Problematické aspekty trestání prázdných schránek - část II.

Předcházející část článku si můžete přečíst zde.

Zásada oportunity jako řešení prázdných schránek

Na úvod trochu netradičně neuvedu, čím je zásada oportunity typická, a čím se vyznačuje, nýbrž prvně uvedu její procesní opak. Kontradikci zásady oportunity představuje, pro náš právní řád klasická, zásada procesní legality[1], která je upravena v § 2 odst. 3 tr. řádu následovně: „Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon, přímo použitelný předpis Evropské unie nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.“. Zásada legality je typická pro země kontinentálního typu trestního procesu, na rozdíl od zásady oportunity, která je typická spíše pro anglosaské země jako např. Spojené království, Austrálie či Spojené státy americké.

V německých učebnicích vykládají zásadu legality jako povinnost státního zastupitelství stíhat každé podezření založené na konkrétních věcných zjištěních, na jejichž základě se jeví spáchání trestného činu jako možné, provést přípravné řízení a při dostatečně odůvodněném podezření podat obžalobu. Dostatečně odůvodněné je podezření v případě, že se spáchání trestného činu obviněným jeví jako pravděpodobné a lze očekávat jeho odsouzení ze strany příslušného soudu, přičemž při stanovení, zda jde o dostatečně odůvodněné podezření tak státnímu zástupci náleží nikoli nevýznamný prostor pro uvážení.[2]

Zatímco zásada legality, která představuje záruku právní jistoty, zásadu rovnosti před zákonem a záruku předvídatelnosti trestního práva, vychází z absolutní teorie trestání, zásada oportunity vychází z relativní teorie trestání,[3] tato zásada uvedené záruky obsahovat již nemusí. Uvádí se, že zásada legality se skládá ze dvou složek, složky iniciační (stíhací) a složky akuzační (obžalovací). Složka iniciační představuje povinnost státního zástupce zahájit trestní stíhání v případě každého podezření ze spáchaného TČ. Složka akuzační představuje povinnost státního zástupce podat obžalobu, pokud jsou splněny zákonné podmínky.[4] Nicméně tyto složky pro zásadu oportunity nejsou stejné, což právě proto představuje jistý potenciál pro uplatnění zásady oportunity u stíhání právnických osob.

Zásada oportunity (účelnosti) tedy představuje oproti zásadě legality velice rozsáhlou diskreci veřejné žaloby, kdy je na jejím uvážení, zda bude osobu stíhat, podávat obžalobu či nikoliv. Státní zástupce by tedy mohl v každém případě zvažovat účelnost, vhodnost, veřejný zájem či prospěšnost trestního stíhání právnické osoby.[5]  Státní zástupce by mohl být mnohem více odpovědný za vedený či nevedený trestní proces. Mohl by se tedy sám rozhodnout, zda bude trestní stíhání nebo podání obžaloby účelné či jinak prospěšné, i když bude právně i důkazně vědět, že uvedený skutek spáchala konkrétní právnická osoba, kterou by byl jinak povinen stíhat kvůli zásadě legality, i kdyby věděl, že je právnická osoba již prázdnou schránkou. 

Procesní oportunní řešení v některých státech jsou založena na procesních nebo specifických důvodech, mimo to můžeme spatřovat i důvody kombinující tyto důvody či důvody naprosto mimoprávní. Mezi procesní důvody může patřit např. nedostatek důkazů pro vedení trestního řízení, dlouhodobost nebo složitost řízení. Pod specifické důvody můžeme podřadit např. uplynutou dlouhou dobu mezi spácháním TČ a rozhodnutím soudu, politické důvody na straně státu, skutečnost, že TČ vyšel najevo s velkým odstupem času nebo např. rodinné prostředí obviněného.[6] Z uvedeného výčtu lze vydedukovat opravdovou mnohost a rozmanitost důvodů pro oportunní řešení. Některé důvody se nám mohou zdát absurdní, přesto mohou dobře v trestní politice státu fungovat. Zavedení oportunních výjimek by nemuselo představovat velký zásah do již zavedené koncepce trestního řízení jako celku. Zavedení zásady oportunity by bylo směřováno pouze ke společnostem, které vykazují znaky prázdných schránek, nikoliv pro právnické osoby jako celek. Státní zástupce by se tedy nemohl rozhodnout, zda bude funkční PO stíhat, či nikoliv. Takovou diskreci by měl pouze v tom případě, pokud by PO naplňovala znaky prázdné schránky, a poté by stejně musel předat věc netrestnímu úseku, aby byla taková právnická osoba zrušena. Jistě by nebylo vhodné, kdyby trestní stíhání všech PO stálo na úplně jiné zásadě než trestní stíhání FO, tento postup by řešil výše zmíněný problém, nicméně by mohl přinést více problémů[7] než užitku, proto považuji za vhodné oportunní řešení využít pouze k stíhání PO, které jsou prázdnými schránkami k dosažení účelu efektivnosti a rychlosti trestního řízení a závěrem k dosažení zrušení takové PO. Jednalo by se pouze o výjimku ze zásady procesní legality, která je jinak pro náš trestní proces typická, jako např. výše zmiňované zastavení trestního stíhání pro neúčelnost dle § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu.  I proto považuji oportunní řešení otázky prázdných schránek za reálné, i když by to vyžadovalo precizní legislativní formulaci, která by srozumitelným způsobem formulovala kritéria její aplikace a současně by eliminovala možnosti jejího zneužívání, které by i tak bylo značně komplikované, pokud by byla zavedena tato zásada jen u prázdných schránek, nikoliv u všech PO.[8]

Dále uvedu příklady průlomů do zásady legality, které jsou obsaženy v tr. řádu, a ve kterých je zásada oportunity využívána.

Podle mého názoru s nejznámějším a nejpřiléhavějším příkladem užití zásady oportunity se můžeme setkat v § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, kdy státní zástupce může zastavit trestní stíhání obviněné fyzické či právnické osoby, „Jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.“. Je nutné podotknout, že se jedná až o stádium vyšetřování, nikoliv prověřování. V tomto případě dochází k průlomu do zásady legality, která je pro kontinentální trestní právo procesní typická. Jedná se o diskreční pravomoc státního zástupce, kdy ve značné míře záleží na jeho úvaze, zda je trestní řízení účelné či nikoliv. Naštěstí i v tomto případě funguje jistá pojistka proti svévoli. Státní zástupce musí vždy takto zastavené trestní stíhání odůvodnit a následně zaslat na NSZ. Dle § 174a trestního řádu „Nejvyšší státní zástupce může do tří měsíců od právní moci rušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců o nestíhání podezřelého podle § 159d odst. 1, o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci; to neplatí, jde-li o usnesení vydané evropským pověřeným žalobcem nebo evropským žalobcem.“. Bohužel toto oprávnění nejvyššího státního zástupce není příliš motivační pro dozorové státní zástupce, aby trestní stíhání zastavili, protože tím by byli nuceni předložit skončenou věc ke kontrole na NSZ. V praxi zastavení trestního stíhání není velmi frekventované i částečně z tohoto důvodu.

Další příklad užití zásady oportunity demonstruji na § 159a odst. 4 trestního řádu[9], který stanoví, že „Státní zástupce může věc odložit, jestliže z výsledků prověřování vyplývá, že nastaly okolnosti uvedené v § 172 odst. 2 písm. c).“. V tomto případě se ještě nejedná o fázi vyšetřování jako u zastavení trestního stíhání, nýbrž o fázi prověřování. Tyto podmínky pro využití institutu odložení věci jsou totožné jako podmínky pro zastavení trestního stíhání kvůli neúčelnosti trestního řízení, které jsou uvedeny výše. Pro státního zástupce se zde jeví výhoda v tom, že takto odloženou věc již nemusí posílat ke kontrole na NSZ jako při zastavení trestního stíhání. Objevuje se zde jistá motivace policejního orgánu a státního zástupce nezahajovat nutně trestní stíhání, aby se věc nedostala do fáze vyšetřování, kde je již těžší s věcí svévolně nakládat.

Finální dva příklady, které uvedu, a které představují v českém právním řádu výjimku ze zásady legality a současně projevy zásady oportunity jsou § 159a odst. 3 tr. řádu, kdy státní zástupce nebo policejní orgán může věc před zahájením trestního stíhání za podmínek uvedených v § 172 odst. 2 písm. a) nebo b) tr. řádu odložit a dále jde o ustanovení § 179c odst. 2 písm. i) tr. řádu[10], kdy jde o zkrácené přípravné trestní řízení, v němž státní zástupce opět rozhoduje o odložení věci vzhledem k okolnostem uvedených v § 172 odst. 2 tr. řádu.

Z výše uvedených příkladů je zřejmé, že státní zástupce již dnes disponuje dostatečnou paletou oportunních nástrojů, upravených v tr. řádu, které představují průlom do zásady legality. Jistým problémem se může zdát dostatečné nevyužívání těchto institutů de lege aplicata. Argumentem pro nezavedení zásady oportunity u prázdných schránek může být možný fakt, že by toto oportunní řešení státní zástupci nevyužívali, protože často nevyužívají ani jiné oportunní řešení uvedené výše a aplikační praxe silně tíhne k legalitě. Nicméně u trestního stíhání prázdných schránek je již někdy konkludentně zásada oportunity využívána, když se státní zástupce dozví ve fázi prověřování, že jde o prázdnou schránku, tak se trestní stíhání nezahajuje, nýbrž je věc předána na netrestní úsek, a tím se obchází zásada procesní legality a skrytě se nám tak projevuje oportunita, protože se státní zástupce rozhodl nestíhat takovou trestně odpovědnou právnickou osobu, i když tím porušuje zásadu procesní legality. Mimo jiné k zavedení zásady oportunity[11] či oportunních výjimek[12] u stíhání právnických osob se vyjádřil kladně i bývalý nejvyšší státní zástupce JUDr. Pavel Zeman. Dle mého názoru je již praxe nastavena správnou cestou, bohužel není kvůli porušení zásady procesní legality úplně zákonná, tento problém by mohla vyřešit již zmíněná zásada oportunity. V závěru si tedy nemyslím, že by se toto řešení v budoucnu nevyužívalo, když se využívá „skrytě“ i nyní.

 Zavedení oportunních výjimek ze zásady legality u právnických osob by tedy mohlo eliminovat problémy, které vznikají při stíhání prázdných schránek. Klady, které by přijetí oportunních výjimek u právnických osob přinesly zdaleka převyšují zápory, které by s tímto krokem mohly být spojené jako např. libovůle státního zástupce, předvídatelnost nebo právní jistota, nicméně k těmto záporným aspektům vůbec docházet nemusí, pokud bude zákonná úprava tohoto nového institutu napsána precizně bez možnosti rozsáhlejšího uvážení státního zástupce. JUDr. Tibitanzlová, která se hojně věnuje sankcionování právnických osob, je toho názoru, že zásada oportunity by neodpovídala české právní tradici[13], přesto se dle mého názoru tato zásada již ve výše zmíněných případech projevuje a používá. Nicméně dalším netypickým institutem pro kontinentální právní řády je dohoda o vině a trestu, která se u nás začala využívat od roku 2012, a která je NSZ velmi doporučována, protože představuje jisté zrychlení a zefektivnění trestního procesu. Jak vidíme, tak i po deseti letech od jejího zavedení nepředstavuje alarmující zásah do právní tradice našeho státu a nemá negativní vliv na trestní proces, právě naopak. Pokud by tedy byla zavedena zásada oportunity u prázdných schránek, tak by policejní orgán a státní zástupce nebyli povinni stíhat všechny trestné činy, o kterých se dozví dle zásady legality, nýbrž kdyby zjistili již v přípravném řízení, že se jedná o prázdnou schránku, tak by trestní stíhání vůbec zahajovat nemuseli ex lege a vytěžili tento poznatek na netrestní úsek státního zastupitelství, které by předalo věc místně příslušnému krajskému státnímu zastupitelství[14], a to by iniciovalo zrušení takové právnické osoby. Navíc by odpadl případný soudní proces s bezvýznamným trestem, který by byl činnost nevyvíjející právnické osobě uložen. Pouze se tím zahltí činnost soudu a státního zástupce. Další pozitivum můžeme spatřovat v samotné hospodárnosti, kdyby takto případný soudní proces ani nezačal a věc by tedy skončila již ve fázi prověřování.

K podpoře mého tvrzení uvádím názor Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, který spočívá v tom, že „zásada legality zakotvená v § 2 odst. 3 trestního řádu ukládá státnímu zástupci povinnost stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví. V případě právnických osob je však v některých případech vedení trestního stíhání (potažmo vedení již i prověřování) možno objektivně považovat za neproduktivní. Je tomu tak zejména v případech, kdy je již od prvopočátku zřejmé, že právnické osobě nebude možno uložit žádný adekvátní či alespoň vykonatelný trest.“[15] Je nutno dodat, že k obdobnému závěru o komplikacích s zásadou procesní legality se kloní i jiná nejen krajská státní zastupitelství.[16]

Tuto kapitolu bych rád zakončil citací Mgr. Trojana: „Sečteno podrženo, ukládáme naprosto nesmyslné tresty mrtvým firmám. Firmám, které trest, resp. jeho dopady vůbec nepocítí. A firmy naopak živé, produktivní, prostřednictvím trestu zabíjíme.“.[17]

Pokračování článku naleznete zde.

---

[1] Zásada legality se vyskytuje v trestním právu hmotném i procesním, je proto nutné ji náležitě od sebe odlišovat. Zatímco v procesněprávním slova smyslu představuje povinnost státního zástupce stíhat všechny TČ, o kterých se dozví, tak v hmotněprávním slova smyslu tato zásada představuje axiom „nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege“. Kandová, K. Zásada legality a zásada oportunity v českém trestním řízení, 2019, disertační práce, Masarykova univerzita, Právnická fakulta, s. 31