V praxi se zejména kvůli velice tenké hranici mezi tím, co je a co není považováno za provokaci, jedná o komplikovanou problematiku. Je také třeba rozlišit, zda se jedná o policejní provokaci, nebo o provokaci soukromou osobou, jelikož důsledky jsou pro trestní řízení rozdílné. V následujícím článku se autoři snaží danou problematiku nastínit a pomoci se v ní zorientovat.
Pojem provokace k trestnému činu
Právní řád České republiky (policejní) provokaci přímo nevymezuje ani nehovoří o její přípustnosti či nepřípustnosti. K rozlišení napomáhá primárně doktrína a judikatura, a to nejen rozhodovací praxe českých soudů, ale především rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Jednotliví autoři definují provokaci nepatrně odlišně, většina z nich se ale shodne na tom, že se za policejní provokaci považuje aktivní jednání osoby, které směřuje k podnícení jiné osoby ke spáchání konkrétního trestného činu, kdy bez tohoto jednání by ke spáchání trestného činu nedošlo.[1]
Cílem této provokace je pak získat důkazy o trestné činnosti a způsobit trestní stíhání vyprovokované osoby. Je přitom zakázáno, aby se jednání policie stalo součástí skutkového děje, policie může být pouze pasivním článkem trestné činnosti nebo reagovat na aktivní jednání pachatele. Jen v takovém případě může jít o činnost prováděnou na základě zákona a v jeho mezích. „Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla ke spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta.“[4][3][2]
Agent provokatér a agent kontrolor
S policejní provokací úzce souvisí pojem tzv. agenta provokatéra. O agentovi provokatérovi hovoříme jak v případě policejní provokace, tak v případě provokace soukromou osobou. Agent provokatér je ten, kdo „aktivně podněcuje nebo navádí jiné osoby ke spáchání trestné činnosti nebo iniciuje spáchání trestného činu s cílem pachatele udat nebo získat jeho doznání“.[6][5]
Od agenta provokatéra je třeba odlišovat tzv. agenta kontrolora, který nevystupuje aktivně, ale svou pasivní rolí pouze sleduje zločinecké prostředí a pod skrytou identitou sbírá informace o případné trestné činnosti. Jeho použití je v českém trestním právu v určitých případech povoleno a upravuje jej § 158e zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Agentem kontrolorem může být pouze příslušník Policie ČR a lze jej povolit v trestním řízením vedeném pro zločin, u kterého zákon stanoví horní hranici trestní sazby nejméně 8 let, jakož i pro trestné činy taxativně v tomto ustanovení vyjmenované. O použití agenta kontrolora rozhoduje vrchní soud na návrh státního zástupce vrchního státního zastupitelství nebo evropského pověřeného žalobce.[8][7]
Procesní aspekty policejní provokace
Agent provokatér a s tím související policejní provokace jsou v českém trestním právu zásadně zakázány. Jak ale již bylo naznačeno výše, je potřeba rozlišovat mezi provokací policejní a provokací soukromými osobami. U soukromých osob je dále třeba posuzovat, zda jednají z vlastní iniciativy, nebo z podnětu bezpečnostních složek (např. důvěrníci spolupracující s policií). V takovém případě se jedná o „státní provokaci“, která je v některých případech rovněž považována za nepřípustnou. Příkladem může být např. to, když je později vyprovokovanou osobou naznačeno, že by byla ochotná přijmout úplatek, a soukromá osoba, které bylo toto naznačeno, se obrátí na policii a ta do skutkového děje vstoupí tak, že skrze tuto soukromou osobu tento úplatek poskytne, a současně sama určí výši úplatku, čímž stanoví právní kvalifikaci trestného činu. Důkazy takto získané jsou v trestním řízení absolutně nepoužitelné a pachatel nemůže být za tuto trestnou činnost trestně stíhán.[11][10][9]
Naopak ale soukromá provokace bez dohledu orgánů státu zakázána není. Pokud tedy soukromá osoba jedná z vlastní iniciativy, bez jakéhokoli pověření státního orgánu, důkazy mohou být za určitých okolností v trestním řízení použitelné. Důsledkem však je rovněž to, že tyto důkazy mohou sloužit i k usvědčení soukromého agenta provokatéra za případný návod k trestnému činu či může být tato osoba odsouzena za nepřekažení trestného činu.[13][12]
Otázkou však je, zda nelze považovat tento odlišný přístup k soukromé provokaci a k takto získaným důkazům od soukromých agentů za nespravedlivý. Autoři se stejně jako někteří odborníci domnívají, že by získané důkazy měly být v obou případech nepřípustné. Důvodem je to, že vyprovokovaná osoba neví, že se jedná o snahu agenta ji vyprovokovat a následně ji příp. usvědčit z trestného činu, a také proto, že by se soukromé osoby mohly začít snažit nahrazovat roli orgánů činných v trestním řízení, čímž ale dochází k popření právního státu.
Pokračování článku najdete na portálu Právní prostor pod tímto odkazem.
Článek by publikován v Advokátním deníku.
Výjimkou je § 14 odst. 1 písm. c) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který stanoví, že v případě odsuzujícího rozsudku o skutku, který byl „vyprovokován, organizován nebo řízen bezpečnostními orgány“, má dojít ke zrušení takového rozhodnutí v přezkumném řízení.[1]
M. Fryšták: Dokazování v přípravném řízení, 2. vyd., Masarykova univerzita, Brno 2015, str. 234.[2]
Nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02.[3]
Stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014.[4]
V. Pelc: Problematika agenta provokatéra v trestním právu, in P. Šturma a kol.: Konference SVOČ doktorských studentů v oboru právo a právní věda, Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Praha 2012, str. 47.[5]
P. Vrtěl: Nepřípustnost policejní provokace, Trestní právo č. 5/2001, str. 6.[6]
J. Herczeg: Systém řízené provokace v boji proti korupci a principy právního státu, Bulletin advokacie č. 4/2011.[7]
Jedná se např. o trestné činy spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny, podplácení, zneužití pravomoci úřední osoby apod. či jiné trestné činy stanovené mezinárodní smlouvou.[8]
Op. cit. sub 5, str. 47.[9]
Nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99.[10]
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 461/2002.[11]
J. Nejedlý: Proč je třeba odmítnout zavedení institutu agenta provokatéra do českého právního řádu, Trestněprávní revue č. 6/2010.[12]
F. Púry, I. Kouřil: Úvahy nad provokací, a to nejen policejní, Státní zastupitelství č. 3/2014.[13]
Diskuze k článku ()