K čemu slouží 3 stupně a 4 články v trestním právu

Trestní právo je postaveno na principu třístupňového řízení. To je evidentní, všichni to známe, konec konců, je to tradiční model, používá ho i civilní právo. Máme tedy soud prvního stupně - soud nalézací, soud druhého stupně - soud odvolací a soud kasační - Nejvyšší soud České republiky. Asi každého napadá, když se zase znovu a znovu vrací otázka existence vrchních soudů, proč máme čtyřčlánkovou soudní soustavu, když potřebujeme třístupňovou, ta nám stačí, potřebujeme tři stupně pro výkon spravedlnosti, tak jak jsem naznačil na začátku.

předseda senátu Městského soudu v Praze, prezident Soudcovské Unie
Foto: Fotolia

Jsme spolkovou zemí jako Rakousko nebo Německo, nebo federální, jakou jsme bývali v dobách Československa, kdy jsme ty čtyři články měli zcela logicky, protože každá z obou federálních republik musela mít svůj Nejvyšší soud? Pamětníci tvorby Ústavy České republiky vzpomínají, jak to bylo, a asi nejperfektněji to popisuje zesnulý pan doktor Cepl v knížce, kterou napsal Tomáš Němeček.

Historie vzniku Vrchních soudů

V podstatě vrchní soudy vznikly tlakem dvou osobností, tehdejších předsedů federálního a českého Nejvyššího soudu, kdy oba velmi tvrdě a jednoznačně argumentovali pro to, který z nich má být tím budoucím Nejvyšším soudem, a protože komise pro Ústavu nebyla s to střet takových dvou osobností, jako byli pánové Motejl a Mokrý, rozsoudit, přiklonila se k rakousko-německé variantě a vznikl vrchní soud, čímž se vlastně tlak navzájem uvolnil. Nicméně máme čtyřčlánkovou soudní soustavu, tím pádem máme dva první stupně a máme dva odvolací stupně, na okresní a na krajské úrovni. K čemu slouží ty dva první stupně, proč vlastně udržujeme tento systém, který nějakým způsobem velmi hektického rozpadu federace vznikl, při životě? Mimochodem je to několik měsíců, kdy významná část jednoho z článků uvadla, zanikla, neboť s účinností občanského zákoníku zanikla celá obchodní prvostupňová krajská agenda. To jsou desítky soudců, to jsou tisíce spisů ročně, které zanikly, vracejí se zpátky na okresní soudy a evidentně se tím významným způsobem zeslabil článek kraj-vrchní soud.

Soudy prvního stupně v trestních věcech

Ale já chci mluvit o trestním řízení. Většina příznivců stávající úpravy argumentuje tím, že je potřeba podporovat specializaci, zejména specializaci té nejzávažnější trestné činnosti, čehož se docílí právě tím, že u krajských soudů jako soudů prvního stupně je ta specializace zabezpečena. Předpokládá se, že u krajských soudů soudí soudci z těch zkušenějších, kvalitnějších, již do jisté míry vybraní, a tomu také odpovídá způsob konstituce Vrchních soudů v Olomouci a v Praze. Tím pádem by tedy specializace měla přinášet vyšší míru efektivity řízení v těch nejzávažnějších věcech. S tím souvisí argument, který okamžitě slyšíme: má vyšší kvalitu řízení, které je takto koncentrováno na úroveň krajů a z hlediska dvou odvolacích soudů pro celou Českou republiku? Je to vyšší kvalita, jak říkají zastánci tohoto systému? Mimochodem - od roku 2011 nepřesáhl počet sporů, které projednávají krajské soudy v prvním stupni a Vrchní soudy jako soudy odvolací, jedno procento trestních věcí. My argumentujeme tím, že pouze jednomu procentu pachatelů, pouze jednomu procentu poškozených a ostatně nám všem, dopřejeme ten luxus vyšší specializace, vyšší odborné kvality a devadesát devět procent trestních věcí projednáváme, z logiky tohoto argumentu, v méně kvalitní, méně kvalifikované, méně specializované justici.

Už jenom na tomto porovnání devadesát devět vůči jednomu procentu je evidentní, že tento argument nemůže obstát. Tím spíš, že většina trestných činů, které se projednávají na okresech i na krajských soudech jako soudech prvého stupně, se od sebe liší pouze mírou následků. Máme třeba venkovskou rvačku, komplikovanou důkazní situaci, už si nikdo z účastníků rvačky nepamatuje, kdo začal, kdo první vytáhl nůž, kdo první vzal do ruky např. železnou trubku, atd. Naštěstí na konci jsou pouze lehce zranění. Takže, byť se jedná o velmi důkazně komplikovanou situaci, projednává to příslušný okresní soud, protože nedošlo k žádnému závažnějšímu útoku ani jeho náznaku, na druhou stranu, nedej bože, kdyby došlo k úmrtí, s nejvyšší měrou pravděpodobnosti by takovou věc projednával krajský soud jako soud prvého stupně. Čili, jenom ten závažný následek, který je samozřejmě výrazným argumentem, sám o sobě tvoří vlastně věcnou příslušnost úplně jiného článku soudní soustavy.

Úplně nejmarkantněji to vidíme na krádežích, podvodech, bankovních podvodech, kdy prostě do určité sumy soudí okresní soudy a nad určitou sumu soudy krajské jako soudy prvého stupně. U toho bych se zastavil ještě výrazněji, protože přece škoda sama o sobě kolikrát vůbec nemluví o tom, zda je čin fakticky závažnější pro společnost, zda je složitější, zda je komplikovanější, a proč se tedy vyděluje z řádného chodu justice. Soudím na prvním stupni na kraji a mám teď podobné  věci - jedna a půl miliardy, ale to jsou zoufalí podvodníci, kteří opravdu trapným způsobem zfalšovali nějaké směnky, v podstatě se jedná do jisté míry o legrační historku do televizního seriálu, ale díky tomu, že si tam nakreslili tolik nul, tak jsem příslušný já, a nikoliv Praha 4, kde, myslím, v restauraci malovali tu směnku. To je rozdíl mezi dvěma prvními stupni.

Soudci sami, a často i státní zástupci, kteří se těmto kauzám věnují, argumentují i rozměrem těch kauz, desítkami tisíc stránek, stovkami svědků. To je nepochybně také významný argument z hlediska fungování justice, protože pochopitelně řada těch největších hospodářských deliktů, a nemusí to být jen hospodářské delikty, se soudí opravdu dlouho. Podívejme se do Středočeského kraje, jak dlouho se opravdu soudí, ne, že se to tam válí, ne, že ten soud nepracuje, jak dlouho se soudí třeba kauza Davida Ratha a dalších osob. Zátěž na konkrétního soudce je obrovská a při běžném každodenním provozu okresních soudů se argumentuje tím, že by vlastně nebylo možné zabezpečit příslušného soudce, který by tak rozsáhlou materii zvládnul. To je ještě poslední argument, který vychází většinou zevnitř justice.

Který článek či stupeň zrušit?

Samozřejmě tradičním protiargumentem proti zastáncům tohoto systému je jednoduché řešení, které se nám vrací v podstatě od roku 1993 pořád dokola - zrušte Vrchní soudy v Praze a v Olomouci. Ostatně tak to udělali Slováci, když zanikla federace, mají skutečně třístupňovou a tříčlánkovou soudní soustavu jako klasický unitární stát. Nicméně důvod, proč o tom chci mluvit: myslím si, že pro Českou republiku je naprosto neefektivní zůstávat u systému okresních soudů. A to teď nechci mluvit o civilním řízení, kde ty argumenty jsou také, ale zejména o řízení trestním. Počet okresních soudů, pokud jsem si správně přečetl historii, byl za Rakouska-Uherska nastaven tak, aby za den bylo možné dojít pěšky tam a zpět. To byl princip. Tím zabezpečoval císař přístupnost práva vlastně pro všechny občany, díky tomu vznikly ty malinkaté okresy, kam soudce zajížděl jednou za čtrnáct dní, jednou za tři neděle, příslušný úředník tam připravil spisy k posouzení a soudce odjížděl na další štaci.

Tento princip v podstatě platí doposud. Mimochodem, ještě v roce 1900 bylo 133 okresních soudů na území jenom Zemí Koruny české, to znamená v dnešním Česku. Pořád se vycházelo z tohoto systému. Ostatně i v roce 1960, kdy vznikaly okresní soudy podle stávající soudní struktury, se argumentovalo tím, že rozvojem městské hromadné dopravy, veřejné dopravy autobusy, vlaky, už je možno zvětšit okresy a zmenšit jejich počet, aniž by došlo k ohrožení dostupnosti pro jednotlivé občany z hlediska jejich soudů, jejich zákonného soudce. Tato situace se samozřejmě s rozvojem individuální dopravy nadále zrychluje, tendence se evidentně od roku 1960 posunula úplně někam jinam. Další argument - vznikly velmi silné, i politicky silné, kraje. Ostatně justice ani nevyužívá plný počet krajů, nicméně představme si, že by tady bylo 14 krajů a oni si to časem hejtmani prosadí, i když to bude pro ministerstvo spravedlnosti samozřejmě drahé a obtížné. Ale máme 14 krajů, každý hejtman logicky jako panovník v tom svém kraji buduje především dopravní infrastrukturu ke svému sídlu, aby byla obslužnost tam, kde je nejvíc úřadů, kam vlastně nejčastěji občan toho příslušného kraje musí jezdit, čili postupně se rozpadává struktura bývalých okresních měst a jejich dopravního propojení a stahují se všechny linky ke kraji.

Krajské soudy jako středobod by evidentně byly podstatně efektivnější než soudy okresní. A teď si uvědomte, že z těch 76 okresních soudů plných 25, tzn. třetina, má 12 a méně soudců. To znamená, jsou to tak malá pracoviště, že tam slouží 12 a méně soudců. Já jsem si tu číslovku 12, když jsem to na serveru ministerstva počítal, vybral proto, že v Praze je nejmenším soudem Obvodní soud pro Prahu 7, který má 12 soudců, a objektivně jsme dospěli k závěru, že je to tak malé soudní pracoviště, že je extrémně ohroženo výkyvem jakékoliv nemoci, jakékoliv rezignace soudce, prakticky není možné jim nějakým způsobem pomoci, protože zákonný soudce je zákonný soudce a je evidentní, že z hlediska celé řady procesních úkonů, které se po justici chtějí, je to pracoviště velmi špatně řiditelné, velmi špatně efektivně se rozvíjející. Proto jsem si vybral číslovku 12, a takových soudů máme 25. Mimochodem nejmenší soud má 6 soudců.

Zjednodušené a zkrácené trestní řízení

A teď, co vlastně chceme, a možná, co budou chtít tvůrci trestního řádu do budoucna. Kam vůbec směřuje obecně výkon spravedlnosti? Rychlost je obrovský požadavek, já si nemyslím, že je úplně férový, ale je to obrovský požadavek po justici stále zvyšovat rychlost. Já to opakuji pořád: nechápu, jak je možné, že evropští statistici spočítají, že česká justice je druhá nejrychlejší v Evropě, obdivuji evropské statistiky, nicméně zdá se, že rozhodně nepatříme mezi pomalé nebo nejpomalejší. A přesto ta pověra, že musíme pořád zrychlovat, tady žije. Fenomenálním úspěchem v trestním řízení je zjednodušené a zkrácené trestní řízení, ve kterém dnes, ač je to jistá výjimka (většina z vás se tady trestnímu právu nevěnuje, ale to je velmi neformální řízení, kde v řádu někdy desítek hodin je zadržený pachatel postaven před soud a většinou je to v řádu dnů, maximálně 14 dnů, kdy je věc projednána). Osobní rekord mám 12 hodin od dopadení pachatele - ten člověk odcházel s pravomocným rozhodnutím od soudu. Dvanáct hodin - to je jak z amerického filmu.

Takže my to umíme, trestní justice takto umí fungovat, ale předpokládá to jedno: kvalitní dosažitelnost státních zástupců a soudců, včetně víkendů, včetně samozřejmě nocí, protože při té rychlosti se běžně úkony trestního řízení dělají v době pracovního klidu. Ale znamená to i další věc: tu službu by neměl sloužit člověk, který není trestním soudcem, protože logicky nemůže mít odbornost, která by odpovídala tomu, aby v té věci rozhodl, zvlášť právě proto, že zkrácené řízení je velmi neformální, nepřináší tak dokonalou sadu důkazů, a je tím pádem velmi náročné na potencionální procesní chyby. Samozřejmě na těch soudech, kde je nedostatek trestních soudců, kteří by mohli každý týden, každý víkend držet službu, tak logicky tento typ řízení nemá preferenci, přizpůsobí se tomu i státní zástupci - pro jistotu, a do jisté míry ten nejefektivnější a pro nás jako občany nejlevnější způsob vyřízení bagatelních trestních věcí, se přestává využívat. Mezi jednotlivými okresy jsou obrovské rozdíly ve využívání tohoto institutu.

Teď si představte fenomén dneška, kdy se, myslím, že neprávem, nicméně asi je to správné, že to téma v mediálním prostoru žije, řeší otázka odposlechů a dalších operativních prostředků, kde rozhoduje soud o tom, zdali povolí či nepovolí státnímu zástupci, potažmo policii takto výrazný vstup do osobních svobod občanů. A představte si člověka, který není trestním soudcem (pořád si představujte ten soud se šesti soudci, tam je jasné, že všichni musí sloužit služby, aby jednou za šest neděl neměli víkend, prakticky nemohli nikam ani přes noc odjet z působnosti svého soudu, atd.). A teď tam dorazí státní zástupce, protože bohužel zrovna v garáži té vísky nebo okresního městečka, o kterém mluvím, tak měla kvazi sídlo nějaká padlá kampelička a dorazí speciální jednotka policie se sto šedesáti tisíci listinných důkazů a se žádostí, aby byly povoleny všechny možné odposlechy, atd. Jedině zkušený trestní soudce z logiky věci má šanci se relativně rychle, tak, aby to policii vůbec přineslo (v případně že povolí) nějaké výsledky, zorientovat v té materii, vědět, co číst, co nečíst, co je podstatné, co je nepodstatné.

Každopádně směřuji zase k tomu, a nepěkně se to naznačuje, že si snad státní zastupitelství v některých kauzách vybíralo okresní soudy, kde mělo vyšší šanci, že uspěje se svými návrhy, a ono si mohlo vybírat, protože státní zástupce ví, jestli tam zrovna službu drží trestní soudce, tedy odborník v té věci, nebo jestli to tam drží pečovatelská soudkyně, protože nikdo jiný nebyl k dispozici. Každopádně pro všechny zúčastněné to není konformní situace, protože vlastně to, co by měl soud zabezpečit, to znamená kromě elementárního ústavního a zákonného rozhodnutí i určitou míru kontroly kvality a právní argumentace vůči obžalobě, která má pochopitelný zájem shromažďovat důkazy a je to také jejím úkolem, tak to samozřejmě za této situace vůbec nepřichází do úvahy.

Zrušení okresních soudů

A proto se vracím k myšlence, proč by okresní soudy v podstatě měly přijít o svou subjektivitu. Já si nemyslím, že by za každou cenu měl být zrušen každý okresní soud a soudit se pouze v krajích, ale pakliže by struktura justice stála na principu krajů, které by měly jednotlivé pobočky podle osídlení, které je nějakým způsobem dáno, ostatně i třeba podle toho, kde je kvalitní justiční budova, která jde dobře využít, apod., tak by to okamžitě znamenalo, že by si každý předseda toho příslušného kraje (pak již ale mluvím samozřejmě o čtrnácti krajích, nikoliv o těch dnešních osmi) mohl zvolit, kde chce mít koncentrovány odborníky na trestní právo, zda chce mít nějaké speciální, aby existovala nejen možnost služeb, ale aby existovala skutečně zastupitelnost. Vzpomeňte si, že opakovaně a v řadě případů jsou velké problémy s tím, když u nějakého soudce je vyslovena jeho podjatost, ať již objektivní, tzn., že skutečně má vztah k té věci, nebo subjektivní, že se tak navenek jedná, v obou případech nemůže tu kauzu dále dělat. A samozřejmě u malých soudů pak řešíme otázku, kdo ho nahradí a zda má odpovídající odbornou způsobilost nebo ne. Ale neexistuje zákonná možnost, jak přenést spis někam jinam, k jinému soudu.

Čili za této situace, pokud by došlo k takové koncentraci, samozřejmě by zastupitelnost i z hlediska odbornosti byla podstatně snazší. To je podle mého názoru nejzákladnější argument. A nakonec ještě jeden, o kterém asi není úplně až tak slušné mluvit, ale kdo se zabývá trestním právem, tak to ví. Když ukradnete milión, tak vás budou soudit na okresním soudu a vy jako osoba netrestaná budete mít velký problém vybojovat alternativní trest pro případ, že budete uznáni vinnými, protože milión je na okresním soudu strašlivá škoda, to je velká rána, to je velmi závažný trestný čin pro běžného okresního soudce, který tam jinak projednává ukradené salámy, flašky vodek, spodní prádlo apod., případně usmrcená domácí zvířata sousedovi. Zatímco když ukradnete osm, devět miliónů, tak na krajském soudu je to směšná kauza. Já už jsem pod padesát miliónů dlouho nikoho nesoudil, čili si řeknu, proč sem s tím ten státní zástupce chodí. Ty dva první stupně jsou opravdu nespravedlivé.

Závěr

To je pohled na věc. A to já jsem na krajském soudu teprve dva a půl roku, takže před dvěma a půl lety jsem odsuzoval ty zoufalce s pětistovkovými škodami a stejně si už teď uvědomuji, že na ty sedmimiliónové podvodníčky hledím tak, jako že "no tak, ten to snad rozchodí, ten se polepší". Každý upřímný státní zástupce i soudce vám musí potvrdit, že po letech uvíznete v kolečku výseče trestné činnosti a významným způsobem to ovlivňuje korelaci mezi dvěma typy trestné činnosti. Přičemž znovu opakuji, co jsem řekl na začátku. Běžná bagatelní trestná činnost, která ale mimochodem vytváří vlastně i pocit našeho bezpečí, se v 99 % projednává na okrese a na krajském soudu zůstává jen to 1 %, které je takto zvláštně nahlíženo. Přitom to jsou ale kauzy, o kterých jediných někdy slyšíte, protože jsou zase nejzajímavější z hlediska médií.

Tolik k prapodivnému názvu mého vystoupení, přičemž já si myslím, že není možné mít dlouhodobě čtyři články soudní soustavy. Je to nespravedlivé, je to neefektivní, nepřináší to vůbec nic pozitivního, naopak, pokud je zasažen nějak problematicky nějaký útvar justiční, tak samozřejmě čím výš je ten útvar, tak je nebezpečnější, jakým způsobem to řešit. Justice z principu má mít tu moc do jisté míry roztříštěnou. Žádný soudce nezodpovídá za vedlejšího soudce, žádní soudci ani soudcovská unie ani nikdo jiný nemůže nést zodpovědnost za kvalitu nebo nekvalitu konkrétního soudce. Je to ale obrovská deviza justice, která je tím pádem velmi obtížně zmanipulovatelná nějakou mocí zvenčí. Čili i dekoncentrace v tomto slova smyslu, myslím si, má svoji hodnotu.

Já jsem zrušení okresních soudů poprvé navrhl v nějakém článku asi před šesti lety a mínil jsem to jako kavárenský žert. Začal jsem to psát proto, abych se vysmál zastáncům Vrchních soudů, říkal jsem si, tak se na to podívám z druhé strany a jako z legrace navrhnu zrušení okresních soudů, protože to je úplný nesmysl. Ten článek jsem dopsal, odeslal do časopisu Soudce a stalo se asi to nejtrapnější, co se může stát, když člověk vymýšlí vtip. Přesvědčil jsem sám sebe. A jsem zvědavý, zda jsem teď přesvědčil vás.


Kongres Právní prostor 2015

Ve dnech 21. a 22. dubna 2015 se v Seči u Chrudimi konal již 5. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali Ministerstvo spravedlnosti ČR, Ministerstvo vnitra ČR, Soudcovská unie ČR a Svaz průmyslu a dopravy ČR

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/    

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články