K otázce (ne)vedení řádného života ve zkušební době

Trestní zákoník (dále jen „TZ“) v § 83 odst. 1 uvádí, že soud vysloví, že se podmíněně odsouzený osvědčil, jestliže „vedl ve zkušební době žádný život a vyhověl uloženým podmínkám“. § 91 odst. 1 TZ dále stanovuje, že jestliže podmíněně propuštěný „vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil“; totéž platí i v případě podmíněného upuštění od výkonu zbytku některých trestů jako např. zákaz činnosti či zákaz pobytu. [2][1]

Co konkrétně „vedení řádného života“ znamená, však zákon nespecifikuje. Komentář k vedení řádného života uvádí, že odsouzený vedl řádný život, pokud „ve zkušební době dodržoval právní řád, plnil své základní povinnosti v soukromém životě i vůči státu a společnosti, měl legální zdroj příjmů, nepáchal přestupky ani jiné delikty“. Jak potvrzuje i judikatura, vedení řádného života nelze zužovat pouze na nespáchání další trestné činnosti ve zkušební době. Na druhou stranu ani spáchání trestného činu ve zkušební době nemusí automaticky znamenat nevedení řádného života bránící rozhodnutí o osvědčení. Zda byl život, jaký odsouzený ve zkušební době vedl, „řádným“ je tedy nutno posuzovat komplexně po celou zkušební dobu a se zohledněním nejen trestního rejstříku odsouzeného, nýbrž i dalších hledisek jako je dodržování obecných norem občanského soužití či plnění povinností, a to jak těch uložených soudem ve smyslu § 82 odst. 3 TZ a § 89 odst. 2 TZ, tak těch ze soudního rozhodnutí nevyplývajících (např. péče o dítě, plnění vyživovací povinnosti).[6][5][4][3]

Ačkoli recidiva je zpravidla-byť ne vždy-důvodem pro rozhodnutí o tom, že se odsouzený neosvědčil, složitější je situace v případě protiprávního jednání netrestní povahy, konkrétně přestupků. Navzdory tomu, že dopuštění se protiprávního jednání, byť méně závažného než trestného činu, na první pohled nesvědčí o vedení řádného života, stejně jako v případě trestného činu bude záležet na povaze a okolnostech daného deliktu. Proto např. přestupek v oblasti dopravy v podobě překročení povolené rychlosti či nedbalostní způsobení méně závažné dopravní nehody nebude samo o sobě důvodem pro rozhodnutí o tom, že se trest odnětí svobody vykoná, a to i v případě, že původní trestný čin byl rovněž spáchán v dopravě. Přestože dopravní přestupky rozhodně nelze brát jako zanedbatelné či dokonce jako určitou „normu“, k jejich páchání dochází denně a dopustit se jich mohou i jinak zcela řádně žijící osoby. Tyto přestupky navíc nedosahují takové společenské závažnosti, aby v případě absence dalších negativních poznatků bylo nutno učinit závěr o nevedení řádného života. Pokud bychom tak po odsouzeném ve zkušební době požadovali, aby se nedopustil byť jednoho přestupku ve formě např. nezastavení na značku „stůj, dej přednost v jízdě“, kladli bychom tím na jeho „řádný život“ fakticky vyšší nároky, než jaké jsou standardem řádného života v samé trestně bezúhonné společnosti. [7]

Jinou situací je spáchání takového přestupku, který vykazuje znaky společensky neobvyklého a nežádoucího jednání, směřujícího proti zákonem chráněným zájmům a pohybujícího se již na hranici jednání trestného. Takovým může být např. krádež nedosahující výše škody nikoli nepatrné, ublížení na zdraví nenaplňující skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví nebo dopuštění se neslušnosti či hrubosti vůči jinému, aniž by již šlo hovořit o trestném činu výtržnictví. Podobné jednání již lze chápat jako významně narušující občanské soužití a hrubě se vymykající obecně akceptovaným standardům chování ve společnosti. Jde rovněž o přestupky vyznačující se vyšší závažností a především činy úmyslné povahy, jež svědčí o tom, že navzdory poskytnuté šanci ze strany soudu odsouzený vědomě a záměrně znovu jednal tak, že lze učinit závěr o jeho zjevném nepolepšení a nutnosti působit na něho (v případě podmíněně propuštěného znovu) nepodmíněným trestem odnětí svobody. [10][9][8]

V případě podobného prohřešku by tak na první pohled mělo být osvědčení odsouzeného ve zkušební době vyloučeno, zejména pokud původní odsouzení bylo pro trestný čin, který je svou faktickou povahou s přestupkem identický (např. trestný čin krádeže a následný přestupek krádeže). Nelze tak ovšem konstatovat s jistotou, neboť je třeba zohlednit také praxi a přihlédnout k judikatuře zejména Ústavního soudu, který se ve své rozhodovací činnosti snaží korigovat to, co označuje jako přílišný „formalismus“ při rozhodování o trestech a souvisejících otázkách.[11]

V praxi nicméně může nastat situace, kdy u odsouzeného, který ve zkušební době spáchá trestný čin (typicky čin nedbalostní, může však za jistých okolností jít i o čin úmyslný), bude přesto podmínka vedení řádného života shledána jako naplněná, zatímco u jiného odsouzeného, který se dopustí přestupku či přestupků, tedy jednání formálně méně závažného, nikoli. Je tomu tak právě proto, že v souladu s judikaturou a ustálenou praxí je vedení řádného života ve zkušební době posuzováno v jeho souhrnu, jednotlivých aspektech a s přihlédnutím ke specifikům konkrétního případu, nikoli pouze a bez dalšího na základě skutečnosti spáchání protiprávního činu, který vykazuje znaky činu trestného. [12]

---

§ 83 odst. 1 TZ[1]

§ 91 odst. 1 TZ[2]

Draštík, A., Fremr. R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. Díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 626.[3]

Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu SSR z 9. 8. 1972, sp. zn. 2 Tz 69/72.[4]