Trestní příkaz aneb rychlost trestního řízení na úkor naplnění jeho účelu

Dle § 1 odst. 1 TŘ[1] je účelem trestního řízení náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů. Řízení má také působit k předcházení trestné činnosti a výchově občanů.

S přihlédnutím k základním zásadám trestního řízení, zejména zásadě veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti[2], by k potrestání pachatelů mělo dojít zpravidla v hlavním líčení.   

Je-li však skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, může samosoudce za podmínek § 314e TŘ rozhodnout trestním příkazem. Podstatou trestního příkazu je, že věc není projednána v hlavním líčení a soud tedy nerozhoduje na základě důkazů před ním provedených, ale pouze na základě předložených spisů.[3]

Ze statistických údajů uvedených níže v tabulce[4] vyplývá, že trestní příkaz je velmi oblíbený institut a je jím vyřizováno 58-59 % trestních věcí.[5]

Trestním příkazem lze uložit jen některý z trestů taxativně vypočtených v  § 314e odst. 2 TŘ. Od 1. 1. 2002 již v tomto výčtu není uveden nepodmíněný trest odnětí svobody.[6] Tuto změnu hodnotím spíše pozitivně, přinesla s sebou ovšem i negativní důsledky.

Jedním z nich bylo, že soudci začali namísto nepodmíněného trestu odnětí svobody ukládat trest obecně prospěšných prací, a to i v nevhodných případech bez zjištění informací o obviněném.[7] Na to reagoval zákonodárce zakotvením § 314e odst. 3 TŘ, který upravuje povinnost soudce vyžádat si před uložením trestu obecně prospěšných prací trestním příkazem zprávu probačního úředníka.[8]

Znemožnění rychlého uložení trestu obecně prospěšných prací ovšem dle F. Ščerby vedlo k tomu, že soudci začali namísto nepodmíněného trestu odnětí svobody ukládat trest podmíněný.[9]

Jeho tezi potvrdil J. Drápal, který po provedení důkladné analýzy dospěl k závěru o významné souvislosti mezi mírou využití trestního příkazu a nižším počtem uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody.[10] Daná souvislost se nedala vysvětlit závažností spáchaných trestných činů ani počtem předchozích odsouzení.[11]

Toto zjištění je znepokojivé, protože nasvědčuje tomu, že v zájmu rychlého vyřízení věci soudy rezignovaly na dosažení účelu trestního řízení, tj. uložení spravedlivého trestu. Méně přísný trest přitom není ničím ospravedlněn.

Odlišně je tomu u dohody o vině a trestu, kdy je mírnější trest uložen výměnou za prohlášení obviněného o spáchání skutku, pro který je stíhán.[12] Dohoda o vině a trestu tak má i výchovný účinek, protože si obviněný musí přiznat své pochybení. U odsouzení trestním příkazem však tento účinek zcela chybí. Domnívám se, že trestním příkazem je vhodnější rozhodovat v případě, kdy se obviněný dozná, než když svou vinu popírá.[13]

S častějším ukládáním podmíněných trestů odnětí svobody je spojen další negativní jev, a to jejich kumulace. Laicky řečeno, nastávají situace, kdy je pachateli v podmínce uložena další podmínka. Tento problém se projevil v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4022/18.

Jednalo se zde o případ drogově závislého pachatele ve věku blízkém věku mladistvým, který byl v průběhu tří let třikrát odsouzen za trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Nejdříve mu byly uloženy tresty odnětí svobody ve výměře 1 a 2,5 let, přičemž oba byly podmíněně odloženy. Potřetí mu byl uložen již nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 3 let. Následně došlo k nařízení výkonu podmíněně odložených trestů a tento odsouzený tak měl vykonat kumulovaný trest v celkové délce 6,5 roku. Proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu si podal stížnost a namítal nepřiměřenou přísnost trestu. 

Ústavní soud dal stěžovateli za pravdu a dospěl k závěru, že kumulace výkonů trestů odnětí svobody, jejichž celková výměra je nepřiměřená závažnosti spáchané trestné činnosti nebo osobě pachatele, může být důvodem pro výjimečné ponechání podmíněného odsouzení v platnosti ve smyslu § 86 odst. 1 TZ [14].

I když lze k tomuto nálezu najít výhrady[15], zaujal mě v něm bod 18, ve kterém se ÚS zamýšlí nad tím, zda bylo v případě stěžovatele vhodné uložit za drogovou trestnou činnost podmíněný trest odnětí svobody (navíc trestním příkazem) bez stanovení přiměřených povinností individualizovaných vzhledem k jeho osobě. Až při druhém odsouzení, tentokrát již rozsudkem, byl pachateli uložen dohled a povinnost zdržet se užívání návykových látek. Pokládám si otázku, nedalo se třetímu odsouzení tohoto pachatele předejít, kdyby mu byl hned v prvním případě uložen spravedlivý trest šitý jemu na míru? Nenapáchal zde trestní příkaz více škody než přinesl užitku?

Trestní příkaz nemusí obsahovat odůvodnění[16], já si ovšem myslím, že by bylo vhodné, aby obsahoval alespoň odůvodnění uloženého trestu. To by zabránilo tomu, aby soudce „střelil“ libovolný trest, aniž by se zamyslel nad jeho vhodností vzhledem k osobě konkrétního obviněného. Odůvodnění postrádám především v případě, kdy se trestním příkazem ukládá peněžitý trest. Není totiž možné přezkoumat způsob určení výsledné částky a zda soudce postupoval v souladu s § 68 odst. 3 TZ, tj. určit počet denních sazeb s přihlédnutím k závažnosti spáchaného trestného činu a výši denní sazby se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele.

Trestní příkaz je užitečný institut sloužící k urychlení a zjednodušení řízení. Na druhou stranu je v rozporu se základními zásadami a jeho nadužívání vede k nenaplnění účelu trestního řízení. V současné době u nás navíc máme tzv. slabý typ přípravného řízení[17] a těžištěm dokazování je hlavní líčení. Je tedy správné, že se ve více než polovině případů rozhoduje bez provedení hlavního líčení?

Užitím trestního příkazu se také připravujeme o výchovný účinek provedeného hlavního líčení, který může být zvlášť u mladších[18] prvopachatelů významný. Představme si, že máme odsoudit dosud netrestaného dvacetiletého pachatele, který usedl za volant pod vlivem alkoholu. Při tomto jednání byl přistižen policií. Věc je skutkově velmi jednoduchá a vydání trestního příkazu se přímo nabízí. I zde bych ale přistoupila k provedení hlavního líčení, ve kterém by soud pachateli vysvětlil závažnost jeho jednání a jaké následky mohlo mít. Věřím, že alespoň v části takových případů by se tím předešlo další trestné činnosti. 

Nemyslím si, že by se měl institut trestního příkazu zrušit, jeho použití by se ale mělo omezit jen na vhodné případy. Problém dle mého názoru nespočívá v právní úpravě, ale ve způsobu, jakým je trestní příkaz využíván v praxi. Soudci by při rozhodování měli myslet na to, že trestní příkaz není pravidlem, ale pouze odchylkou od standardního průběhu trestního řízení.

Soutěžní příspěvek v soutěži Ukaž svou kreativitu IX.