Podmínky pro vydání příkazu k zatčení v pojetí Ústavního soudu

Přestože předchozí jednání stěžovatele může mít opakující se charakter vytvářející domněnku o jeho budoucím chování, nelze tyto úvahy použít jako podklad pro rozhodnutí o vydání příkazu k zatčení, aniž by došlo k jednání bezprostředně souvisejícím s tímto příkazem.

EH
právní asistentka, Šafra & partneři s.r.o., advokátní kancelář
Foto: Fotolia

Dne 31. 5. 2022 vydal Ústavní soud nález sp. zn. III. ÚS 609/22, kterým vyhověl stížnosti, jíž se stěžovatel domáhal zrušení příkazu k zatčení a potvrzení, že tímto příkazem bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu zakotvenou v čl. 8 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

Na stěžovatele byla u Okresního soudu v Semilech (dále jen „okresní soud”) podána obžaloba pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 až 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník”). Stěžovatel se omluvil z hlavního líčení konaného v lednu 2021 s odkazem na protiepidemická opatření, hlavní líčení bylo následně z důvodu špatné epidemiologické situace odročeno. Z účasti na odročeném hlavním líčení se stěžovatel omluvil ze zdravotních důvodů, přičemž svůj zdravotní stav doložil potvrzením o pracovní neschopnosti. Okresní soud však tuto omluvu posoudil jako nedůvodnou, provedl hlavní líčení v nepřítomnosti stěžovatele a shledal jej rozsudkem vinným ze spáchání trestného činu podvodu, kterého se měl dopustit tím, že v období od 15. 7. 2018 do 20. 9. 2019 vylákal na poškozených po menších částkách téměř 300 000 Kč. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal, přičemž předložil lékařskou zprávu, podle níž již od konce roku 2020 trpí novotvarem v levém jaterním laloku, a dle které zdravotní stav stěžovatele neumožňuje jeho účast na jakémkoliv jednání.

Krajský soud V Hradci Králové (dále jen „krajský soud” nebo také “odvolací soud”) následně rozsudek v celém rozsahu dle ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád”) usnesením zrušil. Odvolací soud dospěl k závěru, že z lékařské zprávy, kterou stěžovatel předložil, jednoznačně vyplývá, že není schopen účasti na jakémkoli jednání, a že daný stav trvá již od konce roku 2020. Tento stav tedy trval i v době konání hlavního líčení před okresním soudem. Odvolací soud dále podotkl, že ve světle zjištěných informacích o zdravotním stavu stěžovatele byla omluva z hlavního líčení opodstatněnou a postupem okresního soudu, který jednal v nepřítomnosti obžalovaného, ačkoliv pro to nebyly splněny podmínky uvedené v § 202 odst. 2 a 3 trestního řádu, tak bylo stěžovateli zabráněno se k věci vyjádřit a uplatňovat svá procesní práva. Krajský soud věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání, přičemž uvedl, že pokud by stěžovatelův zdravotní stav dlouhodobě neumožňoval jeho účast na hlavním líčení, je na okresním soudu, aby posoudil, zda není na místě postup dle § 224 odst. 1 trestního řádu, tedy přerušení trestního stíhání. 

Okresní soud následně vydal napadený příkaz k zatčení, ve kterém uvedl, že stěžovatel zneužívá svůj pobyt v Německu a předkládá zdravotní zprávy k tomu, aby mařil průběh hlavního líčení. Okresní soud dospěl k závěru, že informace o stěžovatelově účasti na úředních jednáních, i informace o tom, že opakovaně cestuje do České republiky, kde se dopouští dalšího jednání, které by pravděpodobně mohlo být opět posouzeno jako trestný čin podvodu, rozhodně nesvědčí o tom, že by nebyl schopen účasti na soudním jednání. Své závěry soud podložil např. skutečností, že stěžovatel byl kontrolován jako řidič v Liberci. Okresní soud ve svých závěrech vyhodnotil jednání stěžovatele jako skrývání se před trestním stíháním naplňující vazební důvod dle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, přičemž zároveň dle úsudku soudu byl naplněn také vazební důvod dle § 67 písm. c) trestního řádu, neboť stěžovatel byl důvodně podezřelý, že se v průběhu roku 2021 dopouštěl další podvodné činnosti. Tuto informaci soud zjistil na základě výpovědi svědků. Okresní soud tedy v závěru rozhodl, že stěžovatele nelze zajistit pouhým obesláním, neboť obžalovaný zaštiťuje svou neúčast lékařským potvrzením, a vydal proto příkaz zatčení dle § 69 odst. 1 trestního řádu.

Argumentace stěžovatele

Stěžovatel především namítal, že předmětný příkaz k zatčení postrádá nezbytné odůvodnění, samotné právní důvody pro jeho vydání v něm nejsou vůbec rozvedeny, přičemž odkázal na nároky kladené Ústavním soudem na listiny, na jejichž základě lze omezit osobní svobodu jednotlivce. Stěžovatel dále podotkl, že se okresní soud nepokusil stěžovateli písemnost doručit, přičemž odkázal na skutečnost, že stěžovatele je možné předvolat. Stěžovatel ve své argumentaci zastává názor, že nebyly naplněny důvody útěkové ani předstižné vazby, a tvrdí, že se okresní soud ve svých závěrech odebírá ke spekulacím.

Ve své stížnosti stěžovatel vzbuzuje důvodné pochybnosti o nestrannosti soudce, a to s ohledem na vyjádření soudce v jednotlivých rozhodnutích. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě došlo k porušení zásady presumpce neviny a odkazuje na judikaturu ESLP, z níž plyne, že presumpce neviny bude porušena v případech, kdy ze soudního rozhodnutí nebo vyjádření veřejného činitele vyplývá, že osoba obviněná z trestného činu je vina, přestože její vina nebyla zákonným způsobem prokázána. 

Samotné posouzení ústavní stížnosti

Na základě čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina”) je osobní svoboda zaručena. Z čl. 8 odst. 2 věty první Listiny vyplývá, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podle čl. 8 odst. 4 věty první Listiny je možné zatknout obviněného jen na písemný odůvodněný příkaz soudce. Tyto požadavky ústavního pořádku může naplnit příkaz k zatčení, který splňuje podmínky k jeho vydání a obsahuje dostatečně konkrétní důvody zbavení osobní svobody jednotlivce. Podle § 69 odst. 1 trestního řádu vydá v řízení před soudem předseda senátu příkaz, aby byl obviněný zatčen, jestliže je dán některý z důvodů vazby a obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet a zajistit tak jeho přítomnost u výslechu. Kromě označení trestného činu pak trestní řád předvídá přesný popis důvodů, pro které se příkaz k zatčení vydává (viz § 69 odst. 2 trestního řádu). Na základě ustanovení § 67 trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, vyplývá-li důvodná obava, že a) uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestu, zejména nelze-li zjistit jeho totožnost, nemá-li trvalé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest; b) bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo jinak mařit objasnění závažných skutečností; c) bude opakovat trestnou činnost, dokoná pokus nebo vykoná připravovaný trestný čin. 

Ústavní soud se zabýval obsahem napadeného příkazu k zatčení a otázkou, zda byly v projednané věci splněny podmínky pro jeho vydání, přičemž dospěl k závěru, že splněny nebyly. Ústavní soud poukázal na fakt, že trestní řád předvídá přesný popis důvodů, pro které se příkaz k zatčení vydává (viz § 69 odst. 2 trestního řádu). V § 69 odst. 1 trestního řádu je navíc podmínkou vydání příkazu k zatčení skutečnost, že je dán některý z důvodů vazby a obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet a zajistit tak jeho přítomnost u výslechu. Posledně uvedená podmínka vychází ze skutečnosti, že trestní řád obsahuje řadu nástrojů, jimiž orgány činné v trestním řízení dosahují účelu trestního řízení a které jsou přiměřené konkrétnímu jednání stíhaných osob. Přitom je nutno trvale posuzovat, zda ten který procesní nástroj odpovídá svou razancí konkrétní situaci a zda není dostačující mírnější postup. Pro vydání příkazu k zatčení je třeba, aby bylo splněno několik podmínek, kterými jsou a) naplnění některého vazebního důvodu, b) příkaz musí být vydán k zatčení osoby, vůči které bylo zahájeno trestní stíhání, c) obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet, d) vydání příkazu k zatčení je v konkrétním případě adekvátním zajišťovacím opatřením.

Ústavní soud konstatoval, že svými závěry, že obžalovaný zneužívá svůj pobyt v Německu a předkládá zdravotní zprávy k tomu, aby mařil průběh hlavního líčení, staví okresní soud napadené rozhodnutí na úvaze, že stěžovatelovy předchozí omluvy z nařízených hlavních líčení představují skrývání se před trestním stíháním a na existenci důvodů pro uložení útěkové a předstižné vazby. Okresní soud tedy poté co krajský soud zrušil jeho odsuzující rozsudek, již stěžovatele nepředvolával, ale rovnou vydal příkaz k zatčení. V odůvodnění napadeného příkazu k zatčení však není uvedena téměř žádná argumentace, týkající se využití jiných procesních nástrojů, než je příkaz k zatčení, okresní soud pouze konstatuje, že dle jeho názoru účast obžalovaného nelze zajistit pouhým jeho obesláním, neboť obžalovaný se zaštiťuje lékařskými potvrzeními, která ale podle názoru okresního soudu o neschopnosti žalovaného dostavit se k soudnímu jednání nesvědčí. Zároveň dle Ústavního soudu nebyla dodržena povinnost posouzení, zda v trestním řízení zvolený procesní nástroj odpovídá situaci a zda není možné použít mírnější prostředek.

V tomto případě je zvláště významné to, že okresní soud stěžovatele po zrušení jeho rozsudku již nepředvolal. Předchozí předvolání přitom i s ohledem na skutečnost, že krajský soud uznal omluvu jako řádnou, nelze samo o sobě použít jako argument pro závěr, že se v projednávané věci stěžovatel bezdůvodně nedostavil k jednání. Ústavní soud tak s ohledem na okolnosti případu dospěl k závěru, že nebyly naplněny zákonné předpoklady pro vydání příkazu k zatčení podle § 69 odst. 1 trestního řádu, čímž byl v konečném důsledku porušen čl. 8 odst. 4 věty první Listiny. Ústavní soud konstatoval, že okresní soud porušil právo stěžovatele na osobní svobodu, neboť její omezení mělo následovat bezprostředně a neodvratně po vydání příkazu k zatčení v rozporu s požadavky čl. 8 odst. 2 a 4 Listiny, což vede k závěru o nutnosti kasačního zásahu a zrušení napadeného rozhodnutí. 

Ústavní soud dodává, že v projednávané věci by s ohledem na konkrétní předchozí jednání stěžovatele a jeho omluvy i v jiných trestních věcech bylo možné po neúspěšném pokusu o předvolání dospět k závěru, že stěžovatelovu účast na hlavním líčení pomocí předvolání nelze účinně zajistit. V projednávané věci tak lze dospět k závěru, že stěžovatele lze obeslat předvoláním, které by však v případě jeho dalších omluv k účinnému zajištění jeho přítomnosti na jednání soudu nemuselo vést. Existence takového závěru však sama o sobě nestačí pro splnění podmínek pro vydání příkazu k zatčení. Smyslem ustanovení § 69 odst. 1 trestního řádu a jeho logická a systematická konstrukce vede k závěru, že pro efektivní využití předvolání nepostačí pouhá skutečnost, že obviněnému se doručí obsílka o tom, že se má dostavit, ale až skutečnost, že je na základě tohoto předvolání osobně přítomen předmětnému úkonu v trestním řízení.

V konečném důsledku tedy Ústavní soud judikoval, že i přestože předchozí jednání stěžovatele může mít opakující se charakter vytvářející domněnku o jeho budoucím chování, nelze tyto úvahy použít jako podklad pro rozhodnutí o vydání příkazu k zatčení, aniž by došlo k jednání bezprostředně souvisejícím s tímto příkazem. Samotný předpoklad určitého budoucího jednání ze strany obžalovaného tedy nezakládá důvodnost příkazu a nezprošťuje soud povinnosti obžalovaného řádně předvolat.

 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články