Délka přezkoumávané vazby ze strany ESLP konkrétně začala 2. 12. 2016 zadržením stěžovatele policií a skončila 5. 3. 2019, kdy byl odsouzen prvostupňovým Městským soudem v Brně za křivé obvinění, nadržování a podplácení.[2][1]
Přitom toto rozhodnutí ve věci nepřiměřené délky vazby není u ESLP ojedinělé, ale vychází z jeho dlouhodobé judikatury, včetně věcí proti České republice. V rozsudku proti České republice ESLP z roku 2007 označil za nepřiměřenou délku vazby trvající 2 roky 2 měsíce a 7 dní v trestním stíhání za padělání a pozměňování peněz. V případě proti Polsku označil ESLP v roce 2006 za nepřiměřenou délku vazby 2 roky 11 měsíců v trestním stíhání za vloupání.[4][3]
Naproti tomu ESLP odmítl stížnost proti České republice na nepřiměřenou délku vazby v trvání 2 roky a téměř 10 měsíců, kdy stěžovatel s rozsáhlým zázemím v cizině byl obviněn z trestného činu padělání a pozměňování úřední listiny, podvodu a úvěrového podvodu v rámci organizované přeshraniční trestné činnosti při dovozu aut. Stěžovatel byl v útěkové vazbě. Stěžovatel též nehradil výživné na syna, neměl stálé zaměstnání, majetek ani úspory, žil pouze z dovozu vozidel do České republiky, musel splácet dluhy. Nadto mohl při propuštění ovlivňovat svědky nebo vzhledem k rozsáhlým kontaktům uprchnout do zahraničí. Soudy přihlédly také k povaze trestné činnosti, která spočívala v uvádění jiných v omyl s cílem získat prospěch a předstírání okolností, které nejsou pravdivé.[5]
Zákonná konstrukce maximální délky vazby a nenásilné zločiny
Při konstrukci maximálních délek vazby náš trestní řád považuje za určující fakticky nejvyšší možnou výši trestu odnětí svobody, kterou je obviněný ohrožen, když rozděluje nejvyšší přípustnou délku vazby podle toho, zda byl spáchán přečin (1 rok), zločin (2 roky), zvlášť závažný zločin (3 roky) a zvlášť závažný zločin s možností výjimečného trestu (4 roky). Tedy s výjimkou neúmyslných přečinů, kdy je rozhodující zavinění, je určující nejvyšší délka trestu odnětí svobody za trestný čin, pro který je člověk stíhán.[6]
Přístup ESLP však vychází i z jiného rozlišení, když vytváří kategorii trestných činů násilných a nenásilných a podle toho přistupuje k hodnocení přiměřenosti vazby. Takovéto rozdělení je případné, protože u násilníků je určující znemožnit jim opakování trestné činnosti a ochranu života a zdraví lidí, jako nejvyšší hodnoty chráněné trestním právem. Ovšem u řady nenásilných trestných činů opakování téměř ani nepřichází v úvahu. Například, je-li někdo vyšetřován z úplatkářství či ovlivňování veřejných zakázek, stane se jeho osoba toxickou. Často musí opustit úřední pozici a i když ji neopustí, je na něho soustředěna taková pozornost veřejnosti a orgánů činných v trestním řízení, že to přirozeně odradí jiné, kteří by s ním na nějaké další trestné činnosti chtěli spolupracovat.
ESLP posuzuje přiměřenost délky vazby od jejího začátku (zatčení) do odsouzení soudem, přičemž toto odsouzení nemusí být pravomocné. Tento přístup u nás pro zvlášť závažné zločiny v roce 2011 zohlednil § 72b trestního řádu v roce 2011, který stanoví, že byl-li soudem vyhlášen rozsudek, byť nepravomocný, kterým byl obviněný odsouzen pro zvlášť závažný zločin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, nezapočítává se doba vazby od vyhlášení takového rozsudku do nařízení výkonu uloženého trestu odnětí svobody nebo do zrušení takového rozsudku do maximální celkové doby trvání vazby.[8][7]
Ústavní soud
ESLP přijal ve věci vazby S. Zadeha celkem sedm stížností a sloučil je do jednoho řízení. Každá z těchto stížností směřovala na předchozí usnesení Ústavního soudu, který ve věci vazby S. Zadeha, jež probíhala v období 2. 12. 2016 – 5. 3. 2019, rozhodoval a sedmkrát ústavní stížnost odmítl. V různých senátech neshledal porušení základního práva na svobodu stěžovatele.
Ve věci bylo vydáno např. odmítavé usnesení Ústavního soudu z 24. 10. 2017, III. ÚS 1031/17 soudce zpravodaj Jan Filip; z 31. 10. 2017, III. ÚS 2575/17 soudce zpravodaj Jan Filip; ze 4. 5. 2020, II. ÚS 2889/19 soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček; z 24. 6. 2020, II. ÚS 62/20 soudkyně zpravodajka Milada Tomková. Vzhledem k tomu, že intenzita zásahu vazby do základního práva na svobodu se zvyšuje s plynutím času, jsou alarmující především pozdější odmítavá usnesení Ústavního soudu. Zajímavostí je, že na odmítavém usnesení Ústavního soudu ze 4. 5. 2020, II. ÚS 2889/19, se podílela jako předsedkyně senátu Ústavního soudu Kateřina Šimáčková, která se dne 13. 12. 2021 stala soudkyní ESLP a to jeho 5. sekce, která rozhodovala o řešení stížností S. Zadeha. K. Šimáčková však nebyla členkou rozhodujícího senátu C1.
Stěžovateli vyhověl Ústavní soud jen dvakrát, kdy zrušil dvě usnesení Krajského soudu v Brně, jimiž jako stížnostní soud rozhodl o vazbě S. Zadeha, nálezy Ústavního soudu 28. 8. 2019, III. ÚS 1056/19 soudce zpravodaj Radovan Suchánek a z 29. 9. 2020, III. ÚS 3939/19 soudce zpravodaj Radovan Suchánek. Ovšem v prvním případě ponechal Krajský soud v Brně stěžovatele opět ve vazbě novým rozhodnutím, které bylo zrušeno druhým nálezem Ústavního soudu, ale ten již neměl na vazbu stěžovatele vliv, když došlo předtím k jeho pravomocnému odsouzení odvolacím Krajským soudem rozsudkem z 26. 9. 2019. V těchto dvou nálezech se Ústavní soud nezabýval délkou vazby, ale vytkl krajskému soudu, že nedoručil řádně a včas odůvodnění stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí Městského soudu v Brně o propuštění stěžovatele (obžalovaného) z vazby, přičemž krajský soud nerespektoval po prvním zrušení svého rozhodnutí pokyn Ústavního soudu.[9]
Ústavní soud uvedl: „Ústavní soud tak uzavírá, že ačkoli krajský soud ve věci rozhodoval poté, co bylo předchozí jeho rozhodnutí zrušeno nálezem Ústavního soudu, došlo k tomu, že již jednou mu vytknuté vady znovu zopakoval, k nezbytným zásadám řádného procesu opět nepřihlížel, resp. pokyn Ústavního soudu dostatečně důsledně nerespektoval, a jeho nové rozhodnutí tak bylo výsledkem vazebního řízení nadále porušujícího základní procesní práva stěžovatele. Odůvodnění stížnosti státního zástupce bylo obhájci stěžovatele doručeno po promarnění téměř třech týdnů, kdy tak mohlo být učiněno, dne 24. 9. 2019 ve večerních hodinách, bez toho, že by mu byla poskytnuta lhůta k vyjádření se nebo byl informován o termínu neveřejného zasedání, a zasedání soudu, a to v neveřejné formě, se konalo následující den, tudíž obhajoba, navzdory očekávání založenému předchozím nálezem Ústavního soudu, neměla reálnou možnost kvalifikovaně reagovat na argumentaci státního zástupce v jeho stížnosti, a nemohla tak žádným způsobem ovlivnit závěry rozhodujícího soudu. Ani nové rozhodnutí krajského soudu tak nemohlo při přezkumu před Ústavním soudem obstát.“.[10]
Z toho, že ESLP shledává vůči České republice nepřiměřenou délku vazby, plyne, že Ústavní soud opakovaně neposkytl účinnou ochranu základnímu lidskému právu na svobodu. Pakliže tuto účinnou ochranu neposkytl Ústavní soud, nelze ji očekávat od obecných soudů. Nezbývá tak než zásah zákonodárce, aby zabránil či alespoň snížil počet případu nepřiměřené délky vazby a tím i následné odpovědnosti státu před ESLP, včetně náhrady škody.
Zvlášť závažné zločiny
Za nejvíce problémovou lze označit skupinu zvlášť závažných zločinů, za které nelze uložit výjimečný trest (doživotí, případně trest 25-30 let odnětí svobody). Zde jsou násilné i nenásilné trestné činy. Pakliže totiž náš zákon připouští nejvyšší délku vazby 3 roky u všech zvlášť závažných zločinů, ale judikatura ESLP odlišně posuzuje délku vazby u nenásilných a násilných trestných činů, je vhodné tento odlišný přístup zohlednit v zákonné úpravě.
Žádoucí je taková novela § 72a trestního zákona, která dosavadní tříletou nejvyšší přípustnou délku vazby ponechá u zvlášť závažných zločinů proti životu a zdraví, jiných zvlášť závažných zločinů spáchaných za použití násilí či i pohrůžky násilím a dále u těch obžalovaných, kteří uprchli, skrývali se, mařili trestní řízení či u nich hrozí recidiva. Ostatní zvlášť závažné zločiny by se z pohledu délky vazby měly posuzovat stejně jako zločiny.
Odvolání státního zástupce proti rozhodnutí o propuštění z vazby v řízení před soudem
V řízení před soudem je pánem řízení soudce. Soud je také hlavním reprezentantem státu v rozhodování o trvání vazby v soudní části trestního řízení. I státní zástupce reprezentuje stát, ale v soudní části není pánem trestního řízení a musí se před postavením soudu sklonit.
Je-li v řízení před soudem obžalovaný ve vazbě, což je v této fázi trestního řízení vazba útěková či předstižná, soudce zvažuje trvání vazby i z pohledu vývoje dokazování v hlavním líčení. Je logické, že pokud považuje obžalobu za nedůvodnou nebo hodlá skutek kvalifikovat mírněji, než je kvalifikován v obžalobě, případně předpokládá z jiných důvodů uložení trestu odnětí svobody podmíněného nebo v takové výši, který se již kryje s délkou vykonané vazby, zohlední to ve svém rozhodnutí o trvání vazby, byť ještě neskončilo řízení před nalézacím soudem první instance. Soudce jedná nesmyslně, pokud prodlužuje vazbu, jejíž dosavadní délka je stejná či větší než trest odnětí svobody, o němž uvažuje. A stejně to platí, pokud předpokládá, že obžalovaného zprostí obžaloby. Jde sice jen o předpoklad, ale zpravidla důvodný a promítnutý do následného rozsudku.
Je nesmyslné, aby soudce jako hlavní reprezentant státu v soudní fázi trestního řízení měl právo rozhodnout o konečném trestu, ale neměl možnost účinně prosadit svou vůli ve věci trvání vazby vůči jinému reprezentantovi státu – státnímu zástupci. Jinak je stát jen vystaven větší odpovědnosti za nezákonnou vazbu, pokud konečný rozsudek neobsahuje žádný trest odnětí svobody nebo je tento trest nižší, než byla délka vykonané vazby. Je třeba po zahájení hlavního líčení názor soudu ve věci vazby zásadně upřednostnit před názorem státního zástupce ve světle priority ochrany základních práv a svobod.
Vyústěním takové nežádoucí situace je výrazná zákonná preference soudu v soudní fázi trestního řízení před státním zástupcem. Toto vychází nejen z ústavního postavení soudu jako jediného orgánu rozhodujícího o vině a trestu za trestné činy, ale i z ústavní zásady presumpce nevinny. Proto je na vazbu nutno nahlížet jako na mimořádný zásah do osobní svobody osoby, která nebyla odsouzena, a tento přístup důsledně promítnout do trestního řádu, včetně definování oprávnění státního zástupce.[11]
Řešením je zrušení práva stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí soudu o propuštění obžalovaného z vazby, které soud učinil po zahájení hlavního líčení. Obdobně by právo stížnosti neměl mít státní zástupce v takovém případě ani při propuštění obžalovaného z vazby v rámci odvolacího řízení. Mírnější formou je zachování práva stížnosti, ovšem s tím, že nebude mít odkladný účinek. Zrušení práva stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí o propuštění z vazby po zahájení hlavního líčení je však výhodnější z hlediska snížení zátěže soudů. Jinou alternativní mírnější formou je zrušení práva podat stížnost státního zástupce na propuštění obžalovaného z vazby po zahájení hlavního líčení, pokud zároveň byly vyčerpány dvě třetiny délky maximální zákonné vazby.
Návrh změny § 72a odst. 1 trestního řádu
Vazba může trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně nutnou dobu. Celková doba trvání vazby v trestním řízení nesmí přesáhnout
- jeden rok, je-li vedeno trestní stíhání pro přečin,
- dva roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zločin anebo, není-li uvedeno dále jinak, zvlášť závažný zločin,
- tři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin
- proti životu a zdraví,
- spáchaný násilím nebo pohrůžkou násilím anebo
- obviněný uprchl, skrýval se, opakovaně se nedostavil na předvolání, působil na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání nebo již opakoval trestnou činnost, pro niž je stíhán, nebo v takové trestné činnosti pokračoval,
- čtyři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin, za který lze podle uložit výjimečný trest.trestního zákona
Návrh nového ustanovení § 74 odst. 4 trestního řádu
Proti rozhodnutí soudu o propuštění obžalovaného z vazby nemůže podat stížnost státní zástupce, pokud rozhodnutí soud učinil po zahájení hlavního líčení (alternativně: a pokud uplynuly dvě třetiny nejvyšší přípustné doby trvání vazby dle § 72a odst. 1). To platí i v řízení o opravném prostředku.
Shrnutí
Text se zabývá možností zákonné úpravy nejvyšší přípustné délky vazby u nenásilných zvlášť závažných zločinů. Důvodem je judikatura Evropského soudu pro lidská práva i ve vztahu k České republice. Cílem je zkrátit nejvyšší délku vazby u zvlášť závažných zločinů na dva roky a současnou délku vazby tři roky ponechat jen u vybraných skupin zvlášť závažných zločinů především proti životu, zdraví a násilné povahy. Text navrhuje i zrušení práva stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí soudu o propuštění z vazby po zahájení hlavního líčení.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
Čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 27. 6. 2024, Zadeh proti České republice, stížnost č. 35207/17 a 6 dalších. Stížností Shahrama Zadeha na nepřiměřenou délku vazby bylo před jejich spojením původně sedm: 35207/17 z 3. 5. 2017, 21437/18 z 26. 4. 2018, 42343/18 z 28. 8. 2018, 1662/19 z 4. 5. 2018, 19642/19 z 22. 3. 2019, 28287/19 z 17. 5. 2019, 34883/19 z 25. 6. 2019.[1]
Rozsudek Městského soudu v Brně z 5. 3. 2019, 3 T 151/2017-7523, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně z 26. 9. 2019, 7 To 234/2019-9728.[2]
Rozsudek ESLP z 27. 9. 2007, Smatana proti České republice, stížnost č. 18642/04.[3]
Rozsudek ESLP ze 4. 5. 2006, Michta versus Polsko, stížnost č. 13425/02.[4]
Rozhodnutí ESLP z 15. 12. 2022, Nuota proti České republice, stížnost č. 40764/14.[5]
§ 72a trestního řádu č. 141/1961 Sb.[6]
Rozsudek ESLP z 27. 6. 1968, Wemhoff verus Německo, stížnost č. 2122/64.[7]
§ 72b trestního řádu č. 141/1961 Sb. ve znění zákona č. 459/2011 Sb.[8]
Rozsudek Krajského soudu v Brně z 26. 9. 2019, 7 To 234/2019-9728.[9]
Bod 48 odůvodnění nálezu Ústavního soudu z 29. 9. 2020, III.ÚS 3939/19.[10]
Čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.[11]
Diskuze k článku ()