třeba poznamenat, že pro posouzení dané věci bylo prakticky nepodstatné, zda smlouva byla platná v původním znění nebo ve znění dodatků, když ani v jedné z těchto verzí nevznikal jednateli nárok na konkrétní plnění, a tedy jakékoliv plnění muselo být řádně schváleno valnou hromadou.
Pro posouzení splnění „formálních podmínek“ výplaty odměn bylo tedy stěžejní, zda o odměnách jednatele skutečně rozhodla valná hromada poškozené společnosti, byť by se tak stalo až zpětně. Dlužno říci, že v tomto bodu Nejvyšší soud dospěl k poměrně striktnímu závěru, že jednání valné hromady v tomto případě neprobíhalo zákonným způsobem, protože v situaci, kdy společníky poškozené byli obžalovaný a společnost „Uzeniny“, nebylo možné, aby společnost „Uzeniny“ na valných hromadách při schvalování mimořádných odměn zastupoval sám předseda či místopředseda představenstva této akciové společnosti (synovec obžalovaného), a to ani, kdyby jej představenstvo k tomuto zmocnilo. V rámci valné hromady společnosti s ručením omezeným mělo totiž zastupovat společníka, kterým byla akciová společnost, její představenstvo, a to jako kolektivní orgán, nikoliv jediný jeho člen, předseda či místopředseda, byť mohl být oprávněn zastupovat společnost navenek. Je tomu tak proto, že podle tehdy účinné právní úpravy a relevantní judikatury nebylo rozhodování v působnosti valné hromady jednáním společnosti ve vztahu ke třetím osobám (právním úkonem), a proto ho nemohly činit osoby oprávněné (samostatně) jednat jménem společnosti, ale musel je přijmout orgán k tomu oprávněný, tedy kolektivně představenstvo akciové společnosti. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 29 Cdo 1193/2007, či jeho usnesení ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 882/2002. Z uvedeného vyplývá, že zpětné schválení mimořádných odměn, ač v obecnosti teoreticky právně přípustné, nebylo v tomto případě provedeno přijatelným způsobem, tedy k tomu oprávněným orgánem společnost „Uzeniny“, která byla majoritním společníkem poškozené. Nelze tudíž hovořit o tom, že by k takovému zpětnému schválení mimořádných odměn ze strany poškozené vůbec došlo.
Pokud jde o další argumentaci obhajoby spočívající v tom, že společníci dali souhlas s výplatou odměn mimo valnou hromadu, tak tento úkon rovněž neměl řádné náležitosti, které předpokládá ustanovení § 130 Obchodního zákoníku, tj. výzva společníkům, že se mají k předmětné věci věci vyjádřit a mají k tomu stanovenou konkrétní lhůtu.
Porušení formálních pravidel by samo o sobě nepochybně nezakládalo trestní odpovědnost. Tady je potřeba, a to zdůrazním, především posoudit úmysl pachatele. Tady je jasné, že smyslem celého jednání pachatele bylo zneužití institutu vyplácení odměn. V žádném případě nešlo o skutečné vyplácení odměn za práci. Šlo o odčerpávání, v češtině máme krásný název “tunelování”, odklánění jakýchkoliv volných finančních prostředků ze společnosti, která byla v dlouhodobých ekonomických nesnázích. Současně docházelo k utlumování její činnosti, docházelo k převodu majetku této společnosti na akciovou společnost, samozřejmě opět za nevýhodných podmínek pro tuto společnost.
Soud tedy dospěl k závěru, že obžalovaný vydal pokyn k vyplacení shora uvedených částek, ač o jejich výplatě nebylo řádně rozhodnuto valnou hromadou, přičemž jednal v úmyslu se neoprávněně obohatit na úkor poškozené společnosti. Za této situace nezbylo nic jiného, než toto jednání kvalifikovat jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 trestního zákoníku.
Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obžalovaného, tak obžalovaný argumentoval tím, že i pokud by si vyplatil odměny neoprávněně, nemá jít o trestný čin zpronevěry, neboť prostředky byly určeny pro výplatu odměny jednatele (když je na ty účty sám dal a určil je k tomu účelu) a tudíž podle něj mohlo jít maximálně o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 trestního zákoníku. Tady je samozřejmě potřeba si obecně uvědomit, že při porušení povinnosti při správě cizího majetku jde o jednání, kterým je sice tomu subjektu, jehož majetek má pachatel povinnost opatrovat, způsobena škoda, ale jiným způsobem, než je přivlastnění si nějakých věcí z jeho majetku. V tomto případě šlo však o přivlastnění si peněz, a tedy nebylo možno hovořit o jiném trestném činu než o trestném činu zpronevěry. Pokud jde o obecnější srovnání skutkových podstat trestných činů zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku a porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, pak je třeba připomenout, že skutková podstata podle § 220 tr. zákoníku je subsidiární k té podle § 206 tr. zákoníku.
Pokud pak jde o trest, tak Krajský soud v Praze, jako soud I. stupně dospěl k závěru, že zde jsou dány podmínky pro uložení trestu pod dolní hranicí zákonem stanovené trestní sazby podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku, když spatřoval mimořádné okolnosti jednak ve shora uvedené specifické vlastnické struktuře, přičemž úprava odměn jednatelů směřuje k ochraně majetkových práv společníků. Další specifickou okolnost spatřoval krajský soud v době, která uplynula od spáchání trestné činnosti, byť v tomto případě to nebyla úplně zásluha obžalovaného, nicméně byla to objektivní skutečnost. Vrchní soud, jako soud odvolací, však dospěl k závěru, že nejde o mimořádné okolnosti, ale pouze o okolnosti polehčující, na druhou misku vah položil absolutní absenci sebereflexe a motivaci obžalovaného, kterou byla ziskuchtivost a obžalovanému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby vedle současně uložených peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti.
Ta věc následně skončila nečekaně tragicky. Po nařízení výkonu trestu odsouzený zmizel a stal se pro soud nedosažitelným. Byl tedy vydán příkaz k dodání do výkonu trestu. S ohledem na to, že podával na soud a další orgány celou řadu různých elektronických podání, byl dle zjištěných IP adres poměrně rychle vypátrán. Když se policisté dobývali do jeho domu, tak jim ještě otevřel, pak utekl do domu a když ten dům otvírali, tak se ozval výstřel a odsouzený se zastřelil.
Diskuze k článku ()