Je zásada spolupráce se zájmovými sdruženími občanů stále základní zásadou trestního řízení?

Zásada spolupráce se zájmovými sdruženími občanů je jednou ze základních zásad trestního řízení. Uvedená zásada je také příkladem toho, do jaké míry zásady podléhají ideologii, neboť se z původně určující zásady postupem doby (a změnou politického režimu) stala zásada prakticky marginální.

advokát, odborný asistent katedry trestního práva Právnické fakulty UK
Foto: Fotolia

Autor článku se domnívá, že uvedená zásada by sice měla být v nějaké podobě reflektována v trestním řádu (v rámci jednotlivých ustanovení), nicméně by již neměla být zařazována do výčtu základních zásad trestního řízení (bude-li obdobný sumář základních zásad ponechán i v novém trestním řádu),[2] neboť v současné době nemá charakter profilující zásady.

Pojem, historie a význam zásady

Trestní řád vyjadřuje zásadu spolupráce orgánů činných v trestním řízení se zájmovými sdruženími občanů v ustanovení § 2 odst. 7: „Všechny orgány činné v trestním řízení spolupracují se zájmovými sdruženími občanů a využívají jejich výchovného působení,“ čímž zapojuje do součinnosti na trestním řízení v určité míře zájmová sdružení občanů. Ze systematického hlediska je možné tuto zásadu označit jako obecnou a specifickou. Jedná se také o zásadu trestně-politického charakteru, vyjadřující částečnou nedůvěru ve státní orgány. Uvedená zásada je také příkladem toho, do jaké míry zásady podléhají ideologii, neboť se z původně určující (profilující) zásady postupem doby (a změnou politického režimu) stala zásada prakticky marginální. Tato zásada (dříve označovaná jako „zásada spolupráce se společenskými organizacemi“) byla poprvé jako „pokroková novinka“ zařazena do trestního řádu z roku 1961, kdy se vypracování tohoto trestního řádu opíralo o deklaraci potřeby upravit trestní proces tak, aby odpovídal potřebám společnosti v době dovršení socialistické výstavby, budování socialistické společnosti a shromažďování sil pro přechod ke komunismu. Právní úprava v trestním řádu byla tak odrazem úsilí o zapojení pracujících do výkonu soudnictví a využití výchovného vlivu společenských organizací a kolektivu pracujících. Panovalo také přesvědčení, že tyto organizace mohou převzít od orgánů veřejné (státní) moci některé úkoly na úseku boje s kriminalitou, což se později ukázalo jako příliš optimistické.[3] Pokud jde o zásadu spolupráce se společenskými organizacemi, tak ta byla legislativně vyjádřena v § 2 odst. 7 tak, že „všechny orgány činné v trestním řízení spolupracují v nejširší míře se společenskými organizacemi a využívají jejich výchovného působení“, a byla tak projevem „širokého demokratismu vyspělé socialistické společnosti a posílením demokratického charakteru socialistického práva, které postupně přeroste v právo komunistické společnosti, kde k ochraně společenských zájmů nebude již zapotřebí donucovacích prostředků státní moci.“[4] 

Jde o jednu z cest, která umožňuje aktivní účast širších vrstev občanů na boji s protispolečenskými jevy a která může přispět k tomu, aby se upevňování zákonnosti stávalo stále více vlastní záležitostí všech občanů. Spoluprací se zájmovými sdruženími občanů se posiluje výchovné působení trestního řízení (§ 1 odst. 1, 2 tr. řádu). Tím tyto organizace přispívají k zamezování a předcházení trestné činnosti (§ 3 odst. 1 tr. řádu). Konkrétně je tato spolupráce upravena zejména v § 3 a § 6 tr. řádu. Na rozdíl od jiných zásad nenalezneme její explicitní zakotvení v ústavních nebo mezinárodních dokumentech, čímž samozřejmě nelze říci, že by byla v rozporu s principy demokratického právního státu, ba naopak. Právo svobodně se sdružovat je ústavně zaručeno v čl. 20 Listiny základních práv a svobod a dále na zákonné úrovni konkretizováno v ustanovení § 214 an. NOZ, pojednávajících o spolcích.

Uvedená zásada, stejně jako její reflexe v jednotlivých ustanoveních trestního řádu, je do značné míry reliktem minulosti, kdy byla zkompromitována ideologickou frazeologií a formalistickou aplikací. Do právní úpravy této zásady zasáhly některé novely po roce 1990,[5] zejména tzv. velká novela trestního řádu (zákonem č. 265/2001 Sb.), která zúžila aplikační rozsah této zásady, když jednak pozměnila textaci ustanovení § 3 a § 6 tr. řádu a derogovala ustanovení § 4 a § 5 tr. řádu, čímž bylo vypuštěno oprávnění zájmového sdružení občanů vyslat k hlavnímu líčení před soudem svého zástupce, který pak podle jeho pokynů v řízení vystupoval. V minulosti tedy působil tzv. společenský zástupce, který měl v řízení před soudem postavení strany (což de lege lata stále má, byť tento institut zanikl) a také disponoval určitými procesními právy (nahlížení do spisu, kladení otázek vyslýchaným osobám, možnost promluvit v rámci závěrečné řeči). Tento společenský zástupce měl v hlavním líčení tlumočit stanovisko vysílajícího kolektivu, kde zpravidla působil obviněný, k projednávané věci, ať už se jednalo o stanovisko, které svědčilo ve prospěch, což bylo v praxi pravidlem, či v neprospěch obžalovaného. Tato praxe nepřispívala k dosažení účelu trestního řízení a vyslání takového zástupce k hlavnímu líčení bylo často motivováno zcela odlišnými důvody než snahou přispět k řádnému zjištění rozhodných skutečností jako podkladu pro posouzení viny a trestu.

Význam zásady spolupráce se zájmovými sdruženími občanů je dále omezen vzhledem k existenci a intenzivnějšímu zapojení státní organizace – Probační a mediační služby ČR. V důsledku toho je tedy sporné současné legislativně-technické zařazení této zásady mezi zásady základní (§ 2 odst. 7 tr. řádu), jakož i zařazení konkrétní úpravy spolupráce se zájmovými sdruženími občanů do úvodních (obecných) ustanovení hned za základní zásady trestního řízení (§ 3 a § 6 tr. řádu). Orgány činné v trestním řízení by totiž nepochybně měly primárně kooperovat s rodinou obviněného a využívat jejího výchovného působení. Až posléze by měly orgány činné v trestním řízení spolupracovat se zájmovými sdruženími občanů. Součinnost se zájmovými sdruženími občanů bude mít patrně svůj význam v takových případech, kdy zájmové sdružení velmi dobře zná obviněného (zpravidla půjde o dlouholetého člena takového sdružení), byť to není podmínkou. Trestní řád předpokládá jejich úlohu jako garanta řádného chování (resp. převýchovy či nápravy) obviněného nebo odsouzeného zejména v případech, kdy se dotyčný z nějakého důvodu předčasně propouští na svobodu nebo se mu svoboda vůbec neodnímá. 

Zájmovými sdruženími občanů se podle § 3 odst. 1 tr. řádu rozumí odborové organizace nebo organizace zaměstnavatelů a ostatní občanská sdružení s výjimkou politických stran a politických hnutí, církví, náboženských společností a právnických osob sledujících v předmětu své činnosti charitativní účely. Okruh subjektů práva, které jsou pro účely trestního řízení zájmovými sdruženími občanů, je vymezen jak pozitivně, tak negativně, kdy důvodem pro vyloučení politických stran a politických hnutí je snaha oprostit trestní řízení od politických vlivů. Pokud jde o odborové organizace nebo organizace zaměstnavatelů, ostatní občanská sdružení (spolky; s výjimkou politických stran a politických hnutí), církve a náboženské společnosti, tak ty je nutné za zájmová sdružení považovat už z důvodu jejich právní formy (vznik podle příslušného zákona a zápis do příslušného rejstříku). V případě církví a náboženských společností je vhodné upozornit na zvláštní práva církví a náboženských společností, podle kterých registrovaná církev a náboženská společnost může pověřit osoby vykonávající duchovenskou činnost k výkonu duchovenské služby mimo jiné v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, zabezpečovací detence, ochranné léčení a ochranná výchova [srov. § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech]. Jde totiž o to, že duchovní péči lze právem považovat za jeden z projevů humanizace vězeňství a současně jeden z nástrojů resocializace odsouzených a předcházení recidivě. V případě poslední kategorie není ovšem rozhodující právní forma, resp. předmět činnosti (charitativní účel alespoň převažujícího charakteru), zapsaný v příslušné evidenci či rejstříku právnických osob. Ustanovení § 3 tr. řádu stanoví určitý regulativní limit, neboť zájmové sdružení se nemůže domáhat zapojení ve formě, již by trestní řád neznal (odst. 1), a zároveň konkretizuje formu zapojení zájmových sdružení občanů do trestního řízení při napomáhání k resocializaci obviněného (odst. 2). 

Formami spolupráce jsou zejména spolupráce s orgány činnými v trestním řízení při výběru věcí vhodných pro projednání před širší veřejností a zajišťování účasti veřejnosti při takovém projednání (§ 199 odst. 2 tr. řádu); dále spolupráce při rozhodování o nejvhodnějším opatření vůči obviněnému nebo při převýchově obviněného; zájmové sdružení občanů může navrhnout převzetí záruky za chování obviněného, jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno [§ 6 odst. 1 písm. b) tr. řádu], za převýchovu odsouzeného, u něhož bylo podmíněně upuštěno od potrestání s dohledem, nebo kterému byl uložen trest odnětí svobody, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu, u podmíněně odsouzeného k trestu odnětí svobody s dohledem [§ 6 odst. 2 písm. c) tr. řádu];[6] dále převzetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného, který vykonává trest odnětí svobody, trest zákazu činnosti nebo trest zákazu pobytu. V těchto případech může zájmové sdružení občanů současně navrhnout podmíněné propuštění odsouzeného z trestu odnětí svobody nebo podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti [§ 6 odst. 1 písm. c) tr. řádu], dále při vytváření podmínek, aby odsouzený žil po vykonání trestu řádným životem. Dále mohou navrhnout, aby vazba obviněného byla nahrazena jejich zárukou (§ 6 odst. 2, § 73 tr. řádu), mohou podávat za obviněného žádost o udělení milosti a o zahlazení odsouzení (§ 6 odst. 2 tr. řádu), a mohou žádat o podmíněné propuštění (§ 331 odst. 2 tr. řádu). Veškerá spolupráce se zájmovými sdruženími občanů musí proto probíhat pouze ve formách, které trestní řád předpokládá, a při dodržení všech jeho omezení, zejména co se týče poskytování informací o trestním řízení (§ 8a–8d tr. řádu). 

Závěrem

Závěrem k této zásadě lze uzavřít, že z jejího smyslu a podstaty je také patrné, že se z povahy věci nevztahuje na obviněné a odsouzené právnické osoby (§ 1 odst. 2 ZTOPO). Naopak opačné stanovisko ve slovenském prostředí zastávají Kurilovská a Kordík, kteří tvrdí, že jednou ze základních zásad trestního řízení, které se bez výjimky uplatní v řízení proti právnickým osobám je „zásada spolupráce so záujmovými združeniami občanov“.[7] Lze říci, že teoretické i ideologické zdůvodnění této zásady je v podstatě správné, neboť jde o projev demokratického vlivu na výkon státních funkcí, a jejím cílem je tedy snaha zvýšit angažovanost veřejnosti při potírání kriminality a posílení výchovného a preventivního působení trestního řízení (humanizace trestního procesu). Na druhé straně však zůstává problém s nalezením vhodných forem onoho demokratického vlivu na výkon státních funkcí. Spolupráce se zájmovým sdružením občanů se např. v souvislosti s hlavním líčením může nadále využít již pouze při výběru věcí vhodných pro projednávání před širší veřejností a zajišťování účasti veřejnosti při takovém projednávání (§ 199 odst. 2 tr. řádu), kdy zájmová sdružení občanů tak mohou navrhovat, aby soud k prohloubení výchovného působení projednal věc na pracovišti obžalovaného nebo v místě jeho bydliště (§ 3 odst. 1 tr. řádu).[8] A proto by bylo podle mého názoru vhodné tuto zásadu ve výčtu základních zásad de lege ferenda již neuvádět, avšak možnost zájmových sdružení občanů podílet se v trestním řízení při napomáhání k resocializaci obviněného (odsouzeného) nebo při převzetí záruky při rozhodování o vazbě by měla být zachována. Český zákonodárce by se tak z legislativně technického hlediska měl vydat cestou odlišnou než slovenský zákonodárce, který si tuto zásadu ponechal i v novém trestním kodexu (§ 2 odst. 13 TP).[9] 


[1] Článek je publikačním výstupem v rámci programu institucionální podpory vědy na Univerzitě Karlově, Progres Q02 „Publicizace práva v evropském a mezinárodním srovnání“.

[2] MULÁK, Jiří. Základní zásady trestního řízení a právo na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2019.

[3] RŬZEK, Antonín. Československé trestní řízení. Praha: Orbis, 1971, str. 30.

[4] HERMANOVSKÝ, Pavel. Systém základních zásad trestního řízení a jejich mravní aspekt. Čs. kriminalistika, 1985, č. 4, str. 358 – 359.

[5] K terminologické změně (ze „společenských organizací“ na „zájmová sdruženími občanů“) došlo novelou trestního řádu č. 178/1990 Sb. a k vypuštění slov „v nejširší míře“ došlo novelou trestního řádu č. 292/1993 Sb.

[6] K nabídce záruky za nápravu obviněného může dojít jak z iniciativy zájmového sdružení občanů, tak i z některého orgánu činného v trestním řízení. Platí však, že účinky nastávají až jejím přijetím soudem, který musí zvážit, zda u zájmového sdružení občanů jsou splněny předpoklady pro převýchovu pachatele z hlediska cílů sledovaných tímto institutem.

[7] KURILOVSKÁ, Lucia, KORDÍK, Marek. Základné zásady stihania právnických osob, jako nástroja právnej ochrany veriteľov. In: LORKO, Jakub, BELEŠ, Andrej (eds.) Trestné právo ako ultima ratio – hmotnoprávne a procesnoprávne aspekty. Bratislava: PF UKo, 2016, str. 123 an.

[8] Pokud je mi známo, tak v aplikační praxi k tomuto postupu nedochází.

[9] IVOR, Jaroslav a kol. Optimalizácia prípravného konania trestného. Praha: Leges, 2017, str. 83; ČENTÉŠ, Jozef a kol. Trestné právo procesné. Šamorín: Heuréka, 2012, str. 56; ŠIMOVČEK, Ivan a kol. Trestné právo procesné. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016, str. 46 – 47; KURILOVSKÁ, Lucia. Základné zásady trestného konania. Účel a základní limitácia. Šamorín: Heuréka, 2013, str. 84 – 86.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články