Provokace v trestním právu - část I.

V praxi se zejména kvůli velice tenké hranici mezi tím, co je a co není považováno za provokaci, jedná o komplikovanou problematiku. Je také třeba rozlišit, zda se jedná o policejní provokaci, nebo o provokaci soukromou osobou, jelikož důsledky jsou pro trestní řízení rozdílné. V následujícím článku se autoři snaží danou problematiku nastínit a pomoci se v ní zorientovat.

Pojem provokace k trestnému činu

Právní řád České republiky (policejní) provokaci přímo nevymezuje ani nehovoří o její přípustnosti či nepřípustnosti.[1] K rozlišení napomáhá primárně doktrína a judikatura, a to nejen rozhodovací praxe českých soudů, ale především rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Jednotliví autoři definují provokaci nepatrně odlišně, většina z nich se ale shodne na tom, že se za policejní provokaci považuje aktivní jednání osoby, které směřuje k podnícení jiné osoby ke spáchání konkrétního trestného činu, kdy bez tohoto jednání by ke spáchání trestného činu nedošlo.

Cílem této provokace je pak získat důkazy o trestné činnosti a způsobit trestní stíhání vyprovokované osoby. Je přitom zakázáno, aby se jednání policie stalo součástí skutkového děje,[2] policie může být pouze pasivním článkem trestné činnosti nebo reagovat na aktivní jednání pachatele.[3] Jen v takovém případě může jít o činnost prováděnou na základě zákona a v jeho mezích. „Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla ke spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta.“[4]

Agent provokatér a agent kontrolor

S policejní provokací úzce souvisí pojem tzv. agenta provokatéra. O agentovi provokatérovi hovoříme jak v případě policejní provokace, tak v případě provokace soukromou osobou.[5] Agent provokatér je ten, kdo „aktivně podněcuje nebo navádí jiné osoby ke spáchání trestné činnosti nebo iniciuje spáchání trestného činu s cílem pachatele udat nebo získat jeho doznání“.[6]

Od agenta provokatéra je třeba odlišovat tzv. agenta kontrolora, který nevystupuje aktivně, ale svou pasivní rolí pouze sleduje zločinecké prostředí a pod skrytou identitou sbírá informace o případné trestné činnosti.[7] Jeho použití je v českém trestním právu v určitých případech povoleno a upravuje jej § 158e zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Agentem kontrolorem může být pouze příslušník Policie ČR a lze jej povolit v trestním řízením vedeném pro zločin, u kterého zákon stanoví horní hranici trestní sazby nejméně 8 let, jakož i pro trestné činy taxativně v tomto ustanovení vyjmenované.[8] O použití agenta kontrolora rozhoduje vrchní soud na návrh státního zástupce vrchního státního zastupitelství nebo evropského pověřeného žalobce.

Procesní aspekty policejní provokace

Agent provokatér a s tím související policejní provokace jsou v českém trestním právu zásadně zakázány. Jak ale již bylo naznačeno výše, je potřeba rozlišovat mezi provokací policejní a provokací soukromými osobami. U soukromých osob je dále třeba posuzovat, zda jednají z vlastní iniciativy, nebo z podnětu bezpečnostních složek (např. důvěrníci spolupracující s policií). V takovém případě se jedná o „státní provokaci“, která je v některých případech rovněž považována za nepřípustnou.[9] Příkladem může být např. to, když je později vyprovokovanou osobou naznačeno, že by byla ochotná přijmout úplatek, a soukromá osoba, které bylo toto naznačeno, se obrátí na policii a ta do skutkového děje vstoupí tak, že skrze tuto soukromou osobu tento úplatek poskytne, a současně sama určí výši úplatku, čímž stanoví právní kvalifikaci trestného činu.[10] Důkazy takto získané jsou v trestním řízení absolutně nepoužitelné a pachatel nemůže být za tuto trestnou činnost trestně stíhán.[11]

Naopak ale soukromá provokace bez dohledu orgánů státu zakázána není.[12] Pokud tedy soukromá osoba jedná z vlastní iniciativy, bez jakéhokoli pověření státního orgánu, důkazy mohou být za určitých okolností v trestním řízení použitelné. Důsledkem však je rovněž to, že tyto důkazy mohou sloužit i k usvědčení soukromého agenta provokatéra za případný návod k trestnému činu či může být tato osoba odsouzena za nepřekažení trestného činu.[13]

Otázkou však je, zda nelze považovat tento odlišný přístup k soukromé provokaci a k takto získaným důkazům od soukromých agentů za nespravedlivý. Autoři se stejně jako někteří odborníci domnívají, že by získané důkazy měly být v obou případech nepřípustné. Důvodem je to, že vyprovokovaná osoba neví, že se jedná o snahu agenta ji vyprovokovat a následně ji příp. usvědčit z trestného činu, a také proto, že by se soukromé osoby mohly začít snažit nahrazovat roli orgánů činných v trestním řízení, čímž ale dochází k popření právního státu.

Pokračování článku najdete na portálu Právní prostor pod tímto odkazem.

Článek by publikován v Advokátním deníku.

---

[1] Výjimkou je § 14 odst. 1 písm. c) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který stanoví, že v případě odsuzujícího rozsudku o skutku, který byl „vyprovokován, organizován nebo řízen bezpečnostními orgány“, má dojít ke zrušení takového rozhodnutí v přezkumném řízení.

[2] M. Fryšták: Dokazování v přípravném řízení, 2. vyd., Masarykova univerzita, Brno 2015, str. 234.

[3] Nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02.

[4] Stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014.

[5] V. Pelc: Problematika agenta provokatéra v trestním právu, in P. Šturma a kol.: Konference SVOČ doktorských studentů v oboru právo a právní věda, Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Praha 2012, str. 47.

[6] P. Vrtěl: Nepřípustnost policejní provokace, Trestní právo č. 5/2001, str. 6.

[7] J. Herczeg: Systém řízené provokace v boji proti korupci a principy právního státu, Bulletin advokacie č. 4/2011.

[8] Jedná se např. o trestné činy spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny, podplácení, zneužití pravomoci úřední osoby apod. či jiné trestné činy stanovené mezinárodní smlouvou.

[9] Op. cit. sub 5, str. 47.

[10] Nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99.

[11] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 461/2002.

[12] J. Nejedlý: Proč je třeba odmítnout zavedení institutu agenta provokatéra do českého právního řádu, Trestněprávní revue č. 6/2010.

[13] F. Púry, I. Kouřil: Úvahy nad provokací, a to nejen policejní, Státní zastupitelství č. 3/2014.