Už je to dlouho, tak to zastavme! – krátká glosa k (ne)přiměřené délce trestního řízení

Nepřiměřená délka trestního řízení

Myšlenky na sepsání rekodifikací starých zákonů sebou vždy přinášely úvahy nad tím, jaká ustanovení by se dala napsat lépe, jaká změnit a jaká ponechat. Přesně takové úvahy se i nyní objevují v akademické obci zaměřené na trestní právo při pracích na novém trestním řádu. V minulosti se trestní řád přizpůsoboval potřebám 21. století především skrze novelizace, z nichž bych ráda poukázala na novelizaci, pomocí níž zákonodárce přímo reagoval na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Jednalo se o novelu č. 220/2021 Sb., která do trestního řádu zanesla tzv. judikaturní dovolací důvod v § 265b odst. 1 písm. g trestního řádu. 

I nyní by se autoři budoucího trestního řádu měli inspirovat závěry judikatury a do zákona zanést dosud neexistující povinnost státních zástupců zastavit trestní stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky trvání.  

Právo každého na projednání jeho věci v přiměřené době a bez zbytečných průtahů je v českém právním řádu obsaženo, jak v právu na spravedlivý proces[1] obecně v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, tak si vysloužilo i samostatné ustanovení čl. 38 odst. 8, což jedině dokazuje jeho opodstatněnost. Povinnost ukončit trestní stíhání v přiměřené době vyplývá pro Českou republiku i z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který uvádí: „Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem …“. Právo na projednání věci v přiměřené době bylo i vtěleno do základních zásad trestního řízení. Konkrétně do zásady rychlosti a hospodárnosti uvedené v § 2 odst. 4 trestního řádu.

Nepřiměřená délka a průtahy v řízení jsou považovány za porušující principy spravedlivého procesu z důvodu obrovské právní nejistoty pro pachatele i pro poškozeného, kdy dochází k narušení důvěry občana ve stát. Obviněný po celou dobu řízení nesmí svým chováním zavdat příčinu ke vzetí do vazby a současně se mu navyšují náklady, které musí vynakládat na svoji obhajobu. Současně čím delší čas uplyne od spáchání trestného činu, tím se zkracuje možnost řádného projednání a prošetření věci, jelikož důkazy podléhají časové zkáze, svědci zapomínají, a celý proces trestního řízení přestává plnit výchovnou funkci směrem k osobám podezřelým a následně i uložený trest by již plnil funkci pouze satisfakční, a nikoliv nápravnou či výchovnou. Proto se v demokratických právních státech současně s jinými principy práva na spravedlivý proces (zákonný nestranný soudce, veřejné projednání věci, přezkum rozhodnutí atd.) dbá i na přiměřenou délku řízení, aby s časem trestní řízení laicky řečeno „neztratilo smysl“. V tomto smyslu se k tématu vyjádřil i Ústavní soud, když ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 přímo uvedl:

 „Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence. To tím spíše za situace, kdy v trestním řízení bylo osvědčeno, že posuzované jednání stěžovatele je v jeho životě jistým excesem, který se vymyká jinak bezúhonnému způsobu života, který vedl před a zejména po spáchání trestné činnosti v průběhu trestního řízení. Rovněž způsobilost trestu výchovně působit na společnost je po tak dlouhé době velmi snížena.“

Možnosti řešení nepřiměřené délky trestního řízení

Teorie i praxe jako řešení kompenzace za nepřiměřenou délku a průtahy v řízení nabízí několik možností: 

1. finanční odškodnění, 
2. zmírnění potenciálně uloženého trestu,              
3. zastavení trestního stíhání.

K daným řešením se kloní i judikatura: „V daném případě však není úlohou Ústavního soudu, aby předjímal, jaký konkrétní trest či v jaké výši má být uložen tak, aby byl ústavní princip proporcionality respektován. Přesto Ústavní soud uvádí, že takových prostředků nabízí trestní předpisy celou řadu, a to například od upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze využít tehdy, odůvodňují-li to mimo jiné i okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby nepřiměřené, přes podmíněný odklad takto eventuelně vyměřeného trestu, až po zastavení trestního stíhání.“ (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005)

Důvody nepřípustnosti trestního stíhání jsou uvedeny v § 11 trestního řádu a nepřípustnost pokračování trestního řízení z důvodu jeho nepřiměřené délky ve výčtu chybí. Další možnost nabízí ustanovení § 172 odst. 1 písm. a) trestního řádu, v daném případě se ovšem jedná pouze o fakultativní možnost, kterou státní zástupce může, ale také nemusí využít. Navíc se opět nejedná o výslovné znění zákona, ale o pouze dovozovanou možnost.

„Postupem státního zástupce, který nevyhověl požadavku stěžovatele na zastavení trestního stíhání, nedošlo k žádnému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Nelze nic vytknout postupu státního zástupce, který nevyhověl stěžovatelovu návrhu na zastavení trestního stíhání pro neúčelnost. Zastavení trestního stíhání z důvodu zakotveného v § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu je toliko fakultativní, tzn., že státní zástupce může (ale nemusí) trestní stíhání zastavit.“ (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 529/03 ze dne 25. 3. 2004)

Judikaturu Ústavního soudu bohatě doplňuje i judikatura Nejvyššího soudu, který v jednom ze svých rozhodnutí explicitně vyjadřuje postoj k možnosti zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky: „I když trestní řád neobsahuje výslovné ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání, jako důsledek porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo obviněného na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě), a jež by s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. ch) TrŘ odůvodňovalo rozhodnout o zastavení trestního stíhání, tak to ještě neznamená, že je možné tuto Úmluvu pominout, zvláště když je bezprostředně závazná a má přednost před zákonem (čl. 10 Ústavy).

Zastavení trestního stíhání s odkazem přímo na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. bez ohledu na to, zda tomuto postupu odpovídá některé ustanovení trestního řádu, lze ve výjimečně odůvodněných případech pokládat za opodstatněné.“ (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 316/2001 ze dne 10. 4. 2002)

V jednom z rozhodnutí dokonce Nejvyšší soud dospěl až tak daleko, že pouhé zastavení trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky nestačí: „Dovolateli je třeba přisvědčit, že pokud odvolací soud v dané věci na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobci dostalo přiměřeného zadostiučinění zastavením trestního stíhání z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, odchýlil se tím od ustálené judikatury dovolacího soudu v této otázce. Důvody uvedené ve výroku usnesení o zastavení trestního stíhání – význam a míra porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen a chování obžalovaného po spáchání činu – nejsou nikterak navázány na porušení práva obžalovaného na přiměřenou délku řízení. Na tom nemůže nic změnit ani to, že v odůvodnění usnesení je v části vypočítávající skutečnosti, které vyplývají z obsahu trestního spisu kromě jiného uvedeno, že dobu, po kterou je trestní řízení vedeno, nelze považovat za přiměřenou, resp. konstatování, že další protahování již tak neúměrně trvajícího trestního řízení se jeví jako zcela bez významu vedle reálných možností uložení trestu v posuzované trestní věci.“ (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3707/2014 ze dne 11. 2. 2015)

Závěrem je vhodné zmínit, že se v praxi objevil i odmítavý postoj k zastavení trestního stíhání z důvodu nedostatečného respektu k právům poškozených: „Důvodem k zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) TrŘ nemohou být průtahy v řízení ani nepřiměřená délka trestního stíhání. V případě porušení práva obviněného na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 ÚOchrLP je třeba zvolit takovou kompenzaci, která současně respektuje ochranu práv osob poškozených trestným činem. Může jít např. o finanční zadostiučinění poskytnuté obviněnému nebo o zmírnění trestu, který mu bude uložen.“ (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 102/2009 ze dne 17. 3. 2009)

Přístup stávající české právní úpravy

Stávající právní úprava řeší situace nepřiměřeně dlouhého trestního řízení institutem promlčení, anebo právem na odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení.

Trestní zákoník ve svém § 34 odst. 1 stanovuje dobu, po jejímž uplynutí se trestní odpovědnost promlčuje. S každou fází trestního řízení se promlčecí doba přerušuje a začíná běžet od nuly. Dle § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu nelze trestní řízení zahájit, anebo v něm pokračovat a musí dojít k jeho zastavení, pokud došlo k promlčení trestní odpovědnosti za trestný čin. Jedná se tedy o jednu z variant, jak trestní právo upravuje délku trestního řízení, kdy každá fáze trestního řízení je ohraničena promlčecí dobou trestného činu.

Další možností je právo na odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, které je upraveno v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V § 13 je stanoveno, že za nesprávný úřední postup lze považovat i nevydání rozhodnutí v zákonné lhůtě, anebo v přiměřené lhůtě. Kdo nesprávným úředním postupem utrpěl škodu, má právo na její odškodnění v penězích.

Nepřiměřené délka řízení v pojetí ESLP

Nepřiměřená délka řízení je abstraktní pojem, který je potřeba vykládat individuálně s přihlédnutím ke každé odlišnosti daného případu.

Danou problematikou se hojně zabýval i Evropský soud pro lidská práva, který vymezil pomocná kritéria pro stanovení, kdy je délka řízení už nepřiměřená. Poprvé je ESLP stanovil v případu Neumeister proti Rakousku[2] a vymezil je následně: složitost případu, chování stěžovatele, jednání příslušných orgánů a význam řízení pro stěžovatele. Dále ESLP přihlíží i k tomu, u kolika instancí byla věc již projednána.[3]

Závěr

Kontinentální právo, které je založeno na psaném právu a nikoliv na precedentech, které jsou charakteristické pro angloamerické právo, by mělo mít ve svých psaných předpisech pokryto většinu potřebných pravidel, která potom může judikatura pouze zpřesňovat a doplňovat, ale nikoliv vytvářet. Proto by v budoucím novém trestním řádu měla být možnost zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky stanovena přímo v jeho ustanoveních, aby Ústavní ani Nejvyšší soud nemusely svou judikaturou domýšlet postupy, kterými se následně budou řídit státní zástupci namísto znění zákona.

 

(Tento text byl zpracován v rámci projektu studentského vědeckého výzkumu „Trestní řád de lege lata i de lege ferenda v ústavněprávních souvislostech“ realizovaného v roce 2023 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, SVV 260 620/2023.)

---

[1] Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005