Tento právní institut nachází využití v případech řešení přestupků proti bezpečnosti a plynulosti v dopravě, které jsou zjištěny pomocí tzv. automatizovaného zařízení bez obsluhy, kdy nedojde ke zjištění totožnosti řidiče, který přestupek spáchal. Právní úprava této výzvy je však poměrně strohá a v předmětném ustanovení není výslovně stanoveno, a tedy i postaveno najisto, jaká je její právní povaha a jakou formou činnosti veřejné správy výzva je, jestli správním rozhodnutím, nebo jiným úkonem. Zodpovězení této otázky je přitom klíčové jak pro adresáta předmětné výzvy, tak i pro možnost určení případné soudní ochrany.
Ust. § 125h zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „ProvPoz“), byl do právního řádu České republiky zakotven speciální postup, jehož stěžejním smyslem a účelem je ,,možnost správního orgánu reagovat na spáchání protiprávního jednání naplňujícího znaky přestupku uložením určené částky bez toho, že by se přestupkové řízení vůbec vedlo“.[1]
Zakotvení tohoto právního institutu do právního řádu prostřednictvím zák. č. 297/2011 Sb., na jehož základě došlo k vložení předmětného ust. § 125h do ProvPoz, si kladlo za cíl zejm. zrychlit a umožnit neformální vyřízení méně závažných přestupků v dopravě, za situace, kdy nedošlo k odhalení totožnosti pachatele přestupku, příp. nebylo možné okamžitě ověřit totožnost řidiče vozidla, a určit tak osobu odpovědnou za spáchání přestupku. Zároveň se také jednalo ze strany zákonodárce o snahu o zásadní posílení bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, a to ve smyslu právní zásady, podle které by za každé protiprávní jednání měla být uložena přiměřená sankce. „V době zakotvení předmětného institutu do právního řádu totiž zůstávalo vysoké množství přestupků proti bezpečnosti a plynulosti v dopravě, zjištěných pomocí automatizovaných technických prostředků používaných bez obsluhy bez uložení přiměřené sankce a v důsledku toho docházelo k nepotrestání pachatelů těchto přestupků.“[2]
K nemožnosti potrestání pachatelů přestupků v dopravě docházelo proto, že správní orgán nedokázal řádně určit totožnost řidiče vozidla, který dané vozidlo v době spáchání přestupku řídil. Tato skutečnost, tedy nemožnost potrestat vysoký počet přestupků v dopravě, vyústila až ke snížení účelu a autority ProvPoz.[3]
Pro úplnost je třeba zmínit, že existence institutu výzvy velice úzce souvisí s existencí přestupku provozovatele vozidla a objektivní odpovědností provozovatele vozidla dle ust. § 125f ProvPoz, kdy tato právní úprava byla dokonce podrobena přezkumu souladu s ústavním pořádkem České republiky,[4] a to v řízení vedeném Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 15/16.[5] Návrh na zrušení této právní úpravy Ústavní soud svým nálezem vedeným pod uvedenou spisovou značkou zamítl jako nedůvodný. Zkoumáním souladu právní úpravy přestupku provozovatele vozidla s ústavním pořádkem tak došlo nepřímo i ke zkoumání právní úpravy výzvy k uhrazení určené částky, a obecně speciálního postupu dle ust. § 125h ProvPoz.[6] Pokud by Ústavní soud shledal tuto právní úpravu jako neústavní, tak by nemohlo dojít ani ke vzniku tohoto článku.
Institut výzvy k uhrazení určené částky umožňuje správnímu orgánu – obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, účinně se vyhnout mnohdy zdlouhavému šetření přestupku spolu se zjišťováním totožnosti pachatele tak, že provozovatele vozidla v písemné formě vyzve k uhrazení určené částky ve výši, kterou správní orgán určí dle pravidel stanovených v ust. § 125h odst. 2 ProvPoz.
Přestože lze hodnotit existenci tohoto právního institutu v kontextu dnešní doby stále zvyšujícího se počtu účastníků provozu na pozemních komunikacích jako jednoznačné odlehčení a zefektivnění činnosti správních orgánů na úseku přestupků spáchaných v dopravě, lze v právní úpravě stále najít některé problematické aspekty spočívající v absenci výslovného stanovení právní povahy výzvy v ust. § 125h ProvPoz, které si žádají pozornost jak odborné veřejnosti, tak zákonodárce. Následující text si proto klade za cíl nejen osvětlit čtenáři způsob praktického využívání výzvy dle ust. § 125h ProvPoz v praxi správních orgánů, ale také zodpovědět otázku, jestli lze výzvu považovat za správní rozhodnutí, nebo jiný úkon. Tuto otázku je třeba si klást zejm. s ohledem na skutečnost, že řada adresátů výzvy je po jejím doručení přesvědčena, že jim bylo doručeno autoritativní správní rozhodnutí správního orgánu a že, laicky řečeno, „dostali pokutu“. Dalším logickým cílem tohoto textu je zodpovězení navazující otázky, jestli a příp. jakým způsobem a za jakých podmínek se lze bránit proti samotné výzvě ve správním soudnictví.
Podstata výzvy k uhrazení určené částky a její užití v praxi
Jak bylo naznačeno v úvodu tohoto článku, tak samotná realizace předmětného ustanovení ve správní praxi probíhá tak, že správní orgán vyzve provozovatele vozidla k dobrovolnému a včasnému uhrazení částky určené ve výzvě. Uhradí-li provozovatel vozidla správnímu orgánu ve výzvě určenou částku dobrovolně a ve splatnosti stanovené dle ust. § 125h odst. 3 ProvPoz, správní orgán v souladu s ust. § 125h odst. 5 ProvPoz přestupkovou věc odloží, a dojde tak ke zbavení se odpovědnosti za spáchaný přestupek. Dle názoru odborné veřejnosti lze hovořit o jakési formě odpustku.[7] Pro snazší pochopení fungování tohoto právního institutu objasnil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku[8] jedinečnost výzvy jejím označením za obdobu blokové pokuty[9] pro obviněného z přestupku, za současného vymezení rozdílných situací, v nichž lze institut výzvy účinně využít. Nejvyšší správní soud uvedl, že se výzva dle ust. § 125h ProvPoz vydává: ,,[při splnění ostatních podmínek dle § 125h odst. 1 písm. a) a c) zákona] jen v případech, kdy bezprostředně po spáchání přestupku není ani z podkladů pro zahájení přestupkového řízení zřejmé, kdo mohl být řidičem vozidla a vůči komu vést přestupkové řízení, a není tak možné s osobou podezřelou z přestupku věc projednat v blokovém řízení.“[10]
Co se pak týče zákonem stanovených podmínek pro možnost aplikace předmětného právního institutu, je třeba, aby došlo ke splnění tří podmínek.
První podmínkou je splnění podmínek uvedených v ust. § 125f odst. 2 ProvPoz, tedy že:[11] a) ono porušení pravidel silničního provozu bylo zjištěno pomocí automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy,[12] a to v rámci dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, nebo se jednalo o neoprávněné stání či zastavení vozidla, b) předmětné porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích nebo povinností řidiče vozidla vykazuje znaky přestupku dle ProvPoz („protiprávním jednáním musí být naplněna některá ze skutkových podstat přestupku, které ProvPoz uvádí například v ustanovení § 125c ProvPoz“[13]), c) a že porušením těchto pravidel nedošlo ke způsobení dopravní nehody[14] ve smyslu ust. § 47 ProvPoz.
Druhá z podmínek pro možnost aplikace předmětného právního institutu vyžaduje, aby při vydání výzvy nebyla známa totožnost řidiče vozidla nebo aby tato totožnost nebyla zřejmá z podkladů pro zahájení řízení o přestupku.
Poslední podmínka bude splněna za předpokladu, že je dané porušení pravidel silničního provozu možné projednat uložením pokuty příkazem na místě.
Prostřednictvím příkazu na místě lze projednat přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, které ProvPoz blíže specifikuje ve svém ust. § 125c odst. 7. Typicky se bude jednat o překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci. Výzvu však nelze vydat v případě spáchání přestupků v dopravě, za které je obligatorně ukládána sankce zákazu činnosti, protože v tomto případě ProvPoz projednání přestupku pomocí příkazu na místě výslovně zakazuje.[15] Užití výzvy v případě, že jsou naplněny shora popsané zákonné podmínky, by zpravidla mělo předcházet zahájení řízení o již zmíněném přestupku provozovatele vozidla ve smyslu ust. § 125f odst. 1 ProvPoz, jehož se dopustí provozovatel vozidla tím, že nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byla dodržena pravidla provozu na pozemních komunikacích a povinnosti řidiče zakotvené v příslušných ustanoveních ProvPoz.[16]
Výzva pak může být vydána nejen na základě podnětu jiných správních orgánů (orgány Policie České republiky, Vojenské policie, jiné správní orgány) ve smyslu ust. § 73 zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „přest. zák.“), ale též z podnětu veřejnosti ve smyslu ust. § 42 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „spr. řád“), nebo nejčastěji na základě oznámení o podezření, že byl spáchán přestupek ze strany orgánů obecní policie ve smyslu ust. § 10 odst. 2 zák. č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, neboť monitorování dopravy v obci se zpravidla věnují orgány obecní policie.
Po obdržení podnětu obecní úřad obce s rozšířenou působností věcně a místně příslušný k projednání přestupku ve smyslu ust. § 125e odst. 1 ve spojení s ust. § 124 odst. 5 písm. k) ProvPoz a ust. § 62 odst. 1 přest. zák., jehož spáchání bylo zjištěno, vyzve provozovatele vozidla, jímž byl daný přestupek spáchán, k uhrazení určené částky.
Provozovatel vozidla má níže následující možnosti, jak na danou výzvu k uhrazení určené částky reagovat:
První možností je uhrazení určené částky ve splatnosti ve prospěch správního orgánu.
Druhou možností je podání vysvětlení správnímu orgánu ve smyslu ust. § 137 spr. řádu ohledně totožnosti řidiče, který měl dané vozidlo v čase a místě spáchání přestupku v dopravě řídit. Příslušný správní orgán bude v tomto případě pokračovat v šetření přestupku na základě takto získaných informací, kdy podáním vysvětlení však provozovatel vozidla vystaví řidiče, který dané vozidlo v době spáchání přestupku řídil, riziku, že bude stíhán za spáchaný přestupek.
Třetí možností je úplná nečinnost provozovatele vozidla, kdy na výzvu nebude žádným způsobem reagovat, a dojde tak k neuhrazení určené částky a zároveň k nepodání vysvětlení ohledně totožnosti řidiče, který dané vozidlo v době spáchání přestupku řídil.
Touto nečinností však provozovatel vozidla umožní správnímu orgánu zahájení přestupkového řízení ohledně přestupku provozovatele vozidla dle ust. § 125f odst. 1 ProvPoz. Předmětné přestupkové řízení bude moci být zahájeno také v případě, že se nepodaří na základě podaného vysvětlení ze strany provozovatele vozidla ve smyslu ust. § 137 spr. řádu spáchaný přestupek objasnit.[17] Právě v tomto okamžiku začíná nabývat na významu zodpovězení otázky, jaká je právní povaha výzvy a jakou je formou činnosti veřejné správy, jestli správním rozhodnutím, nebo jiným úkonem, kdy se od odpovědi na tuto otázku může dále odvíjet postoj adresáta výzvy k celé věci a případná obrana proti výzvě k uhrazení určené částky.
Výzva z pohledu forem činnosti veřejné správy – správní rozhodnutí, nebo jiný úkon?
Na úvod je třeba pro úplnost uvést, že v ČR dochází k výkonu veřejné moci prostřednictvím různých forem, kdy z pohledu moci zákonodárné či soudní nepřináší v praxi určení konkrétní formy realizace veřejné správy zpravidla problémy.[18] Toto však s určitostí nelze tvrdit ve vztahu k oblasti moci výkonné, a zejm. pak ve vztahu k činnostem orgánů veřejné správy, neboť veřejná správa je velmi různorodou činností, jež směřuje k naplňování či ochraně řady veřejných zájmů. Zároveň se jedná o činnost realizovanou řadou různých orgánů. Tyto různorodé formy činnosti mohou např. regulovat chování blíže neurčeného počtu osob, jindy se mohou týkat pouze výlučně jmenovitě určených adresátů. Jindy naopak ani nemusí přímo zasahovat do právních sfér svých adresátů.[19] Všechny předmětné formy činnosti veřejné správy však spojuje skutečnost, že jsou plně navázány na zásadu zákonnosti tak, jak vyplývá např. z čl. 2 odst. 3 Ústavy,[20] čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,[21] a zejm. z ust. § 2 spr. řádu. Každá činnost veřejné správy tak musí mít zákonný základ,[22] kdy výše uvedené závěry platí i pro výzvu, pro kterou je zákonným podkladem ust. § 125h ProvPoz, ve kterém, jak bylo shora popsáno, absentuje výslovné stanovení její právní povahy. Při zodpovídání otázky, jestli lze výzvu považovat za správní rozhodnutí, nebo jiný úkon, je tak třeba mít tyto závěry na paměti.
Výzva k uhrazení určené částky z pohledu spr. řádu a zákona o odpovědnosti za přestupky
Jak je zřejmé s ohledem na výše uvedené, smyslem a účelem výzvy je možnost potrestání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti v dopravě, zjištěných pomocí tzv. automatizovaného zařízení bez obsluhy, v případech, kdy nedojde ke zjištění totožnosti řidiče, který spáchal přestupek,[23] společně s procesní ekonomií a možností odložení řešené přestupkové věci ve prospěch řidiče.[24] Lze tedy s ohledem na tento smysl a účel výzvy považovat výzvu za správní rozhodnutí ve smyslu spr. řádu, příp. rozhodnutí o přestupku ve smyslu přest. zák., vydané v rámci správního řízení, nebo nikoli? Předmětnou otázku je třeba si klást s ohledem na to, že řada adresátů předmětné výzvy je po jejím doručení přesvědčena, že jim bylo doručeno rozhodnutí správního orgánu a „dostali pokutu“.
Pokud se podíváme do odborné literatury, tak P. Vetešník ve svém článku[25] a dále také v komentářové literatuře[26] řadí postup podle ust. § 125h ProvPoz mezi tzv. zkrácená řízení[27] (autor však v předmětné odborné literatuře užívá kromě pojmu „zkrácené řízení“ taktéž pojem „postup“). Mezi zkrácená řízení dále řadíme příkaz na místě, který s datem účinnosti od 1. 7. 2017 nahradil dřívější blokové řízení,[28] a dále příkazní řízení. Právní teorie výše zmíněná řízení nakonec zařazuje pod širší skupinu nazvanou „zvláštní druhy řízení.“[29] Těmito zvláštními řízeními tak označujeme procedurální postupy, které vykazují jisté odchylky od klasického správního řízení,[30] jejichž účelem je vyřízení méně závažných a skutkově jednoduchých přestupků.[31] Ze shora uvedeného je seznatelné, že postup podle ust. § 125h ProvPoz vykazuje znaky těchto zvláštních řízení, jejichž východiskem by měla být právě určitá forma správního rozhodnutí,[32] a mohlo by se tak na první pohled zdát, že i výzva, jakožto východisko postupu dle ust. § 125h ProvPoz, který vykazuje znaky zvláštních řízení, by se mohla na základě skutečností uvedených výše jevit jako správní rozhodnutí. Opačné závěry však vyplývají z níže zmíněných zdrojů, ve kterých lze nalézt další úvahy týkající se právní povahy výzvy.
K otázce právní povahy výzvy se vyjádřilo Ministerstvo dopravy, a to ve své metodice.[33] Ministerstvo dopravy je v předmětné metodice, která je určena pro správní orgány využívající institut výzvy ve své praxi, toho názoru, že v první fázi – ve fázi zasílání výzvy k uhrazení určené částky provozovateli vozidla, se nejedná o řádné formální řízení v procesu správního trestání. Správní orgány v této fázi nezjišťují totožnost pachatele oznámeného a zdokumentovaného přestupku, nevedou řízení o přestupku a nemusí si obstarat souhlas provozovatele vozidla s určenou částkou k uhrazení.[34]
K právní povaze výzvy se v průběhu několika let jejího působení v právním řádu ČR vyjádřil i Nejvyšší správní soud. Zmínit můžeme např. rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014-45. V tomto rozsudku, který byl v tomto článku již výše zmíněn, se Nejvyšší správní soud vyjádřil tak, že: „Výzva dle § 125h zákona o silničním provozu adresovaná provozovateli vozidla tak de facto představuje obdobu blokové pokuty pro obviněného z přestupku.“[35] Dále je nutné uvést např. rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2021, č. j. 5 As 139/2020-37, ve kterém soud uvedl, že je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že výzva podle ust. § 125h není rozhodnutím správního orgánu, a nelze tak na ni klást stejné nároky jako na rozhodnutí. Dle Nejvyššího správního soudu by se tak mělo jednat o určitý postup, jímž se správní řízení vůbec nezahajuje, ale právě naopak, pokud dojde k zaplacení určené částky, tak je celá věc odložena.[36] Ke stejnému názoru dospěl Nejvyšší správní soud také ve svém rozsudku ze dne 6. 9. 2019, č. j. 5 As 341/2018-42.[37] Pro úplnost je možné uvést také rozsudek NSS ze dne 24. 7. 2019, č. j. 6 As 78/2019-45, ve kterém soud uvedl, že „Při vydání výzvy dle ust. § 125h zákona o silničním provozu ke sdělení totožnosti řidiče nebo k úhradě určené částky přitom ještě není vedeno správní řízení o správním deliktu provozovatele motorového vozidla podle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, ale fakticky jsou pouze zjišťovány informace o údajném řidiči motorového vozidla a pachateli přestupku podle ust. § 125c zákona o silničním provozu.“[38]
Z výše uvedeného tak můžeme učinit závěr, že Nejvyšší správní soud a Ministerstvo dopravy jsou přesvědčeny, že se v případě výzvy dle ust. § 125h ProvPoz skutečně nejedná o správní rozhodnutí ve smyslu spr. řádu, příp. rozhodnutí o přestupku ve smyslu přest. zák., vydané v rámci správního řízení, a to i navzdory skutečnosti, že postup, jehož východiskem je vydání předmětné výzvy, vykazuje znaky zvláštních řízení. Ze zákonné definice vyplývá, že správní řízení je „postup správního orgánu, jehož účelem je vydání rozhodnutí, tj. aktu, jímž správní orgán zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá, příp. v zákonem stanovených případech rozhoduje o procesních otázkách“.[39] Při pohledu na toto zákonné vymezení správního rozhodnutí a správního řízení je nutné učinit závěr, že výzvu skutečně nelze považovat za správní rozhodnutí ve smyslu ust. § 67 spr. řádu a její vydání nelze považovat za správní řízení ve smyslu ust. § 9 téhož zákona, kdy tento závěr lze učinit i pro rozhodnutí o přestupku ve smyslu ust. § 93 přest. zák.
Jestliže výzvu nelze považovat za správní rozhodnutí, nelze považovat ani postup jejího vydávání za zvláštní řízení. Pokud by byla výzva považována za správní rozhodnutí a její vydávání za správní řízení či za některý druh zvláštních řízení, tak by došlo k zamezení efektivního využívání tohoto právního institutu, neboť jeho efektivní využívání vyžaduje právě zachování rychlosti a flexibility. Jestliže by byly na výzvu k uhrazení určené částky kladeny obdobné nároky jako na správní rozhodnutí, tak by i toto bránilo jejímu efektivnímu využívání, což by bylo v přímém rozporu s jejím smyslem a účelem. Je tedy namístě přitakat závěru, který zastává zmíněná judikatura Nejvyššího správního soudu a Ministerstvo dopravy ve své metodice.
Výzva není správním rozhodnutím i přesto, že vykazuje znaky zvláštních řízení. Závěr, že výzva k uhrazení určené částky není správním rozhodnutím, podporuje i skutečnost, že ve vztahu k tomuto institutu ProvPoz nepředpokládá možnost obrany v podobě jakéhokoli opravného prostředku. Není však vyloučen postup dle ust. § 175 spr. řádu.[40] Je však nutné poznamenat, že efektivita této prakticky jediné možnosti „obrany“ proti výzvě na úrovni spr. řádu, tedy mimo oblast správního soudnictví, zůstává na pováženou. Dle mého názoru lze tuto absenci prakticky jakýchkoli opravných prostředků proti výzvě považovat za určitý nedostatek předmětné právní úpravy, a to s ohledem na výše popsané skutečnosti a na již zmíněný fakt, že mnoho adresátů výzvy, i přes shora dovozený závěr, že výzva není správním rozhodnutím, považuje výzvu, z důvodů popsaných níže, za autoritativní správní rozhodnutí správního orgánu.
Byť bylo konstatováno, jakou formou činnosti veřejné správy výzva není, tak z výše uvedeného ani ze soudní judikatury nebo stanoviska Ministerstva dopravy výslovně nevyplývá, o jakou formu činnosti veřejné správy se v případě výzvy jedná, a za co danou výzvu vlastně můžeme považovat.
Dle mého názoru je možné na základě shora popsaných zjištění, a zejm. s ohledem na právní povahu výzvy, uzavřít, že se s vysokou pravděpodobností jedná o tzv. jiný úkon prováděný orgánem veřejné správy podle části čtvrté spr. řádu. Právní teorie mezi jiné úkony prováděné orgány veřejné správy zařazuje např. osvědčení, ověření, posudky, stanoviska, vyjádření, registrace, informační, materiální a programovací úkony, doporučení, veřejnoprávní ujednání a právě výzvy.[41] Pro tyto uvedené jiné úkony, a tedy i pro výzvu, platí, že se jedná o úkony s určitou nižší intenzitou právních účinků, než má správní rozhodnutí, protože se jejich prostřednictvím s konečnou platností nezakládají, nemění ani neruší práva nebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo se jimi neprohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá.[42] Přestože výzva tedy ze své podstaty přímo nezasahuje do práv adresátů veřejné správy, má velký význam pro správní orgán, který výzvu vydal, neboť některé z popsaných možných reakcí adresáta výzvy mohou zapříčinit vydání rozhodnutí o zjištěném přestupku nebo vydání rozhodnutí o přestupku provozovatele vozidla dle ust. § 125f ProvPoz.
Bylo by vhodné poznamenat, že i v případě vydávání výzvy musí být dodržena zásada legality zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny, a stanoveny určité minimální požadavky[43] pro provádění tohoto jiného úkonu. S ohledem na tuto zásadu legality platí, že kromě ust. § 125h ProvPoz, ve kterém je postup vydávání výzvy primárně upraven, se na výzvu přiměřeně uplatní i právní úprava jiných úkonů části čtvrté obsažená ve spr. řádu, vůči kterému je ProvPoz v poměru speciality a spr. řád vůči ProvPoz v poměru subsidiarity. Výzva je totiž úkonem správního orgánu, který je současně projevem výkonu vrchnostenské veřejné správy, a zároveň se nejedná o správní rozhodnutí, rozhodnutí o přestupku, veřejnoprávní smlouvu nebo opatření obecné povahy.[44] Při vydávání výzvy se dále uplatní i základní zásady činnosti správních orgánů upravené v ust. § 2 až 8 spr. řádu, které musí mít správní orgán příslušný k vydání výzvy také stále na paměti, a to zvlášť za situace, kdy ProvPoz při určování částky k úhradě předpokládá užití správního uvážení ze strany příslušného správního orgánu.[45] Jestliže výzva není správním rozhodnutím dle spr. řádu, a tedy ani rozhodnutím o přestupku dle přest. zák., tak se při její aplikaci nepostupuje vůbec podle přest. zák. a ani dle části druhé (příp. třetí) spr. řádu. V této souvislosti se tak nabízí otázka, zdali předmětná právní ustanovení dostatečně garantují ochranu adresáta výzvy proti případné libovůli správního orgánu při vydávání výzvy a při určování částky k úhradě, a to s ohledem na neexistenci efektivních opravných prostředků proti výzvě.
Pokračování článku naleznete na portálu Právní prostor v nejbližších dnech.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] P. Vetešník a kol.: Dopravní právo, C. H. Beck, Praha 2016.
[2] Š. Vencl: Problematika ustanovení § 125h a souvisejících ustanovení zák. č. 361/2000 Sb., zákona o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, diplomová práce, vedoucí Martin Škurek, Univerzita Palackého, Katedra správního a finančního práva, Olomouc 2021, str. 19.
[3] P. Vetešník: Zkrácené řízení o některých přestupcích podle zákona o silničním provozu, Právní rozhledy č. 6/2013, str. 208-212.
[4] P. Mates, K. Šemík: Zamyšlení nad ústavností správního deliktu provozovatele vozidla, Jurisprudence č. 3/2013, str. 14-18.
[5] Nález ÚS ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16.
[6] Op. cit. sub 2, str. 13.
[7] Op. cit. sub 3, str. 208-212.
[8] Rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014-45.
[9] Blokové řízení bylo s účinností od 1. 7. 2017 nahrazeno příkazem na místě.
[10] Rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014-45.
[11] Op. cit. sub 3, str. 208-212.
[12] K tomuto pojmu blíže viz R. Michálek: Správní delikty na úseku bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2014, str. 230-232.
[13] Op. cit. sub 2, str. 21.
[14] Dopravní nehodou ve smyslu ust. § 47 ProvPoz je myšlena: „událost v provozu na pozemních komunikacích, například havárie nebo srážka, která se stala nebo byla započata na pozemní komunikaci a při níž dojde k usmrcení nebo zranění osoby nebo ke škodě na majetku v přímé souvislosti s provozem vozidla v pohybu“.
[15] H. Kučerová: Zákon o silničním provozu s komentářem a judikaturou, 4. aktualizované vydání podle stavu k 1. 10. 2018, Leges, Praha 2018.
[16] Op. cit. sub 1.
[17] Op. cit. sub 1, str. 35.
[18] K. Frumarová: Výtka dle zákona o státní službě – právní povaha, forma a důsledky, Acta Iuridica Olomucensia č. 3/2022, str. 25-37.
[19] Tamtéž.
[20] Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
[21] Usnesení č. 2/1993 Sb. předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále „Listina“).
[22] Op. cit. sub 18.
[23] Op. cit. sub 2, str. 49.
[24] Rozsudek NSS ze dne 6. 9. 2019, č. j. 5 As 341/2018-42.
[25] Op. cit. sub 3, str. 208-212.
[26] D. Novopacký, P. Vetešník, K. Bezděkovský: Zákon o silničním provozu: komentář, Wolters Kluwer, Praha 2022, str. 845.
[27] Op. cit. sub 2, str. 16.
[28] Op. cit. sub 15, str. 779.
[29] Op. cit. sub 2, str. 16.
[30] Z. Fiala, K. Frumarová, E. Horzinková, M. Škurek: Správní právo trestní, Leges, Praha 2017, str. 188.
[31] D. Hendrych a kol.: Správní právo, Obecná část, 8. vyd., C. H. Beck, Praha 2012, str. 422.
[32] Op. cit. sub 2, str. 16.
[33] Metodika k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy v souvislosti se změnou zák. č. 361/2000 Sb. zákonem č. 297/2011 Sb., č. j. 8/2013-160-OST/5.
[34] Tamtéž, str. 7.
[35] Rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014-45.
[36] Rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2021, č. j. 5 As 139/2020-37.
[37] Rozsudek NSS ze dne 6. 9. 2019, č. j. 5 As 341/2018-42.
[38] Rozsudek NSS ze dne 24. 7. 2019, č. j. 6 As 78/2019-45.
[39] Op. cit. sub 18.
[40] Op. cit. sub 26, str. 847.
[41] V. Sládeček: Obecné správní právo, 3. aktualizované a upravené vydání, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2013.
[42] L. Jemelka, K. Pondělíčková, D. Bohadlo: § 154 [Použití jiných ustanovení], in L. Jemelka, K. Pondělíčková, D. Bohadlo: Správní řád, 7. vyd., C. H. Beck, Praha 2023, marg. č. 3, str. 970.
[43] Tamtéž.
[44] Op. cit. sub 18.
[45] Op. cit. sub 2, str. 68.
Diskuze k článku ()