Několik poznámek k nutné obraně a návrhu její novely

Znění novely schválené senátem je následovné:

„1. V § 29 odst. 2 se slova „způsobu útoku“ nahrazují slovy „zejména způsobu útoku, jeho místu a času a okolnostem vztahujícím se k osobě útočníka nebo osobě obránce“. 

2. V § 29 se doplňuje odstavec 3, který zní: 

„(3) Ten, kdo odvrací útok, aniž splnil podmínky přiměřenosti nutné obrany, není trestně odpovědný, jednal-li v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, způsobeném útokem.“ 

3. V § 32 se slova „jiným právním předpisem“ nahrazují slovem „zákonem“.“[1]

Návrh označovaný jako „můj dům, můj hrad“, tedy po vzoru tzv. castle doctrine spojované s úpravami nutné obrany ve Spojených státech amerických, má dle důvodové zprávy vést k „posílení právního postavení a právní jistoty obránce proti útočníkovi v mezích nutné obrany“ a „rozšiřuje možnosti vybočení z mezí nutné obrany, a to z hlediska její proporcionality“. [2] Zachovává kritérium zcela zjevné nepřiměřenosti ke způsobu útoku jakožto mez nutné obrany z hlediska její intenzity, ale zároveň se snaží o zpřesnění pojmu způsobu útoku, aby se napadený „méně obával případného trestního postihu“.[3]

Stávající úprava nutné obrany v § 29 trestního zákoníku (dále jen „TZ“) stanovuje:

„(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.

(2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“

Nutná obrana představuje speciální, privilegovanou okolnost vylučující protiprávnost ke krajní nouzi[4], kdy na rozdíl od krajní nouze směřuje k odvrácení úmyslného protiprávního jednání jiného, tj. výlučně proti útočníkovi ohrožujícímu zájem chráněný trestním zákonem.[5] Z citovaného zákonného ustanovení lze dovodit tři podmínky nezbytné k tomu, aby určité jednání bylo možno posoudit jako nutnou obranu a tudíž nedošlo ke vzniku trestní odpovědnosti: musí jít o útok směřovaný proti trestním zákonem chráněnému zájmu, tento útok musí být přímo hrozící nebo trvající a obrana proti tomuto útoku nesmí být vůči způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřená.[6] V případě, že dojde k vybočení z těchto mezí, nelze již hovořit o nutné obraně, přičemž pokud bylo reagováno na útok, který již přímo nehrozil či netrval, hovoříme o tzv. excesu z nutné obrany extenzivním, pokud byla obrana proti útoku zcela zjevně nepřiměřenou, jedná se poté o exces intenzivní.[7] Právě na případy intenzivního vybočení z nutné obrany cílí navrhovaná novela, která se nesnaží modifikovat kritérium zcela zjevné nepřiměřenosti, ale usiluje o zákonné vyjasnění okolností zahrnutých pod termínem „způsob útoku“, vůči nimž je posuzována přiměřenost obrany. Již za stávajícího stavu platí, že pojem „způsob útoku“ nelze redukovat pouze na způsob provedení, nýbrž jsou v něm vyjádřeny také „osoba útočníka, jeho vlastnosti a úmysly (včetně např. využití odlehlého a tmavého zákoutí), jež se při útoku projevily, použité zbraně, hrozící součinnosti dalších osob doprovázejících útočníka, jakož i další okolnosti, za nichž byl útok spáchán, za podmínky, že je lze zahrnout pod pojem způsob útoku a že byly známé i zcela zjevné poškozenému obránci”.[8] K tomuto pojetí se ve své judikatuře přihlásil i Nejvyšší soud.[9] 

Navrhovaná novela by tak v tomto směru fakticky pouze vtělila výslovně do zákona to, co je naukou a judikaturou již uznáváno a v praxi aplikováno; toto ostatně potvrzuje i samotná důvodová zpráva, která do textu zákonného ustanovení „promítá judikatorní závěry”[10] v zájmu srozumitelnosti právní normy jejím adresátům. Je nicméně otázkou, do jaké míry by se případné zmíněné doplnění promítlo do právního povědomí široké populace o nutné obraně a jejích mezích. Navrhované znění poskytuje demonstrativní výčet okolností, nemůže však postihnout všechny potenciální situace, a to navíc takovým způsobem, aby je pochopil každý průměrný adresát normy. Přidání termínů jako „místo”, „čas” nebo „okolnosti vztahující se k osobě útočníka“ se co do celkové srozumitelnosti nejeví jako markantně odlišné od současného znění pracujícího s pojmem „způsob útoku“. V oblasti vyjasňování zákona se otevírá prostor pro judikaturu, která v mezích zákonných ustanovení může výkladem nejlépe konkretizovat jejich znění. Ty judikatorní závěry, jež by zůstaly novelou nedotčeny, by nadále představovaly signifikantní součást aplikační praxe a pro jejich mnohost a obsáhlost je jednoduše nelze postihnout několika slovy v rámci jednoho odstavce.

Zásadní změnu přináší třetí odstavec, jenž, napodobujíc slovenskou úpravu[11], rozšiřuje dosah nutné obrany na situace, v nichž hrají klíčovou roli duševní stav či „hnutí mysli“ obránce. Podobně znějící formulaci již zákon užívá u trestných činů zabití (§ 141 odst. 1 TZ)[12] a ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky (§ 146a odst. 1, odst. 3 TZ)[13]. Strach, úlek či zmatek, v důsledku nichž dojde k silnému rozrušení, pod jehož vlivem je spáchán trestný čin, jsou důvodem pro nižší trestnost takového jednání, neboť z pohledu zákona jde o stav „omluvitelný“, nejde však o důvod beztrestnosti. Novela by nově beztrestnost v případech „silného rozrušení v důsledku omluvitelného hnutí mysli“ zakotvovala, avšak pouze v případech reakce na útok ze strany jiného, který by tento duševní stav vyvolal. Pokud by tak např. došlo k fyzické konfrontaci mezi útočníkem a obráncem, při níž by obránce útočníka nejprve v obraně udeřil, a následně jej poté, co útočník upadl na zem, několika ranami ubil a usmrtil, přičemž by jednal v silném rozrušení ze strachu a úleku (tedy vybočil z nutné obrany v tzv. excesu astenickém)[14], bylo by dle odst. 3 novely nutno posoudit takové jednání nově jako nutnou obranu.

Důvodová zpráva ve vztahu k trestným činům podle § 141 TZ a 146a TZ uvádí, že „ačkoliv dojde k faktickému zúžení okruhu případů, na něž výše uvedené skutkové podstaty dopadají, nevyžaduje tato skutečnost úpravu znění shora uvedených ustanovení zákona“.[15] Případy, při nichž dochází k ublížení na zdraví či usmrcení v důsledku strachu či úleku se však do značné míry překrývají s případy, kdy je strach, úlek či zmatek produktem jednání jiného, tedy kdy jednání jiného vyvolá strach či úlek vedoucí k silnému rozrušení a následné reakci v podobě obrany, jejímž důsledkem je ublížení na zdraví, případně smrt. Ve vztahu k § 141 odst. 1 a § 146a odst. 1, odst. 3 TZ, pracujícím s pojmy „strachu“, „úleku“ a „zmatku“ se tudíž lze domnívat, že novela by jejich aplikaci z velké části prakticky zneutralizovala.

Stran označování návrhu jako „můj dům, můj hrad“ je poté třeba zmínit, že tzv. castle doctrine, uplatňovaná ve Spojených státech, má svá specifika a liší se v rámci federace stát od státu. Některé ze států vyžadují, aby se obránce v případě, že se nenachází ve svém obydlí, pokud mu to situace umožňuje, nejprve pokusil o útěk, než užije proti útočníkovi obranu silou (např. Minnesota, New York, Massachusetts), jiné aplikují toto pravidlo doplněné o pracoviště či vozidlo obránce (např. Nebraska, Connecticut), další nevyžadují povinnost utéci vůbec (např. Texas, Florida, Alabama).[16] Jako pro obránce nejpříznivější stát lze - alespoň co se obydlí týče - označit Colorado, kde je obránce oprávněn užít jakýchkoli prostředků k odvrácení útoku, včetně usmrcení útočníka, pokud útočník neoprávněně vnikl do obydlí obránce (nestačí neoprávněná přítomnost útočníka např. na balkóně či terase, naproti tomu sklepení bylo Nejvyšším soudem Colorada v jednom z případů nutné obrany shledáno jako „obydlí“ pro účely zákona[17]) a obránce se rozumně domnívá, že útočník spáchal, páchá či se chystá spáchat kromě neoprávněného vniknutí další trestný čin, a zároveň má odůvodněnou obavu (reasonable belief), že útočník užije fyzické síly proti některé z osob v obydlí.[18] Ani právní úprava v Coloradu tak neposkytuje obránci automatickou beztrestnost v případě vniknutí útočníka do jeho obydlí, nýbrž vyžaduje prvek odůvodněné obavy o život či zdraví, kdy tuto obavu je nutno zkoumat s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu. Současná úprava nutné obrany v českém trestním zákoníku poté již nyní umožňuje obránci v případě vniknutí útočníka do jeho obydlí, aby proti němu v případě napadení užil fyzické síly včetně možnosti použití zbraně.

Lze proto shrnout, že platná úprava nutné obrany se ve světle uvedeného jeví jako dostačující. Případy nutné obrany jsou velmi komplexní problematikou a jakýkoli legislativní zásah do stávajícího stavu by tudíž měl být mimořádně pečlivě uvážen, zejména z hlediska reálného přínosu v praxi a rizika možných nežádoucích následků.