Mým cílem je upozornit na to, že i při nejlepší vůli a dokonce i přesvědčení, že mám „za zády“ expertní stanovisko, se jako osoba spravující něčí majetek mohu dostat do situace, kdy orgány činné v trestním řízení tvrdí, že jsem své povinnosti porušil, a to ačkoli já jednám bona fide a i ony zmíněné tvrdí bona fide. Problém je v tom, že jejich bona fide je silnější, protože mají pravomoc sdělovat obvinění z trestného činu, a tak nejméně v této fázi řízení vyhrávají. Uvedeme si ale případy, kdy i soudy řekly, že jednání nemuselo být zcela korektní. Sám jsem si vybral několik případů zastupitelů pro ukázku. Netýká se to samozřejmě jen těchto osob, ale kohokoli ve veřejné správě, striktně vzato kohokoli, kdo spravuje cizí majetek.
Správa cizího majetku
Konstrukce povinnosti správce cizího majetku souvisí s právní povahou správce. Nejobecněji je to člen voleného orgánu podle občanského zákoníku, kdy podle § 159 odst. 1 o. z. se člen voleného orgánu zavazuje, že bude svou funkci vykonávat s nezbytnou loajalitou a potřebnými znalostmi a pečlivostí. Důležitá je druhá věta tohoto ustanovení, podle které se má za to, že jedná nedbale, kdo není péče řádného hospodáře schopen, ač to mohl zjistit při přijetí funkce a nevyvodí z toho pro sebe důsledky. Podotýkám, že se to týká voleného orgánu, tedy nikoli toho, kdo je jmenován nebo vstupuje do funkce na základě pracovní smlouvy. Od 90. let se v zásadě vycházelo z toho, že tzv. když dal Pánbůh úřad, dal i rozum. Tedy jednoduše řečeno, ten, kdo je zvolen, typicky zastupitel, nemusí vůbec ničemu rozumět, ale pokud ho politická vůle vynesla do funkce, nelze se podivovat nad tím, že bude rozhodovat scestně a špatně. Toto se významně změnilo ustanovením občanského zákoníku § 1411, které, jak se říká, prosvětluje i praxi v některých jiných oblastech. Současný náhled je tedy ten, že pokud někdo přijme jakoukoli funkci, očekává se od něj, že ji bude vykovávat s pečlivostí a kvalifikací a nemůže sám tvrdit, že ničemu nerozumí.
Podle § 1411 o. z. správce cizího majetku vykonává svou působnost a plní povinnosti s péčí řádného hospodáře. Zde se objevuje výraz péče řádného hospodáře, který jsme původně znali z obchodního zákoníku. Podotýkám, že k tomuto výrazu už se víceméně uchylují všichni, kdo analyzují postupy a chování někoho, kdo spravuje cizí majetek, ať podle § 1411 o. z. nebo v jiném kontextu. Pojem prostupuje právním prostředím a myslím, že do 15 let bude univerzálním.
Podle § 52 zák. o obchodních korporacích při posouzení, zda člen orgánu jednal s péčí řádného hospodáře, se vždy přihlédne k péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba, byla-li by v postavení člena obdobného orgánu obchodní korporace. I zde platí to samé, co jsem již řekl shora. Laťka požadavku na to, jak se má správce chovat, zcela evidentně stoupá. Požaduje se nejen politická vůle toho, kdo danou osobu do funkce instaluje, ale také jistá intelektuální úroveň toho, kdo byl do funkce instalován.
Podle § 249 zák. práce, je zaměstnanec povinen počínat si tak, aby nedocházelo k majetkové újmě, nemajetkové újmě ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda nebo nemajetková újma, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance. Podotýkám, že zde byl asi před 10 lety spor mezi dvěma senáty Nejvyššího soudu o to, zda trestní odpovědnost za porušení povinnosti při správě cizího majetku lze aplikovat i v případě zaměstnance, který způsobí svému zaměstnavateli škodu, nebo je to kategorie, která se vztahuje jen na výše postavené pozice. Zvítězil názor senátu, podle kterého se to vztahuje na všechny zaměstnance, tedy i na ty nejposlednější.
Poněkud duplicitně, avšak velmi explicitně vyjádřena, existuje povinnost úředníka územně samosprávného celku, podle které tento musí postupovat svědomitě, řádně, podle svých sil, znalostí, schopností. Opět je to jakási platforma, podle které je-li zahajováno trestní stíhání, bude v něm vždy uvedeno, že „ačkoli měl uloženu povinnost podle zákona chovat se s péčí řádného hospodáře, pracovat svědomitě atd., způsobil škodu a porušil své povinnosti“. V případě zastupitelů obcí, a stejně u zastupitelů Hlavního města Prahy nebo vyšších územně samosprávných celků, je konstrukce poněkud složitější. Zákon ukládá obci, resp. územně samosprávnému celku, pečovat o svůj majetek. Je zde rovněž speciální úprava, co se má dělat při úplatném převodu majetku, jak se sjednává cena apod. Od toho se dále postupuje k tomu, že člen zastupitelstva skládá na začátku prvního zasedání přísahu a v ní na svou čest a svědomí přísahá, že bude vykonávat svou funkci svědomitě a v zájmu obce. V usneseních o zahájení trestního stíhání se pak v této souvislosti objevuje, že ačkoli se slibem zavázal, že bude svědomitě vykonávat svou funkci, tuto povinnost porušil. Na tomto základě je pak konstruována trestní odpovědnost za porušení povinnosti při správě cizího majetku.
Škoda
Pro ilustraci jsem vybral ust. § 220 tr. zákoníku, které je pro ten účel asi nejvhodnější, protože je nejjednodušší. Vztah porušení a následku, kterým je vzniklá škoda, je zde nejjasnější. Mohou existovat výjimky, kdy zákon žádnou povinnost spravovat majetek s péčí řádného hospodáře neukládá, což nevylučuje smlouvu, která povinnosti vymezí. Podle mého jsou dnes však skoro všechny situace pokryty zákonem a smlouva už je spíše jen doplňující, a tak se někdy ve sdělení obvinění objevuje, že ačkoli měl obviněný zákonem uloženou povinnost, kterou mu nadto stvrzovala i smlouva, tak povinnost porušil. Nemusí jít jen o úmyslné jednání, ale také o jednání z hrubé nedbalosti. Pokud jde o odpovědnost správce cizího majetku za způsobenou škodu nebo porušení povinností, z nějakého důvodu se obecně většinově dovozuje, že šlo o úmysl způsobit škodu. Vychází se přitom z toho, že správce věděl, že svým jednáním může způsobit škodu, a přesto rozhodl, hlasoval, podepsal smlouvu apod. Z mého pohledu je to vždy stejná argumentační parketa. Až dnes vyjedu z této budovy, budu také vědět, že mohu způsobit dopravní nehodu, ale přesto pojedu a předpokládám, že ji nezpůsobím. A pokud jí způsobím, bude to nedbalostní delikt, protože někde něco přehlédnu. V případě správců cizího majetku se ale z nejasného důvodu rovnou tvrdí, že k porušení povinností došlo úmyslně, a pokud se nějak prokáže, že to nebyl úmysl, okamžitě se tvrdí, že to byla hrubá nedbalost. Takto to bohužel v praxi skutečně je a až na vzácné výjimky se nedaří tuto zmechanizovanou praxi změnit.
Liberecký případ
Připomeňme si případ z Liberce, který se táhne už řadu let, kdy zastupitelné nešťastně odhlasovali prodej obecního majetku, spolehli se přitom na zpochybněné podklady vypracované magistrátem Města Liberec, Odborem rozvojových projektů, který běžně takové převody připravoval, tedy spolehli se na expertní zprávu. A právě zde se jeden zastupitel odvolával na to, že je lékař, ceny nemovitostí nezná, druhý zase, že je silnoproudový inženýr, další zase něco jiného. Tato obhajoba je nechránila před trestním stíháním. Nicméně posléze bylo trestní stíhání zastaveno, k dovolání státního zástupce pak Nejvyšší soud zastavení trestního stíhání zrušil.
Nejvyšší soud dovodil, že expertní stanovisko nebylo úplné, což si zastupitelé měli uvědomit, neměli se spolehnout na takto zpochybněné stanovisko, přičemž ono zpochybnění vyplývalo z toho, že jeden ze zastupitelů, který byl notoricky známý svým nesouhlasem se vším, řekl, že se mu cena zdá nízká. Nejvyšší soud tedy rozhodl ve věci sp. zn. 5 Tdo 827/2012 tak, že: „Jestliže obvinění jako členové zastupitelstva obce (města) rozhodli na zasedání tohoto vrcholného orgánu obce o schválení prodeje nemovitého majetku obce za podstatně nižší kupní cenu, než jaká byla v daném místě a čase dosažitelná (např. za částku ve výši asi 1 500 000 Kč, ačkoli dosažitelná cena byla asi 5 000 000 Kč), lze v tomto jednání spatřovat porušení povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku vyplývající zejména z § 39 odst. 2 a § 85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení).“ Hovoří se zde dále o hrubé nedbalosti mimo jiné z toho důvodu, že na zasedání zastupitelstva obce, na níž se rozhodovalo o schválení prodeje majetku, byli zastupitelé jinými členy upozorněni na skutečnosti, z nichž vyplývala možnost příliš nízké kupní ceny. Podstatné je to, že expertní stanovisko může být zpochybněno při rozhodovacím procesu i relativně marginálními námitkami. To, že zastupitelé je v dané chvíli víceméně ignorovali, se posléze ukázalo osudným. Tato kauza běží dodnes.
Jako příklad lze zmínit i další rozhodnutí, tentokráte usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 848/2010: „Jestliže laické osoby se spolehnou na informace advokáta, jako osoby práva znalé, aniž by měly nějaké věrohodné signály, z nichž by mohly dovodit nesprávnost takových informací, nelze u nich zpravidla dovodit úmyslné zavinění ve vztahu k vzniku tvrzené škody na podkladě jejich jednání v právním smyslu.“
Konference Právo ve veřejné správě 2017
Dne 7. listopadu 2017 se v Brně konal již 6. ročník odborné konference Právo ve veřejné správě. Konference tematicky navazuje na odborný kongres PRÁVNÍ PROSTOR a je určena pro zástupce z řad státní správy a samosprávy. Letos vystoupilo 7 přednášejících odborníků z oblasti právní praxe i teorie. Pořadatelem byla společnost ATLAS consulting, člen skupiny Atlas group, pod mediální patronací právního portálu Právní prostor.cz. Více na http://www.pvvs.cz/.
Diskuze k článku ()