K otázce (ne)vedení řádného života ve zkušební době

Trestní zákoník (dále jen „TZ“) v § 83 odst. 1 uvádí, že soud vysloví, že se podmíněně odsouzený osvědčil, jestliže „vedl ve zkušební době žádný život a vyhověl uloženým podmínkám“.[1] § 91 odst. 1 TZ dále stanovuje, že jestliže podmíněně propuštěný „vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil“; totéž platí i v případě podmíněného upuštění od výkonu zbytku některých trestů jako např. zákaz činnosti či zákaz pobytu.[2] 

Co konkrétně „vedení řádného života“ znamená, však zákon nespecifikuje. Komentář k vedení řádného života uvádí, že odsouzený vedl řádný život, pokud „ve zkušební době dodržoval právní řád, plnil své základní povinnosti v soukromém životě i vůči státu a společnosti, měl legální zdroj příjmů, nepáchal přestupky ani jiné delikty“.[3] Jak potvrzuje i judikatura, vedení řádného života nelze zužovat pouze na nespáchání další trestné činnosti ve zkušební době.[4] Na druhou stranu ani spáchání trestného činu ve zkušební době nemusí automaticky znamenat nevedení řádného života bránící rozhodnutí o osvědčení.[5] Zda byl život, jaký odsouzený ve zkušební době vedl, „řádným“ je tedy nutno posuzovat komplexně po celou zkušební dobu[6] a se zohledněním nejen trestního rejstříku odsouzeného, nýbrž i dalších hledisek jako je dodržování obecných norem občanského soužití či plnění povinností, a to jak těch uložených soudem ve smyslu § 82 odst. 3 TZ a § 89 odst. 2 TZ, tak těch ze soudního rozhodnutí nevyplývajících (např. péče o dítě, plnění vyživovací povinnosti).

Ačkoli recidiva je zpravidla-byť ne vždy-důvodem pro rozhodnutí o tom, že se odsouzený neosvědčil, složitější je situace v případě protiprávního jednání netrestní povahy, konkrétně přestupků. Navzdory tomu, že dopuštění se protiprávního jednání, byť méně závažného než trestného činu, na první pohled nesvědčí o vedení řádného života, stejně jako v případě trestného činu bude záležet na povaze a okolnostech daného deliktu. Proto např. přestupek v oblasti dopravy v podobě překročení povolené rychlosti či nedbalostní způsobení méně závažné dopravní nehody nebude samo o sobě důvodem pro rozhodnutí o tom, že se trest odnětí svobody vykoná, a to i v případě, že původní trestný čin byl rovněž spáchán v dopravě.[7] Přestože dopravní přestupky rozhodně nelze brát jako zanedbatelné či dokonce jako určitou „normu“, k jejich páchání dochází denně a dopustit se jich mohou i jinak zcela řádně žijící osoby. Tyto přestupky navíc nedosahují takové společenské závažnosti, aby v případě absence dalších negativních poznatků bylo nutno učinit závěr o nevedení řádného života. Pokud bychom tak po odsouzeném ve zkušební době požadovali, aby se nedopustil byť jednoho přestupku ve formě např. nezastavení na značku „stůj, dej přednost v jízdě“, kladli bychom tím na jeho „řádný život“ fakticky vyšší nároky, než jaké jsou standardem řádného života v samé trestně bezúhonné společnosti. 

Jinou situací je spáchání takového přestupku, který vykazuje znaky společensky neobvyklého a nežádoucího jednání, směřujícího proti zákonem chráněným zájmům a pohybujícího se již na hranici jednání trestného. Takovým může být např. krádež nedosahující výše škody nikoli nepatrné[8], ublížení na zdraví nenaplňující skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví[9] nebo dopuštění se neslušnosti či hrubosti vůči jinému, aniž by již šlo hovořit o trestném činu výtržnictví[10]. Podobné jednání již lze chápat jako významně narušující občanské soužití a hrubě se vymykající obecně akceptovaným standardům chování ve společnosti. Jde rovněž o přestupky vyznačující se vyšší závažností a především činy úmyslné povahy, jež svědčí o tom, že navzdory poskytnuté šanci ze strany soudu odsouzený vědomě a záměrně znovu jednal tak, že lze učinit závěr o jeho zjevném nepolepšení a nutnosti působit na něho (v případě podmíněně propuštěného znovu) nepodmíněným trestem odnětí svobody. 

V případě podobného prohřešku by tak na první pohled mělo být osvědčení odsouzeného ve zkušební době vyloučeno, zejména pokud původní odsouzení bylo pro trestný čin, který je svou faktickou povahou s přestupkem identický (např. trestný čin krádeže a následný přestupek krádeže). Nelze tak ovšem konstatovat s jistotou, neboť je třeba zohlednit také praxi a přihlédnout k judikatuře zejména Ústavního soudu, který se ve své rozhodovací činnosti snaží korigovat to, co označuje jako přílišný „formalismus“ při rozhodování o trestech a souvisejících otázkách.[11]

V praxi nicméně může nastat situace, kdy u odsouzeného, který ve zkušební době spáchá trestný čin (typicky čin nedbalostní, může však za jistých okolností jít i o čin úmyslný[12]), bude přesto podmínka vedení řádného života shledána jako naplněná, zatímco u jiného odsouzeného, který se dopustí přestupku či přestupků, tedy jednání formálně méně závažného, nikoli. Je tomu tak právě proto, že v souladu s judikaturou a ustálenou praxí je vedení řádného života ve zkušební době posuzováno v jeho souhrnu, jednotlivých aspektech a s přihlédnutím ke specifikům konkrétního případu, nikoli pouze a bez dalšího na základě skutečnosti spáchání protiprávního činu, který vykazuje znaky činu trestného. 

---

[1] § 83 odst. 1 TZ

[2] § 91 odst. 1 TZ

[3] Draštík, A., Fremr. R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. Díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 626.

[4] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu SSR z 9. 8. 1972, sp. zn. 2 Tz 69/72.