Nejvyšší soud USA a obrat v otázce posuzování výhružných projevů v trestním řízení

V kauze Counterman byly posuzovány výroky Billyho Countermana, odsouzeného státním soudem v Coloradu pro jednání spočívající v pronásledování a zasílání stovek zpráv jedné z místních zpěvaček, které zahrnovaly jak zcela právně nezávadné vzkazy, tak agresivně vyznívající zprávy zmiňující v různých podobách smrt adresátky. Případ se tak dotýkal prvého dodatku federální Ústavy[1], konkrétně svobody projevu a jejích limitů ve vztahu k vyhrožování jinému, tzv. true threats. Označení true threat (“pravá výhružka” či “pravá hrozba”) je užíváno pro odlišení hyperbol a žertovně pronesených výhružek od reálných hrozeb vyjadřujících, že se jejich autor míní dopustit nezákonného násilí.[2] Odlišit zmíněné druhy projevu navzájem nemusí být v praxi vždy jednoduché, ostatně Nejvyšší soud již v minulosti na toto téma rozhodoval, konkrétně v kauze Watts v. Spojené státy v roce 1969 se zabýval výrokem muže protestujícího proti branné povinnosti, který veřejně na protestním shromáždění mj. pronesl:

“Pokud mě někdy přinutí nosit pušku, první, koho chci mít v dohledu, je L.B.J. [prezident Lyndon B. Johnson]”.[3]

Nejvyšší soud v tomto případě rozhodl, že s ohledem na formulaci a kontext byla Wattsova slova pouze politickou nadsázkou chráněnou prvým dodatkem a nikoli “pravou hrozbou”. V další kauze Virginia v. Black (2003) poté Nejvyšší soud shledal, že zákon státu Virginie postihující zapalování křížů (nechvalně známou praktiku notoricky známé organizace Ku-Klux-Klan), který obsahoval zároveň ustanovení o automatické presumpci úmyslu pachatele zastrašit jiného je neslučitelný s prvým dodatkem, neboť fakticky převracel důkazní břemeno v trestním řízení. Soud však rovněž shledal, že samotná praktika zapalování křížů učiněná s úmyslem zastrašit stíhána být může.[4]

K čemu se však Nejvyšší soud ve své judikatuřeš po celé dekády jednoznačně nevyjádřil, byla subjektivní stránka, tj. zavinění na straně autora, jehož výroky jsou posuzovány jako možné “pravé hrozby”. Soudní praxe totiž dosud při posuzování výhružných projevů vycházela z určitého objektivního standardu tzv. “rozumné osoby” (reasonable person) a nebylo zřejmé, zda Ústava prostřednictvím prvého dodatku chránícího svobodu slova vyžaduje zároveň i prokázání vnitřního vztahu autora k jeho konkrétním výrokům. Tzv. standard rozumné osoby spočívá v tom, že při posuzování, zda určitý výrok je pravou hrozbou, je zvažováno, zda by běžná rozumná osoba znalá kontextu považovala obsah výroku za vážně míněnou hrozbu[5] (pochopitelně se nabízí otázka, jak definovat onu “rozumnou osobu” jejímž prismatem posuzovat konkrétní výroky). Podstatným tedy byl obsah komunikovaného projevu, nikoli to, jak byl tento vnímán jeho autorem.

Jak známo, v českém trestním právu rozlišujeme v rámci subjektivní stránky (zavinění) mezi úmyslem (přímým a nepřímým)[6] a nedbalostí (vědomou a nevědomou)[7], zvláštním typem je poté nedbalost hrubá[8]. Trestný čin nebezpečného vyhrožování[9] je poté činem výlučně úmyslným. Americká právní úprava subjektivní stránku (mens rea) rozděluje a označuje odlišně, přičemž Nejvyšší soud rozlišuje mezi 4 formami:

purpose spočívající v tom, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit určitý následek,
knowledge spočívající v tom, že pachatel si byl vědom, že svým jednáním prakticky jistě způsobí určitý následek,
recklessness spočívající v tom, že pachatel při svém jednání vědomě ignoroval podstatné a neoprávněné riziko, kdy se výrazně odchýlil od obecně akceptovaných standardů, a konečně
negligence spočívající v tom, že pachatel si nebyl vědom podstatného a neoprávněného rizika plynoucího z jeho jednání, avšak vědom si ho být měl, kdy se výrazně odchýlil od obecně akceptovaných standardů.[10]

V uvedeném rozdělení lze spatřovat podobnost s českou úpravou, zejména formy purpose a negligence se formulačně velmi blíží pojetí přímého úmyslu a nevědomé nedbalosti v trestním zákoníku.

V kauze Counterman Nejvyšší soud nakonec shledal, že při zkoumání subjektivní stránky na straně autora určitého výroku je zapotřebí alespoň recklessness, tedy stav blížící se nejvíce naší vědomé nedbalosti. Autor určitého projevu si tak přinejmenším musí být vědom, že jeho projev by mohl být chápán jako hrozba násilím, avšak přesto jej učiní, přičemž daný projev má zároveň objektivně povahu pravé hrozby, tedy byl by rozumnou osobou vnímán jako vážná výhružka. Nejvyšší soud tak po dlouhých letech vyjasnil standard posuzování vyhrožování v trestním řízení a posunul tak nově hranice ochrany prvého dodatku ve vztahu k výhružným projevům, které historicky spadají mezi skupinu projevů ústavně nechráněných, jako jsou např. podněcování k nezákonnému jednání (incitement)[11] či obscenita (obscenity)[12]. Zásadní změnou tedy je, že obžaloba musí nově vedle objektivně výhružné povahy projevu na straně autora projevu rovněž prokázat subjektivní stránku, povědomí pachatele o výhružné povaze jeho projevu.

Většinové stanovisko sepsané Elenou Kagan argumentuje, že dosavadní přezkum výhružných projevů optikou ryze objektivního standardu má za následek přílišný tzv. chilling effect, v důsledku kterého dochází k autocenzuře a potlačení projevů, které nejsou reálně závadové. Jinými slovy je třeba vyvažovat mezi zájmem na ochraně svobody slova a zájmem na ochraně společnosti a jednotlivců před škodlivými následky plynoucími z některých druhů projevů, kdy při sledování legitimního cíle postihování reálných hrozeb může docházet i k postihu projevů reálně znaky pravých hrozeb nevykazujících.[13] Je proto nutno zkoumat rovněž zavinění na straně autora projevu, přičemž jako adekvátní shledává vyžadovat na straně autora alespoň zmíněnou formu nedbalosti - recklessness, neboť pachatel jednající v této formě zavinění “udělal více než pouhou chybu, vědomě přijal riziko, že způsobí újmu jinému”.[14] Požadavek nedbalostního zavinění rovněž dle většinového stanoviska koresponduje s judikaturou v oblasti defamačních projevů, další z kategorie tradičně ústavně nechráněných projevů.

Poměr hlasů v kauze Counterman byl 7:2, disentujícími byli soudci Clarence Thomas a Amy Barrettová, která se v odlišném stanovisku kriticky vyjadřuje k argumentaci většiny s tím, že objektivní standard posuzování je u výhružných projevů historicky podložený a zároveň postačující, jelikož společenská hodnota výhružných projevů a jejich potenciál způsobit újmu se neodvíjejí od záměru jejich autora a klíčová tak je povaha projevu sama o sobě. Rovněž nedbalostní standard zvolený většinou shledává Barrettová za dostatečně neodůvodněný, kdy tuto námitku vyjádřila v jinak souhlasném samostatném stanovisku i soudkyně Sonia Sotomayor.[15] Jak dále Barrettová podotýká, rozhodnutí soudu bude mít dopad nejen na trestní, ale i civilní řízení, např. na předběžná opatření. Výhružné projevy samotné poté nemusí být výlučně předmětem trestního řízení, nýbrž i civilní žaloby[16], kdy Nejvyšší soud se nezabýval výkladem ustanovení trestních předpisů, ale samotnou otázkou rozsahu prvého dodatku Ústavy, ovlivňujícího jak trestní, tak netrestní odpovědnost.

S ohledem na sledovanost shora uvedených kauz se značným politickým přesahem, týkajících se studentského dluhu, a_ffirmative action_ nebo (ne)možnosti odmítnout služby z důvodu svobody projevu a vyznání si případ Counterman nezískal mezi širokou veřejností velkou pozornost. Přinesl nicméně signifikantní změnu především pro dokazování v trestní řízení u verbálního trestného činu vyhrožování a nabízí rovněž zajímavé srovnání s platnou českou právní úpravou.

[1] “Kongres nesmí vydat žádný zákon zavádějící náboženství či zakazující svobodné vyznávání náboženství, nebo omezující svobodu slova či tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.”

[2] Virginia v. Black, 538 U.S. 343 (2003)

[3] Watts v. United States, 394 U.S. 705 (1969)

[4] Virginia v. Black, 538 U.S. 343 (2003)

[5] Counterman v. Colorado, 599 U.S. ___ (2023)

[6] § 15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku

[7] § 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku

[8] § 16 odst. 2 tr. zákoníku

[9] § 353 tr. zákoníku

[10] Borden v. United States, 593 U.S. ___ (2021)

[11] Brandenburg v. Ohio, 395 U. S. 444, 447 (1969)

[12] Roth v. United States, 354 U. S. 476, 481 (1957)

[13] Counterman v. Colorado, 599 U.S. ___ (2023)