Problematické aspekty trestání prázdných schránek - část I.

Na závěr bude následovat návrh možného řešení těchto negativních jevů, které ještě během desíti let od přijetí zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení pro nim (dále TOPO) nevymizely, nebo s nimi nebylo ještě vypořádáno.

Obecná charakteristika

Prázdné neboli mrtvé schránky představují pro orgány činné v trestním řízení (dále OČTŘ) stále jistý problém. Jde o situace, kdy právnická osoba představuje nástroj páchání trestné činnosti. Je nefunkční a nevykonává výdělečnou činnost, přesto je formalisticky stíhána bez ohledu na funkčnost společnosti.[1] Jde o situace, kdy právnická osoba např. nedisponuje žádným majetkem, na adrese sídla o ní nikdo neslyšel, nezaměstnává žádné zaměstnance nebo v jejím vedení jsou dosazení tzv. bílí koně[2].[3] Převážně půjde o osoby, na které byla právnická osoba převedena a nemají žádnou spojitost s probíhajícím trestním řízením. Jedná se většinou o osoby, které jsou nemajetné, bez faktického bydliště, adresou trvalého pobytu na adrese ohlašovny trvalého pobytu nebo cizí státní příslušníky zdržující se na neznámém místě.[4] Problém prázdných schránek trvá již několik let a je stále palčivý, i ze zprávy o činnosti Nejvyššího státního zastupitelství (dále NSZ) z roku 2020 plyne, že tento negativní trend, zakládání společností za účelem páchání trestné činnosti a následné odvedení majetku na soukromé osoby, se stále vyskytuje a problémy s ním spojené přetrvávají.

Stíhání prázdných schránek směřuje pouze ke zbytečné administrativní zátěži trestního řízení a nese s sebou řadu praktických obtíží, které jsou dány už jen pouhým faktem, že do řízení, které je zpravidla vedeno i proti obviněným fyzickým osobám, přibudou další subjekty jako obviněná právnická osoba a její zmocněnec.[5]

Zejména jde o kapitálové společnosti, které definuje § 1 odst. 2 zákona o obchodních korporacích (dále ZOK)[6]. Jedná se o společnosti s ručením omezeným a o akciové společnosti kvůli jejich způsobu ručení jen do výše vkladu, nikoliv jako u osobních společností, u kterých společníci ručí celým svým majetkem. Kapitálové společnosti tak představují ideální způsob k páchání trestné činnosti[7], např. i díky minimální výší základního kapitálu u založení společnosti s ručením omezeným, která je 1,- Kč. Společnosti s ručením omezeným představují nejběžnější právnickou osobu, která páchá trestnou činnost, je to dáno i skutečností, že u akciových společností je zákonem daná minimální výše základního kapitálu 2 000 000,- Kč.[8]

Nefunkčnost právnické osoby se dá definovat více způsoby.[9] Pomoci v tom mohou podmínky pro zrušení právnické osoby, které jsou obsaženy v § 172 odst. 1 občanského zákoníku (dále OZ)[10] jako např. vyvíjení nezákonné činnosti v míře takové, že to závažným způsobem narušuje veřejný pořádek nebo např. právnická osoba již nadále nesplňuje předpoklady vyžadované pro vznik právnické osoby zákonem. Může jít také o podmínky vyjmenované v § 93 ZOK pro zrušení a zánik obchodní korporace jako např. pokud právnická osoba pozbyla všechna podnikatelská oprávnění; to neplatí, byla-li založena i za účelem správy vlastního majetku nebo za jiným účelem než podnikání nebo např. není schopna po dobu delší než 1 rok vykonávat svou činnost a plnit tak svůj účel.

Považuji za nutné zmínit skutečnost, že prázdnou schránkou se může stát právnická osoba kdykoli během trestního řízení. Je proto nutné nespokojit se s finančním šetřením z přípravného řízení, zvlášť pokud se věc dostane k hlavnímu líčení po několika letech. Takovým příkladem může být americká společnost Motor Business Europe LLC se sídlem ve Washingtonu, která byla založena v roce 2006. Během své činnosti spáchala na území České republiky zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné jiné platby dle § 240 odst. 3 tr. zákoníku v souběhu s jinými odstavci tohoto ustanovení. Rozsudek nabyl právní moci dne 15. 2. 2021 a právnické osobě byl uložen trest zákazu činnosti na dobu desíti let spočívající v zákazu velkoobchodu a maloobchodu s novými a ojetými motorovými vozidly.[11] Problém představuje skutečnost, že tato odsouzená společnost dle světové databáze právnických firem opencorporates.com již nevykonává podnikatelskou činnost od roku 2019 a tedy již je 2 roky nefunkční prázdnou schránkou. Následný dvouletý proces můžeme považovat za nehospodárný a neúčelný. Peněžitý trest v případě TČ zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je nabízející se, nicméně v tomto případě uložen nebyl. Nejspíš z důvodů, že by byl nevymahatelný a soud tedy musel velmi dobře vědět, že se již jedná o právnickou osobu, která je již pouze prázdnou schránkou. Tyto případy jen zbytečně zahlcují soudní systém a soudy nemají způsob, jak se s nimi vypořádat.

Prima facie se může výše uvedený příklad zdát podobný situaci, kdy soud má potrestat např. již 20x trestanou, a to pravděpodobně nenapravitelnou fyzickou osobu. Nabízí se myšlenka, že i tento trestní proces a případný trest by mohl být nehospodárný, neúčelný a redundantní jako při trestání prázdných schránek, nicméně tomu tak není. Účel trestu fyzických osob je rozdílný od účelu trestu osob právnických, proto nelze tyto dva příklady mít za zcela totožné. Zatímco u právnické osoby, která je prázdnou schránkou, by se nabízelo de lege ferenda upuštění od potrestání pro neúčelnost, nebo trest zrušení[12], kdyby trestní řízení došlo až tak daleko, že by soud musel rozhodovat o prázdné schránce v hlavním líčení, ale u osob fyzických takto uvažovat nelze. Největší rozdíl představuje fakt, že tato právnická osoba je již „mrtvá“, nevyvíjí činnost a nevlastní majetek, s nadsázkou bychom mohli říct, že v případě fyzické osoby by se jednalo o trestání takové osoby, která spáchala TČ před smrtí a hlavní líčení se koná až po její smrti, bylo by tedy neúčelné a nehospodárné takovou fyzickou osobu trestat. Ovšem fyzickou osobu ve výše zmíněném případě potrestat musíme, abychom naplnili účel trestního práva jako takového a současně účel trestu, jakožto zabránit pachateli v dalším páchání trestné činnosti, ochrana společnosti, výchova pachatele k vedení řádného života nebo výchovné působení na ostatní členy společnosti.  Kdyby soud takového recidivistu nepotrestal, tak vystavuje společnost riziku opětovné recidivě pachatele, možnou motivaci ostatních členů společnosti k páchání trestné činnosti, která zůstane bez trestu či nevzniknou podmínky a prostor pro nápravu a ponaučení tohoto pachatele. Taková fyzická osoba představuje stále možnou hrozbu. U právnické osoby, která je již prázdnou schránkou, se nepředpokládá, že bude páchat další trestnou činnost, protože fakticky nevyvíjí žádnou činnost a nemá majetek. Protiargument ve smyslu, že taková právnická osoba může opět „ožít“ je pádný, nicméně takováto právnická osoba bude dříve či později zrušena rejstříkovým soudem.

Problematické aspekty

Problémy trestního řízení vedeného proti prázdným schránkám můžeme identifikovat v jakékoliv fázi trestního řízení. Může jít o fázi prověřování, o fázi vyšetřování, ale také i o samotné řízení před soudem, kde již se tyto problémy trochu překrývají s problémy ve fázi vyšetřování.

Ve fázi prověřování se nám střetávají dva protichůdné procesní postupy. První procesní postup, který NSZ preferuje, je postup, kdy by měl policejní orgán i státní zástupce postupovat velice obezřetně, aby bezhlavě nezahajovali trestní stíhání proti právnickým osobám, které vykazují znaky prázdných schránek. V případě takových právnických osob je tedy nežádoucí trestní stíhání zahajovat, nýbrž je vhodné věc předat na civilní úsek. Druhý procesní postup vychází ze zásady procesní legality. V tomto případě by měl státní zástupce stíhat vše, o čem se dozví, tedy i právnické osoby, které vykazují znaky prázdných schránek. Tento postup se může jevit nelogický a neúčelný, ale neobchází se jím zásada procesní legality jako u prvně popsaného procesního postupu, kdy taková právnická osoba, která spáchala TČ zůstane bez trestu. Proto je nutné praxi policejního orgánu a státního zastupitelství sjednotit a nabídnout postup takový, který by byl trestnímu řízení co nejúčelnější a nebyl by nezákonný.

Ve fázi vyšetřování, tedy po zahájení trestního stíhání, je již poměrně těžké takovou věc skončit kvůli § 32 odst. 2 TOPO, který zakazuje zrušit PO, pokud je proti ní vedeno trestní stíhání a není pravomocně skončeno. Nota bene očividně ani výše zmíněné ustanovení nebrání tomu, aby praxe byla protichůdná. Jako příklad uvedu rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 2 T 10/2017, kterým byla obžalovaná právnická osoba uznána vinnou ze spáchání zločinu dotačního podvodu dle § 212 tr. zákoníku a zločinu poškozování finančních zájmů Evropské unie dle § 260 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byla tato právnická osoba odsouzena k peněžitému trestu a k trestu zákazu přijímání dotací a subvencí. Obžalovaná právnická osoba se proti výše zmíněnému rozsudku odvolala, jenže v mezidobí rejstříkový Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 3. 2018 č. j. 85 Cm 8/2018-5, tuto nepravomocně odsouzenou právnickou osobu zrušil. Učinil tak v rozporu s výše zmíněným ustanovením přesto, že policejní orgán v přípravném řízení svou notifikační povinnost dle § 30 odst. 1 TOPO řádně splnil.[13]

 Dále se vyskytuje problém s případným podáním obžaloby nebo návrhem na potrestání prázdné schránky. Státní zástupce by měl navrhnout v tomto okamžiku adekvátní a účelný trest, který by měl být soudem uložen. Stejnému problému bude čelit i později soudce v řízení před soudem. Nicméně žádný ze zákonem upravených trestů nebude uložen prázdné schránce účelně a efektivně. Jediný logický trest, který by mohl být takové právnické osobě uložen, by mohl být trest zrušení právnické osoby, nýbrž jeho podmínky[14] často naplněny nejsou a zajisté by takovou právnickou osobu neměl rušit trestní soud. Peněžitý trest nepřipadá v úvahu vzhledem k možné zadluženosti či nemajetnosti společnosti. Trest uveřejnění rozsudku také nepřipadá v úvahu kvůli podmínce, že odsouzená PO musí na své náklady uveřejnit v soudem určeném druhu veřejného sdělovacího prostředku odsuzující rozsudek. Společnost nicméně nemusí disponovat finančními prostředky a jediný, kdo má zájem na osudu společnosti je její soudem zvolený opatrovník. Pro ostatní druhy trestů (propadnutí majetku, propadnutí věci, zákaz plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži, zákaz přijímání dotací a subvencí, zákaz držení a chovu zvířat) jsou v TOPO, eventuelně v tr. zákoníku, stanoveny omezující podmínky, případně je lze uložit jen tehdy, pokud je trestný čin spáchán v souvislosti s určitou činností. Posledním možným trestem, který připadá v úvahu je trest zákazu činnosti, nicméně takový trest nebude plnit svůj účel, protože prázdná schránka již žádnou činnost nevykonává a ani nebude.[15] Takže se opět dostáváme k prvně zmíněnému trestu zrušení PO, který by byl nejefektivnější. V praxi se objevují rozsudky, které ukládají trest zrušení PO, i když nejsou splněny zákonné podmínky, protože v TOPO není účelnější trest pro případ nefunkčních společností.

Příklad chybného uložení trestu zrušení PO, která nevyvíjela podnikatelskou činnost, představuje např. rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 10. 10. 2019 č. j. 2 T 105/2019-80, ve kterém byl právnické osobě uložen trest zrušení PO za spáchaný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 tr. zákoníku. Tento uložený trest mohl být motivován právě povahou PO, která dle výpovědi obviněné FO již nevykazovala 1-2 měsíce před rozhodováním soudu žádnou činnost. Navíc sám opatrovník PO navrhoval uložení trestu zrušení PO s odůvodněním, že jde o nejvhodnější způsob ukončení činnosti PO, neboť v důsledku uložení tohoto trestu automaticky vstoupí do likvidace. S tímto rozhodnutím byly všechny strany spokojeny, protože došlo k vzdání se práva na odvolání státním zástupcem i opatrovníkem PO, proto došlo k vyhotovení zjednodušeného rozsudku neobsahující odůvodnění. S tímto závěrem nesouhlasila ministryně spravedlnosti, která podala dle § 266 odst. 1 a 2 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch odsouzené právnické osoby. Ministryně spravedlnosti namítala, že podmínky pro uložení trestu zrušení PO nebudou splněny, pokud nelze dovodit, že činnost PO spočívala výlučně nebo alespoň převážně v páchání trestné činnosti. Uložení výše uvedeného trestu tedy nebude přicházet v úvahu, byla-li trestná činnost PO jen ojedinělým vybočením z jinak legálního působení. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 23. 9. 2020 sp. zn. 3 Tz 22/2020, uvedl, že „S ohledem na provedené dokazování ve věci lze přisvědčit názoru ministryně spravedlnosti, podle kterého činnost právnické osoby rozhodně nespočívala zcela nebo převážně v páchání trestného činu nebo trestných činů. Společnost se v dřívější době fakticky zabývala stavební činností a nemá žádný záznam v evidenci rejstříku trestů právnických osob ani v evidenci přestupků právnických osob. Skutek, jímž byla obviněná právnická osoba uznána vinnou je nutno považovat za v podstatě ojedinělý exces v její jinak legální v činnosti.“. Nejvyšší soud tedy shledal porušení zákona v neprospěch právnické osoby a zrušil napadený rozsudek okresního soudu. Na závěr je nutno dodat, že v takových případech, kdy bude soud rozhodovat znovu o uložení trestu prázdné schránce, s největší pravděpodobností uloží trest zákazu činnosti, který bude neúčelný, protože PO již nevyvíjí činnost a sama iniciovala uložení trestu jejího zrušení. Jiné tresty nepřipadají v úvahu kvůli výše popsaným problémům. Nabízí se tedy uvažovat o tom, zda by neměly být podmínky trestu zrušení PO novelizovány tak, aby bylo možno případně zrušit PO, která vykazuje znaky prázdné schránky, protože společnost se může stát prázdnou schránkou i během trestního řízení, tuto možnou novelizaci rozebírám v poslední části tohoto článku.

Na druhé straně existují i případy, kdy podmínky zrušení právnické osoby naplněny jsou a současně se jedná o prázdnou schránku. Jedná se například o diskutabilní usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 3 Tdo 788/2018. Nejvyšší soud v tomto usnesení aproboval postup nalézacího a odvolacího soudu, když nalézací soud uložil právnické osobě za zločin podvodu dle § 209 tr. zákoníku, která byla „ve stěžejní době pachatelova jednání jen prázdnou skořápkou nevykazující žádnou řádnou podnikatelskou činnost“[16], trest zrušení PO. Jistá kontroverze spočívala v tom, že tato právnická osoba, která dříve vykonávala běžnou podnikatelskou činnost a nijak trestně nevybočovala ze své činnosti, nebyla založena pro páchání trestné činnosti, ani trestnou činnost zcela nebo převážně po celou dobu své existence nepáchala, nýbrž se jednalo pouze o jeden trestný čin.  Nejvyšší soud se při posuzování splnění podmínek pro uložení trestu zrušení PO vypořádal i s projudikovaným názorem, že pro uložení trestu zrušení PO „ Nestačí, byla-li trestná činnost právnické osoby jen ojedinělým vybočením z legálního působení, pokud nelze dovodit, že její činnost spočívá výlučně nebo alespoň převážně (z hlediska času, vynaložených prostředků, počtu zainteresovaných osob, rozsahu aktivit apod.) v páchání trestné činnosti.“[17]. Z této myšlenky může mylně vyplývat fakt, že právnické osobě, která spáchá pouze jeden TČ, i když dříve vykonávala podnikatelskou činnost, nemůže být uložen trest zrušení PO. Nicméně tento závěr není správný a také ho Nejvyšší soud ve svém usnesení vyvrací.

Nejvyšší soud v usnesení odkazuje na závěry odvolacího soudu, který uvedl, že „není rozhodující, že pravděpodobně v předcházejícím období se jednalo o právnickou osobu běžně fungující a vykonávající i jiný druh aktivit než trestnou činnost. Důležité je, že ve svém finálním stádiu byla obžalovaná právnická osoba zcela ovládána osobou fyzickou, která směřovala k dokonání podvodu ve formě zločinu, proto je možno uzavřít, že existence právnické osoby se již omezovala takřka výhradně jen na tento účel a není příliš reálné, že by ještě někdy mohla vyvíjet běžnou a legální podnikatelskou činnost“[18]. 

Na závěr Nejvyšší soud uvedl, že „Z ustanovení § 16 zákona č. 418/2011 Sb. přitom nevyplývá, že by tento druh trestu nebylo možno uložit i jen za jeden spáchaný trestný čin. Lze tak uzavřít, že obviněné společnosti byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští.“.  Shrnu-li to podstatné z výše uvedeného rozsudku, je tedy stěžejní, aby OČTŘ vždy posuzovaly časový faktor, kdy došlo k TČ, a kdy společnost ještě vykonávala podnikatelskou činnost.  Pro uložení trestu zrušení PO není rozhodující předmět činnosti právnické osoby, který je deklarovaný v zakladatelském dokumentu nebo zapsaný v obchodním rejstříku. Podstatná je jen faktická činnost právnické osoby.[19]

Další problém prázdných schránek představuje samotný procesní postup. Pokud se státní zástupce ve fázi prověřování dozví, že právnická osoba je jen prázdnou schránkou, tak věc nemůže odložit, protože nejsou dány podmínky pro odložení věci dle § 159a odst. 2[20] nebo odst. 4[21] tr. řádu. Pokud se státní zástupce dozví, že právnická osoba je prázdnou schránkou až po zahájení trestního stíhání, tak opět nemůže zastavit trestní stíhání dle § 172 tr. řádu, protože nejsou splněny zákonné podmínky pro takový postup. Dokonce státní zástupce nemůže využít ani § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, který stanoví, že „Státní zástupce může zastavit trestní stíhání, jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.“ a který představuje jistou výjimku v zásadě procesní legality. Tento institut nebude možné použít kvůli kumulativní podmínce ve formě presumovaného pozitivního chování obviněného po spáchání TČ[22]. Trestný čin byl spáchán právnickou osobou, která je prázdnou schránkou a které by byl před soudem ustanoven opatrovník, protože takovou právnickou osobu ani nemůže kdo jiný zastupovat[23], a v tomto případě tedy se chovat po trestném činu tak, aby mohly být naplněny podmínky tohoto ustanovení.

De facto trestní řízení prázdných schránek stále probíhá tak, že je právnická osoba, která je prázdnou schránkou stíhána a následně se objevují všechny problematické aspekty, které jsem výše uvedl. Druhý, Nejvyšším státním zastupitelstvím aprobovaný, postup je takový, že jakmile se dozorový státní zástupce dozví, že je podezřelá právnická osoba prázdnou schránkou, vůbec neiniciuje trestní stíhání takové osoby, nýbrž vytěží tento poznatek na netrestní úsek místně a věcně příslušného státního zastupitelství. Ve většině případů se bude jednat o krajská státní zastupitelství nebo Městské státní zastupitelství v Praze, protože statutární záležitosti obchodních společností a družstev spadají do věcné příslušnosti krajských soudů, od čehož se odvíjí i věcná příslušnost státních zastupitelství.[24] Místní příslušnost se určuje dle soudu, kde je podezřelá právnická osoba zapsaná ve veřejném rejstříku nebo dle místa sídla podezřelé právnické osoby.[25] Takto příslušné státní zastupitelství má v zásadě na výběr, zda využije postup dle § 93 ZOK, nebo § 172 odst. 1 OZ, vždy záleží jen na naplnění zákonných podmínek pro zrušení právnické osoby, protože v obou případech nejsou totožné. Snadnější postup se zdá pomocí občanského zákoníku[26], kde bude využit zmíněný § 172 odst. 1 písm. a), kdy soud zruší právnickou osobu, jestliže právnická osoba vyvíjí nezákonnou činnost v takové míře, že to závažným způsobem narušuje veřejný pořádek. Je nutné jen rozlišovat, že v případě ZOK má státní zástupce návrhové oprávnění, nicméně v případě OZ státní zástupce takové oprávnění nemá. Státní zástupce v tomto případě podá podnět či informaci místně a věcně příslušného soudu o naplnění z některého předpokladu zakotveného v zmíněném ustanovení. Pokud příslušný soud takovou informaci vyhodnotí jako relevantní, zahájí řízení o zrušení PO sám. Zákon též připouští cestu pomocí § 8 odst. 1 písm. i) ZZŘS v kombinaci s § 85 písm. a) ZZŘS, kdy může dojít také ke zrušení PO, nicméně v tomto případě má státní zástupce netrestního úseku pouze vstupové oprávnění, nikoliv iniciační k podání návrhu na zahájení řízení. Poslední možnost představuje § 105 zákona č. 304/2013 Sb., zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů, kdy může být PO zrušena také pro neuposlechnutí povinnosti předložit listiny.

Výše uvedený postup vypořádání se s prázdnými schránkami se zdá správný, nicméně nesmíme zapomínat na zásadu procesní legality, která nutí státního zástupce stíhat všechny TČ, o kterých se dozví. Tento postup je tedy v rozporu se základní zásadou trestního procesu. Docházíme k názoru, že v trestním řádu či v TOPO chybí adekvátní procesní prostředek, který by mohl státní zástupce použít k řešení problematiky prázdných schránek. Argument subsidiaritou trestní represe a trestního práva jakožto prostředku ultima ratio považuji za nepřiléhavý, protože byl spáchán trestný čin konkrétní osobou a podle formálního pojetí trestní odpovědnosti nelze trestní řízení takto „odpustit“.

Řešení, kdy by státní zástupce vůbec nemusel právnickou osobu, která je prázdnou schránkou, stíhat spatřuji v omezení zásady legality a v zavedení výjimek, které by byly založeny na zásadě oportunity. Odpadly by veškeré výše zmíněné problematické aspekty prázdných schránek a před trestní soud by se taková právnická osoba vůbec dostat nemusela.

Pokračování článku naleznete zde.

---

[1] Kotlán, P. Přiměřenost kriminalizace právnických osob. In: Gřivna, T., Šimánová, H. Trestní právo a právní stát. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2019, s. 211

[2] Kotlán uvádí rozdíl mezi tzv. bílým koněm a tzv. bílým pěšcem. Bílý kůň si je vědom svého postavení a může být snadněji trestně odpovědný, může být i přímým pachatelem, zatímco bílý pěšec ve zločinecké organizaci de facto žádné postavení nezastává. V tomto článku nebudu rozlišovat mezi těmito dvěma pojmy, budu používat pouze jeden pojem, a to „bílý kůň“ jakožto postulát pro někoho, kdo je zpravidla využit pro jednoduchý úkon, aby na sebe vzal odpovědnost, např. podpis smlouvy za finanční úplatu. 

Kotlán, Pavel. Vybrané aspekty trestné činnosti na realitním trhu. 2016, diplomová práce, Masarykova univerzita, Právnická fakulta, s. 44

[3] Štěfan, V. Problém ‚prázdných schránek‘. ‚Nemuseli bychom stíhat všechny firmy,' míní šéf státních zástupců [online]. irozhlas.cz [cit. 13. 12. 2021]. 

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/stihani-sankce-princip-opportunity-pravo-pavel-zeman-policie-ministerstvo-vnitra_1906090702_dok

[4] Nejvyšší státní zastupitelství. Zvláštní zpráva o poznatcích z aplikace § 8 odst. 5 a dalších ustanovení zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění zákona č. 183/2016 Sb., ze dne 7. května 2019, 4 NZN 604/2018, s. 15.

[5] Ibidem