Rozhovor s ním vedl pražský advokát Mgr. František Tikal, specializující se na oblast trestního a občanského práva. Tématem byl očekáváný dopad novely trestního zákoníku a trestního řádu, přijaté zákonem č. 333/2020 Sb., na praxi trestní justice z pohledu prvoinstančního soudce.
V současné době neuniklo mediální pozornosti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni projednávající trestný čin krádeže v recidivě za nouzového stavu, podle něhož nouzový stav vyhlášený v souvislosti s pandemií koronaviru nenaplňuje podmínku kvalifikované skutkové podstaty podle § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, tj. spáchání činu za „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek“. Jak se k tomu stavíte?
Toto rozhodnutí JUDr. Wipplingera z Krajského soudu v Plzni jde poměrně proti proudu. Instituce, které mají za úkol sjednocování judikatury, včetně Nejvyššího státního zastupitelství, zastávají stanovisko, že spáchání činu za současného nouzového stavu naplňuje kvalifikovanou skutkovou podstatu. Rovněž JUDr. Angyalossy, předseda Nejvyššího soudu, v rozhovoru uvedl, že tato kvalifikovaná skutková podstata by měla být v daných případech shledávána. Proto je třeba vycházet z obecných pravidel při ukládání trestu a ten ukládat v rámci trestní sazby, což je zde 2 až 8 let trestu odnětí svobody.
Považujete společenskou škodlivost krádeže spáchané za nouzového stavu vyhlášeného kvůli koronaviru za vyšší než u krádeže spáchané za běžné situace? Lze uložený trest korigovat například mimořádným snížením trestu pod dolní hranici dle § 58 tr. zákoníku?
Osobně si myslím, že společenská škodlivost pachatele je stále stejná a odpovídá spíše recidivě, tj. § 205 odst. 2 tr. zákoníku, kde je trestní sazba 6 měsíců až 3 léta. Je určitě důležité vnímat, jak ten konkrétní skutek zasáhl zákonem chráněný zájem, tedy zda například pachatel odcizil chléb nebo dezinfekci. Nelze však automaticky ukládat trest pod dolní hranicí trestní sazby. Pokud byl někdo dvanáctkrát odsouzen za krádež, čtyřikrát byl ve výkonu trestu, tak se jedná o jeho životní styl a ten trest je potřeba uložit v rámci zákonné sazby, např. v jedné třetině sazby. U novinových titulků se tím nikdo nezabývá, každý vnímá jen tři roky vězení za krádež pěti housek, ale na ten případ je potřeba nahlížet komplexně, mj. na trestní minulost pachatele. Každá paušalizace je zavádějící a nežádoucí.
Jak se díváte na rovnost před zákonem při ukládání trestů? Nemělo by být rozhodování trestních soudů jednotnější?
Každá trestní věc má vždy více aspektů. Nejdůležitější je, aby to rozhodnutí bylo tzv. ušito na míru pachateli. Byť se ta rozhodnutí za obdobnou trestnou činnost u podobných pachatelů mají víceméně podobat, nikdy nenalezneme dva totožné případy. Někdo spáchá více skutků, někdo bude vícekrát trestaný, někdo pochází z jiného prostředí, někdo potřebuje daleko větší výchovný aspekt trestu atd. Jakkoli je tlačeno na to, aby tresty v Chebu i Frýdku-Místku byly stejné, není to možné. Budou podobné, nemohou se extrémně vymykat, ale nemohou být a priori stejné.
Jak se díváte na zvýšení hranice škody u majetkových trestných činů v § 138 tr. zákoníku, kdy hranice škody nikoli nepatrné se zvýšila z 5.000,- Kč na 10.000,- Kč? Nepovede to k nárůstu drobné majetkové kriminality a přehlcení přestupkových komisí?
To si nemyslím. V dlouhodobém výhledu ta situace bude podle mě stejná. Rozdíl bude pouze v situacích, kdy škoda nepřesáhla 10.000,- Kč a pachatelé nebyli ještě odsouzeni nebo potrestáni. Když vzpomínám na změnu hranice škody nikoli nepatrné ze 2.000,- Kč na 5.000,- Kč, tuším před 17 lety, tak na počátku opravdu došlo k úbytku věcí na soudě a možná k většímu nárůstu nápadu v rámci správního řízení. Ale v dlouhodobém výhledu to příliš valný efekt nemělo. Drtivá většina toho, s čím se setkávám, jsou opakované krádeže ve smyslu § 205 odst. 2 tr. zákoníku, a tam nezáleží na hodnotě odcizené věci.
Je podle Vás navýšení hranic škody obhajitelné s ohledem na inflaci a růst průměrné mzdy v ČR?
Ano, ta společnost se za mnoho let posunula, hodnota škody nikoli nepatrné je úplně někde jinde, jak v cenách zboží, tak i v průměrném výdělku lidí. Docházelo tak ke kriminalizaci činů, jejichž společenská škodlivost byla čím dál tím nižší.
Jaký bude procesní důsledek novely § 138 tr. zákoníku, když pachatel spáchá krádež věci v hodnotě 5.000,- Kč až 10.000,- Kč ještě před účinností novely, rozsudek soudu prvního stupně padne také ještě před účinností novely, ale rozhodnutí odvolacího soudu bude vyhlašováno až po účinnosti novely?
Odvolací soud musí rozhodnutí prvoinstančního soudu změnit tak, že věc postoupí na přestupek, aplikuje se tam princip retroaktivity ve prospěch pachatele. Odvolací soud by měl prvoinstanční rozhodnutí změnit a sám rozhodnout, když je to ve prospěch obžalovaného. Nemyslím si, že by musel toto rozhodnutí rušit a věc vracet soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Jak se díváte na novelu § 39 odst. 4 tr. zákoníku, směřující na recidivisty, kterým se „nakupí“ několik podmíněných trestů kratšího trvání, a poté, když dojde k jejich přeměně na trest nepodmíněný, je výsledný trest ve svém součtu nepřiměřený?
Toto ustanovení míří na pachatele, se kterými to nejprve zkoušíme „po dobrém“. Máme prvotrestaného pachatele, který se přizná, nahradí škodu, je to vyřízeno odklonem, ale chytí se špatné party, páchá dál, dostane podmíněný trest, nevede to k cíli, nenapraví se a spáchá další trestný čin. Ten se řeší alternativně pomocí trestu obecně prospěšných prací nebo peněžitého trestu, jsme na pátém odsouzení, ale pachatel si nedá říct a páchá dál, je odsouzen pošesté. Poté soud rozhodne, že se pachatel v předchozích odsouzeních neosvědčil ve zkušební době a přemění mu všechny tresty např. na nepodmíněný trest v celkové délce 4 až 5 let, což je u okresního soudu výrazný trest. Osobně v takové situaci shledávám spíše použitelnost zastavení trestního stíhání pro neúčelnost dle § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu, ale zde narážíme na nesouhlas státního zástupce, který podá stížnost, a stížnostní soud pak vysloví třeba závazný právní názor, že ve věci je nutné rozhodnout odsuzujícím rozsudkem. Využití tohoto institutu by tedy vyžadovalo širší podporu ze strany státního zastupitelství a nadřízeného soudu.
Vítáte rozšíření možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody po jedné třetině vykonaného trestu i na některé zvlášť závažné zločiny spáchané prvopachateli? O jaké trestné činy hlavně půjde z Vašeho pohledu, jakožto prvoinstančního soudce?
V praxi půjde hlavně o zločiny loupeže. Domnívám se, že další rozvolňování nepovede k tomu, že bude méně lidí ve vězení. Já chápu vládu, že chce nějak řešit přeplněnost věznic, ale tohle je celospolečenská otázka. Nejvíc záleží na práci s odsouzenými, když odejdou z výkonu trestu. K vyřešení této otázky musí existovat opravdová vůle ve společnosti a přístup lidí. Nevyřešíte to ani rozšířením možnosti podmíněného propuštění, ani zpřísněním trestů ve snaze odradit lidi od páchání trestné činnosti.
Jak hodnotíte změnu v oblasti ukládání trestu obecně prospěšných prací, kdy při porušení pravidel při výkonu trestu lze přeměnit tento trest přímo na nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by bylo potřeba nejprve učinit mezikrok v podobě přeměny na trest domácího vězení nebo peněžitého trestu?
Tady jsem úplně nepochopil, proč ta možnost odvrátit výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody byla odebrána. Vezměme si situaci, kdy pachatel je odsouzen k trestu obecně prospěšných prací v délce 200 hodin, z těch 200 hodin například 34 hodin neodpracoval, takže se mu trest přemění na nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 34 dní. Takový trest nemá žádný význam, beztak ho celý stráví na nástupním oddělení věznice, navíc stát to stojí další peníze. Daleko výhodnější pro stát i pachatele je přeměna takového trestu na domácí vězení nebo peněžitý trest, kdy pachatel může pracovat a dosahovat výdělku a zároveň státu nevznikají náklady za výkon nepodmíněného trestu. Je to tzv. win-win situace, už jsem takhle některé tresty obecně prospěšných prací přeměňoval.
A co peněžitý trest? Ten je po novele možné také přeměnit přímo na nepodmíněný trest, není nutné jej nejprve přeměňovat na trest domácího vězení nebo obecně prospěšné práce.
V tomto ohledu novelu vítám. Stará úprava byla sice aplikovatelná, co se týká výpočtu denních sazeb a náhradního trestu odnětí svobody, ale neosvědčovala se v těžkopádnosti vymáhání peněžitého trestu a jeho přeměny na nepodmíněný trest. Dřív bylo těžké takový nesplněný peněžitý trest přeměnit, trvalo to dlouho, efekt trestu se tím vytrácí, když přichází pozdě.
Podle zákona má být počet denních sazeb peněžitého trestu ukládán podle závažnosti a výše denní sazby podle majetkových poměrů. Dodržuje se to v praxi? Nebo je tam prostor pro to, aby si soudce s tímto poměrem „pohrál“ tak, aby se vešel do onoho limitu pro maximální počet denních sazeb?
Při zjišťování majetkových poměrů většinou záleží na tom, co vám pachatel řekne. Ověřitelnost jeho finančních poměrů je obtížná, v přípravném řízení toho policejní orgán většinou moc nezjistí, protože je kladen důraz na rychlost, takže ve zkráceném přípravném řízení nestihnou provést tak podrobné finanční šetření, jako se provádí například u větších podvodů. Ověřuje se to pouze výslechem obviněného.
Některé změny doznala i úprava dohody o vině a trestu, např. rozšíření aplikace i na zvlášť závažné zločiny nebo odstranění požadavku na nutnou obhajobu obviněného při jejím sjednávání. Vnímáte to jako prospěšné?
Těžko říct. Obecně panuje v trestní justici snaha ke zrychlování řízení. Dohoda o vině a trestu je výhodná v tom, že se tím zrychlí řízení a věc je vyřízena ke spokojenosti více stran. Nebráním se tomu ani u zvlášť závažných zločinů, pokud jsou dostatečně chráněna práva poškozených. Soud má navíc vždy možnost takovou dohodu neschválit, pokud neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu.
Proč je dohod o vině a trestu stále tak málo? Zlepší se to díky novele?
Doposud to bylo hlavně na aktivitě státních zástupců a nemyslím si, že těchto dohod díky novele radikálně přibude. Není to ale jen o dohodě o vině a trestu, napomoci ke zrychlení řízení může i nový institut nesporných skutečností (§ 206a - § 206d tr. řádu) nebo prohlášení o spáchání viny (§ 206c tr. řádu).
Nepřiblíží se zavedením institutu nesporných skutečností trestní řízení více civilnímu řízení spornému, ovládaném zásadou formální pravdy, založeném na rovnocenném postavení dvou stran, kdy soudce je pouze nezávislý arbitr? Nemělo by to jít ruku v ruce s rozšířením případů nutné obhajoby, aby státní zástupce neměl faktickou převahu nad obviněným, který není zastoupen obhájcem?
Víceméně ano, je to obecný trend, že se posilují prvky kontradiktornosti a klade se důraz na větší procesní aktivitu stran. K těmto trendům se hlásí i judikatura Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. Co se týká druhé otázky, zakotvení nutné obhajoby je věcí zákonodárce. Osobně to chápu, proč takový obviněný nemusí mít obhájce. Jde zpravidla o věci, kde hrozí trest nejvýše 5 let, u prvotrestaných je takový trest spíše výjimečný, nehrozí tam nijak vysoké tresty. Navíc existence nutné obhajoby by celé řízení zpomalila, a to jak z hlediska jeho ustanovování, tak z hlediska operativnosti trestního řízení. Čím více lidí je zainteresovaných na řízení, tím větší komplikace hrozí.
Podobá se zmíněné „prohlášení obžalovaného, že je vinný spácháním skutku a že souhlasí s právní kvalifikací“ dle § 206c tr. řádu spíše „prohlášení o spáchání skutku“ jakožto podmínky pro schválení dohody o vině a trestu či narovnání, anebo „doznání k činu“ jakožto podmínce pro podmíněné zastavení trestního stíhání?
Spíše se to blíží tomu „doznání k činu“ u podmíněného zastavení trestního stíhání, to znamená souhlas se skutkovými zjištěními i s právní kvalifikací, kam spadá i otázka zavinění či absence okolností vylučujících protiprávnost. Problém nastane spíše ve vztahu k „prohlášení viny“ dle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku za situace, kdy se pachatel přizná ke skutku, ale popře právní kvalifikaci. V takovém případě určitě naplní obecnou polehčující okolnost, avšak bude možno uložit trest pod dolní hranici trestní sazby? Podle mě by popření právní kvalifikace skutku tomuto „prohlášení viny“ nemělo překážet. Stěžejní je vždy přiznání viny, právní kvalifikace je věcí soudu podle zásady „iura novit curia“. Podle mě je důležité to, jak obviněný přispěl k trestnímu řízení, jak jeho chování usnadnilo proces, a i když nesouhlasí s právní kvalifikací, neznamená to, že zpomaluje proces. Zvláště teď, když budou padat rozsudky za krádeže v nouzovém stavu dle § 205 odst. 4 tr. zákoníku, objeví se široký prostor pro obhajobu, aby navrhovala uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby, protože se pachatel přiznal. Vlastně by tam šlo ukládat obdobně vysoké tresty stejně jako podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jen s tím rozdílem, že nepůjde vyřídit věc odklonem ani trestním příkazem a bude ji namísto samosoudce projednávat senát.
Obžaloba musí nově díky novele obsahovat i návrh na uložení trestu a soud musí vyzvat obžalovaného k vyjádření k obžalobě. Pomůže to podle Vás nastínit mantinely, v jakých se může obhajoba pohybovat?
Osobně to vítám, věřím, že obhájci budou aktivnější a zjistí se zavčas, zda se představy státního zástupce i obhajoby o druhu trestu a jeho výši střetnou. Z vlastní praxe však musím říct, že již posledních několik měsíců státní zástupci do obžaloby návrhy na uložení trestu uvádějí, takže novela je pouze logickým vyústěním a potvrzením toho, co se poslední dobou již fakticky děje. Písemné vyjádření obžalovaného k obžalobě oproti tomu očekávám pouze zřídka, už kvůli krátké lhůtě, neboť tato výzva k vyjádření se obžalovanému zasílá až společně s předvoláním k hlavnímu líčení a doručením opisu obžaloby, nikoli už s vyrozuměním o podání obžaloby.
Láká Vás profesní postup na odvolací soud? Nechyběl by Vám na odvolacím soudě kontakt s lidmi?
„Never say never“. Obecně se má za to, že čím vyšší soudní instance, tím to značí vyšší profesní růst. Osobně však nevidím nic špatného na tom, když někdo zůstane celý život na první instanci. Na krajském soudě jde o jinou práci než na prvním stupni, jde o rozsáhlejší případy a závažnější trestnou činnost. Na Nejvyšším soudu jde pak téměř o vědeckou činnost. Dovedu si představit, že zbytek své praxe strávím na obvodním soudě. Je to poměrně široká praxe, vždycky jsem chtěl tuto práci dělat, baví mě to, je to hodně o práci s lidmi a sociální interakci, odpovědnosti a rozhodování. U odvolacího soudu se výslechy provádí jen výjimečně. Rok od roku jsem přesvědčenější, že zásada bezprostřednosti má v trestním řízení svůj význam. Pracujeme s lidmi, rozhodujeme o lidských životech, proto je dobré je vidět, jak tito lidé reagují na některé skutečnosti, na svědky či poškozené. Je to celý komplex záležitostí, které pomáhají utvořit náhled na pachatele a posléze i vydat rozhodnutí ve věci.
Diskuze k článku ()