Pokud se navíc cizinci stane pracovní úraz, může to mít zásadně nepříznivé dopady pro obě strany pracovněprávního vztahu. Nejen o těch nejzávažnějších – trestních – pojednává tento článek.
Předchozí část článku si můžete přečíst zde.
Neoprávněné zaměstnávání cizinců
Nelegální zaměstnávání cizinců je bohužel poměrně rozšířeným jevem, o čemž svědčí i aktuální statistiky Státního úřadu inspekce práce, kdy za rok 2020 byl zjištěn výkon nelegální práce u 556 občanů České republiky, 141 občanů EU a 2 413 občanů třetích zemí.[1] Tyto statistiky pak zcela jistě nereflektují skutečný stav na trhu práce, kdy přirozeně není možné zjistit a postihnout ani zdaleka všechny případy, kdy k výkonu nelegální práce dochází. Počet provedených kontrol za rok 2020 byl nadto podstatně nižší než předcházející roky,[2] což bylo zjevně zapříčiněno pandemií onemocnění covid-19, která ovlivnila fungování a běžnou agendu inspekce práce.[3]
Ze srovnání počtu případů odhalené nelegální práce s počtem soudních rozhodnutí ve věci trestného činu neoprávněného zaměstnávání cizinců tedy vyplývá, že k trestněprávním následkům dojde pouze zřídka. Je tedy otázkou, proč tomu tak je. Na to nám částečnou odpověď dávají právě nečetná rozhodnutí trestních soudů.
Na základě získaných rozhodnutí trestních soudů lze identifikovat několik společných jmenovatelů, které se objevují opakovaně. Těmi jsou:[4]
- přítomnost tzv. švarcsystému,
- výkon práce bez nebo v rozporu s povolením k zaměstnání,
- pachatelem je často osoba cizí státní příslušnosti,
- interpretační problémy při aplikaci § 342 odst. 1 tr. zákoníku v tom smyslu, kdo je povinen mít platné povolení k zaměstnání
- nejasnost ohledně potřebného množství jednotlivých „útoků“ ke spáchání tohoto trestného činu. Zejména poslední tři jmenované body stojí za bližší zkoumání.
Jako příklad zdánlivě nejjednodušších případů uveďme rozsudek Městského soudu v Brně,[5] kdy docházelo k soustavnému a opakovanému zaměstnávání cizinců, kteří neměli platné povolení k zaměstnání, či případ projednávaný Obvodním soudem pro Prahu 10, kdy provozovatel restaurace zaměstnával neoprávněně cizince, který nebyl držitelem povolení k zaměstnání, kdy se jednalo o druhý takový skutek.[6]
Jak již bylo uvedeno, pachatelem je poměrně často osoba cizí státní příslušnosti, která buď přímo zaměstná (méně časté), nebo zprostředkuje zaměstnání pro cizince, kteří se zdržují neoprávněně na území České republiky či nemají platné povolení k zaměstnání. O tom svědčí kupř. případ řešený u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou,[7] kdy ukrajinský státní příslušník zaměstnal celkem čtyři osoby bez platného povolení k zaměstnání.
Z dostupných dat se nicméně jeví, že soudy nepostupují vždy jednotně při posouzení skutečnosti, zda se jedná o trestný čin. Okresní soud v Liberci tak usnesením ze dne 10. 10. 2017, č. j. 2 T 132/2017-272, postoupil případ oblastnímu inspektorátu práce, neboť by se podle jeho názoru mohlo jednat o přestupek v situaci, kdy měla právnická osoba zaměstnávat nejméně čtyři cizince, kterým nebylo uděleno povolení k zaměstnání. To je v ostrém kontrastu s výše uvedeným případem projednávaným Okresním soudem v Jablonci nad Nisou. Okresní soud v Liberci k tomu uvedl, cit.: „Vzhledem k tomu, že v tomto případě šlo o zaměstnávání pouze čtyř osob, jedná se tak o čtyři dílčí útoky, což dle úvahy soudu nedosahuje požadovanou intenzitu ‚řady útoků‘… [četnost útoků si, pozn. autor] lze dost dobře představit v řádu nejméně desítek útoků, nikoli čtyř, tento znak objektivní stránky trestného činu tak není naplněn. Pokud se jedná o pojem ,ve větším rozsahu‘, kritéria pro určení, zda jednání pachatele naplňuje tento znak, bude zejména počet osob, které pachatel zaměstnal, výše skutečně dosaženého zisku, délka doby zaměstnání, formy a četnost provádění náboru pracovních sil apod. Vzhledem k tomu, že v tomto případě šlo, jak bylo již uvedeno výše, o zaměstnání pouze čtyř cizinců, kdy dva z nich byli takto zaměstnaní po období nepřesahující ani 1 měsíc, a ani v jednom případě nebyli tito zaměstnaní déle než 6 měsíců, nelze ani v tomto případě hovořit o naplnění tohoto znaku objektivní skutkové podstaty.“ Je tedy zřejmé, že mezi soudy v tomto ohledu existují značně rozdílné přístupy.
Zajímavý je dále i případ projednávaný Okresním soudem v Olomouci a následně Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci.[8] V této věci občan České republiky zprostředkoval závislou práci desítkám osob státní příslušnosti Vietnamu, které nedisponovaly povolením k zaměstnání. Pracovníci byli organizováni na základě smlouvy o sdružení, kdy se následně uzavíraly smlouvy o dílo s obžalovaným, resp. společností, kde působil jako jednatel. Osoby zúčastněné ve sdružení měly živnostenská oprávnění. Okresní soud v Olomouci nejprve vydal odsuzující rozsudek, který byl však změněn odvolacím soudem tak, že obžalovaný byl zproštěn obžaloby. Tento závěr byl nicméně učiněn proto, že takto obžalovaný podnikal už v minulosti, přičemž při kontrole Úřadem práce nebylo v tomto postupu zjištěno žádné pochybení. Obžalovaný tak podle soudu sice obcházel zákon o zaměstnanosti, ale nemohl předpokládat, že toto jednání je trestné. Na závěrech tohoto rozhodnutí soudu je tedy dobře patrné, že je naprosto zásadní, aby o možných případech a rizicích výkonu nelegální práce byli poučeni jak zaměstnavatelé a zaměstnanci, ale i pracovníci příslušných správních orgánů, jejichž případná pochybení mohou vést až k vyloučení trestní odpovědnosti obžalovaného.
Z dostupných dat se dále jeví, že osoby, které vykonávaly nelegální práci, jsou poměrně často vietnamské státní příslušnosti. To je poměrně překvapivé s ohledem na to, že nejpočetnější skupinou zaměstnanců – cizinců jsou v České republice státní příslušníci Ukrajiny.[9] Kupř. ve věci řešené Okresním soudem Plzeň-město[10] obžalovaný na základě smlouvy o dílo průběžně zprostředkoval výkon práce 159 občanům vietnamské národnosti, kterým nebylo vydáno povolení k zaměstnání.
V případě projednávaném Okresním soudem v Hradci Králové[11] byl odsouzen jednatel společnosti – občan Ukrajiny, který obstaral ve 42 případech osobám, které nebyly zaměstnanci společnosti, práci ve společnosti, přestože věděl, že mají vydáno povolení k zaměstnání na odlišnou práci. Cizince dodával jako dočasně přidělené zaměstnance agentury práce. Obdobně byl Okresním soudem v Pardubicích odsouzen jednatel společnosti, který opakovaně (v 17 případech) sjednal zaměstnanecký poměr s cizinci, kteří nebyli občané EU a neměli platné povolení k zaměstnání či vykonávali práci v rozporu s ním.[12]
V tomto ohledu je třeba upozornit na to, že ust. § 342 odst. 1 tr. zákoníku nebylo od jeho přijetí nikdy novelizováno tak, aby reagovalo na měnící se realitu a instituty v oblasti zaměstnávání cizinců. Je proto otázkou, zda toto ustanovení dopadá i na případy výkonu práce cizincem, který má sice vydáno platné povolení k zaměstnání, ale na jinou pozici. Domnívám se, že by proto bylo vhodné upravit textaci § 342 odst. 1 tr. zákoníku tak, aby explicitně dopadala i na případy, kdy cizinec vykonává práci v rozporu s povolením k zaměstnání, případně v rozporu či bez zaměstnanecké karty, modré karty či karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance. Takové znění by lépe odpovídalo realitě dnešního zákona o pobytu cizinců a zákona o zaměstnanosti, které neznají jen zaměstnání osob ze třetích zemí prostřednictvím povolení k zaměstnání,[13] ale zejména za využití některého ze jmenovaných pobytových titulů. Současné znění tohoto ustanovení může totiž působit soudům značné potíže při postihování případů výkonu nelegální práce, které jsou sice komparativně srovnatelné s absencí povolení k zaměstnání, ale zákon na ně výslovně nepamatuje.
Z provedené analýzy totiž vyplývá, že znění § 342 odst. 1 tr. zákoníku může působit soudům značné interpretační potíže, které mohou být o to patrnější v situaci, kdy soud (přirozeně) nemá zkušenosti v oblasti zaměstnávání a pobytu cizinců na území České republiky. Tyto problémy dobře ilustruje rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2013, č. j. 5 T 147/2013-703. V tomto případě došlo ke zproštění obžaloby, kdy bylo následně odvolání státního zástupce zamítnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 2. 2014, č. j. 68 To 344/2013-748.
Z hlediska skutkových okolností šlo o situaci, kdy obžalovaný zprostředkovával ve skladu za úplatu práci nejméně 19 osobám vietnamské státní příslušnosti bez povolení k zaměstnání. Docházelo k uzavírání smluv o dílo s pracovníky, kteří disponovali živnostenským oprávněním. Obžalovaný měl uzavřenu rámcovou smlouvu o dílo se společností, podle které mohl ke splnění svého díla využívat třetí osoby. Podle prvostupňového soudu byl obžalovaný oprávněn s cizinci uzavírat smlouvy o dílo jak obecně, tak i v případě rámcových smluv o dílo. Soud shledal, že cit.: „Není pak věcí trestního soudu přezkoumávat a řešit problematiku vydávání živnostenských oprávnění osobám, které neumí česky, neví, jaké smlouvy uzavírají, protože jim nerozumí, a rovněž tak řešit pracovněprávní vztahy na území ČR při fungování tzv. švarcsystému, o kterém je diskutováno jako o obcházení zákona, ale nejde o systém, který by sám o sobě byl zakázán nebo sankcionován trestním právem. Pokud by někdo takto využíval práce českých státních občanů, tak by nebylo uvažováno o tom, že jde o jednání trestné, pokud by byly dodrženy všechny podmínky daňové apod. Podle názoru soudu ust. § 342 má zabraňovat nelegální migraci, tedy neoprávněnému vstupu cizinců na území republiky za účelem provádění práce na černo, tedy nelegální práce bez uzavření pracovní smlouvy, bez vydání povolení příslušného úřadu k pracovnímu uplatnění na základě pracovní smlouvy. Je logické, že pokud by se někdo zdržoval na území ČR nelegálně, tak by neměl dostat živnostenské oprávnění, tedy toto ustanovení trestního zákoníku má dopadat na případy cizinců nelegálně vstupujících na území ČR a zde pobývajících za účelem nelegální práce, tedy práce bez pracovního povolení, bez pracovní smlouvy, bez jakéhokoli smluvního podkladu. V daném případě svědci toto pracovní povolení od příslušného úřadu práce vystavené neměli a ani mít nemuseli, protože neuzavírali pracovní smlouvy. Patrně tedy jde o obcházení zákona, ale nikoli jeho porušování ve smyslu trestného činu…“ Odvolací soud sice shledal, že nalézací soud nevěnoval dostatečnou pozornost posouzení, zda se jednalo o závislou práci, ale ze skutkových okolností případu nebylo podle něj možné učinit jednoznačný závěr, že se jednalo o práci závislou.
Prvostupňový soud se podle mého názoru nicméně dopustil hned několika pochybení:
- soud musí důkladně zkoumat, zda docházelo k výkonu závislé práce, neboť na tom je přímo závislé následné posouzení, zda cizinec je, či není oprávněn práci vykonávat,
- ust. § 342 tr. zákoníku neslouží pouze jako zábrana nelegální migraci a vstupu na území České republiky, ale taktéž jako prevence výkonu nelegální práce,
- není možné vztahovat § 342 tr. zákoníku pouze k situaci cizince bez pobytového oprávnění, neboť textace tohoto ustanovení jasně říká, že se cizinec buď zdržuje na území nelegálně, nebo vykonává práci bez platného povolení k zaměstnání – jedná se tedy o alternativní hypotézu. Ve svém důsledku by totiž akceptace závěrů Okresního soudu v Olomouci vedla k tomu, že by se při absenci platného povolení k zaměstnání daly trestněprávní následky zcela vyloučit tak, že by bylo pracovníkům vydáno živnostenské oprávnění.
O tom, že nedostatečná znalost zákona o pobytu cizinců a zákona o zaměstnanosti může vést k tomu, že je trestní řízení s cizincem vedeno zcela zbytečně, svědčí závěry Obvodního soudu pro Prahu 2 vyslovené v usnesení ze dne 27. 7. 2016, č. j. 2 T 117/2016-164. Věc byla ukončena zastavením trestního stíhání proto, že skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Jednalo se o případ tvrzeného neoprávněného zaměstnání na dohodu o provedení práce, kdy cizinka neměla vydané povolení k zaměstnání, přestože bylo již dříve zjištěno, že na místě (pokojské) vykonávaly takto práci další tři osoby. Ve skutečnosti se však jednalo o osobu, která byla držitelkou povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území, která má podle § 98 písm. l) zákona o zaměstnanosti volný vstup na trh práce.
Trestný čin neoprávněného zaměstnávání cizinců může být velice úzce spjat s trestným činem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 tr. zákoníku, o čemž svědčí i jejich zařazení v systematice tohoto právního předpisu vedle sebe. Přes relativně malý počet rozhodnutí v této oblasti se dvě z nich týkají právě jednočinného souběhu těchto trestných činů.
Okresní soud ve Strakonicích v usnesení ze dne 23. 5. 2016, č. j. 5 T 17/2016-944, kterým bylo trestní stíhání obžalovaného podmíněně zastaveno, shledal, že se obžalovaný jako osoba samostatně výdělečně činná (státní příslušník Ukrajiny) dopustil těchto trestných činů v jednočinném souběhu tím, že vybavoval cizince tiskopisem „Vyjádření zaměstnavatele“, ve kterých potvrdil zaměstnání těchto osob u společnosti A[14] s druhem práce B a místem výkonu práce C, kdy tyto doklady byly následně předány jako požadované přílohy ve správním řízení před orgány rozhodujícími o pobytu cizinců na území České republiky, přičemž údaje o druhu a místě výkonu práce byly nepravdivé, kdy cizinci vykonávali jinou práci a na jiném místě. Obdobně pak Okresní soud v Táboře v trestním příkazu ze dne 12. 5. 2014, č. j. 1 T 55/2014-423, konstatoval, že došlo ke spáchání trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného zaměstnávání cizinců proto, že obžalovaná pomáhala obstarat pro společnost zaměstnance, kteří neměli buď vydáno povolení k zaměstnání, nebo jej měli vydáno na jinou pracovní pozici. Dále potvrzovala na základě plné moci za společnost to, že zaměstná na území na určitou dobu cizince, což sloužilo jako podklad pro vydání povolení k zaměstnání nebo jeho prodloužení, ač jí bylo známo, že práce jsou pouze sezonního charakteru, případně že k jejich výkonu vůbec nedojde nebo skončily, což zamlčovala.
Z výše uvedených případů tedy můžeme dovozovat, že soudy se zabývají případy neoprávněného zaměstnávání cizinců pouze zřídka, což příliš nesvědčí konzistentnosti rozhodovací praxe a vypovídá poměrně přesně o tom, zda se tento trestný čin daří odhalovat a trestat. Podle mého názoru je totiž s ohledem na počet zaměstnaných cizinců pocházejících ze třetích zemí v České republice velmi nepravděpodobné, že by k jeho páchání téměř nedocházelo. Současně se jako problematické jeví znění příslušného ustanovení trestního zákoníku, které již neodpovídá aktuálně platným právním předpisům v oblasti zaměstnávání a pobytu cizinců na území České republiky.
Shrnutí a závěr
Oblast trestněprávních aspektů nelegálního zaměstnávání cizinců a jejich případných pracovních úrazů se tedy na základě provedené analýzy zdá jako poměrně nepopsaný list. Domnívám se však, jak je ostatně uvedeno již výše, že tomu tak není proto, že by se závažné pracovní úrazy této skupině osob jako zázrakem vyhýbaly, nebo proto, že by v České republice neexistovaly subjekty, které opakovaně, soustavně, za vykořisťujících podmínek či ve větším rozsahu zaměstnávají nelegálně pobývající či pracující cizince.
Realita nynějšího rozsahu trestněprávního postihu má příčiny zjevně jinde. Podle mého názoru je tomu tak ze dvou hlavních důvodů:
Za prvé se případy zjevně nedaří policii odhalovat a případně došetřovat z toho důvodu, že subdodavatelé, pachatelé ale i oběti se snaží trestný čin zakrývat, nemají zájem na ingerenci státních orgánů, a pokud už vznikne podezření, velice často se stanou nedostupní pro jakýkoli úkon trestního řízení tím, že okamžitě po události odcházejí do zahraničí. Motivace pro toto jednání je u jednotlivých subjektů různá – od snahy vyhnout se sankcím v podobě pokut, zamezení dalšímu zaměstnávání cizinců či trestněprávní odpovědnosti, přes obavu pracovníků o možnost návratu do České republiky (potažmo států EU) v důsledku udělení správního vyhoštění, po prostou skutečnost, že nelegálně zaměstnaný cizinec nedisponuje s nejvyšší pravděpodobností žádnou formou zdravotního pojištění,[15] a jeho ošetření na našem území by se tedy stalo velmi nákladnou záležitostí.
Za druhé, pokud už se případ dostane před soud, jsou patrné zjevné aplikační problémy zejména u skutkové podstaty neoprávněného zaměstnávání cizinců, kdy se po soudu žádá nejen aplikace ustanovení a výklad práva trestního, ale taktéž správního v jeho specifické podobě – pobytu a zaměstnávání cizinců na území České republiky.
Pokud bych tak měl odpovědět na otázky položené v úvodu článku – tedy zda je vybraným trestným činům věnována ze strany policie a soudů pozornost a zda dochází k jejich odhalování a následnému vydávání odsuzujících rozsudků – musím konstatovat, že spíše nikoli.[16] Jak však bylo naznačeno, není to problém, který by byl přičitatelný výlučně soudům a policii. Oblast zaměstnávání cizinců je v současné době již natolik složitá, že k situaci výkonu nelegální práce může poměrně snadno dojít i tam, kde chybí úmysl zaměstnavatele, a stane se tak pouze v důsledku jeho nedbalosti. Následky odhaleného nelegálního zaměstnávání cizinců mohou být nicméně pro některé zaměstnavatele likvidační, a ti se tak mohou snažit tuto skutečnost zakrýt za každou cenu. Stávající právní úprava nadto nemotivuje ani oběti[17] předmětných trestných činů k jejich hlášení, ale spíše odrazuje od toho, aby byla věc řešena státními orgány.[18],[19]
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Roční souhrnná zpráva o výsledcích kontrolních akcí za rok 2020, Státní úřad inspekce práce, dostupná z: http://www.suip.cz/_files/suip-81fe4ae011de0ad3a45b22c7ce249b8b)suip_rocni-souhrnna-zprava-o-vysledcich-kontrolnich-akci-za-rok-2020.pdf, str. 32.
[2] Ve srovnání s rokem 2019 přibližně o 2 600 kontrol méně.
[3] Roční souhrnná zpráva o výsledcích kontrolních akcí za rok 2020, Státní úřad inspekce práce.
[4] Uvedeno nikoli v pořadí dle početnosti výskytu.
[5] Sp. zn. 4 T 117/2014.
[6] Trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 10. 2015, sp. zn. 51 T 152/2015.
[7] Trestní příkaz Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 19. 4. 2018, č. j. 4 T 133/2017-96.
[8] Rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2012, č. j. 1 T 49/2012-765, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 8. 2012, č. j. 2 To 199/2012-789.
[9] Čtvrtletní zpráva o migraci I. 2021, Ministerstvo vnitra. Dostupná z: https://www.mvcr.cz/migrace/soubor/ctvrtletni-zprava-o-migraci-i-2021.aspx.
[10] Rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 5. 2016, č. j. 3 T 6/2014-368.
[11] Rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2014, č. j. 5 T 42/2012-1148.
[12] Trestní příkaz Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 6. 2018, č. j. 3 T 36/2018-412.
[13] Tak, jak tomu bylo v minulosti.
[14] Skutečné jméno společnosti je anonymizováno, stejně jako druh práce a místo výkonu práce.
[15] Účast na veřejném zdravotním pojištění je vyloučena a komerční zdravotní pojištění většinou tyto osoby nemají vůli sjednávat.
[16] Tento závěr činím s již výše uvedenou výhradou, kdy nebylo možné analyzovat rozhodnutí soudů o trestných činech, kdy nedošlo k úmrtí pracovníka, ale pouze k jeho zranění.
[17] Či jejich blízké v případě úmrtí.
[18] Případné udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců pro osoby, které jsou svědky nebo poškozenými v trestním řízení a jejichž účast na řízení je nezbytná, pak nelze považovat za dostatečnou motivaci cizince k nahlášení podezření ze spáchání trestného činu. Již ze své podstaty se v tomto případě jedná o pobytové oprávnění dočasné povahy.
[19] Tento článek byl finančně podpořen z institucionální podpory na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace na léta 2018-2022 a je součástí projektu „Problematika nelegální práce s důrazem na pracovněprávní aspekty a související zajištění BOZP“, č. 08-2020-VÚBP).
Diskuze k článku ()