Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona jako zdánlivě vymezený předmět podnikání

Okolnosti konkrétního případu nejsou pro účely tohoto příspěvku příliš relevantní a koneckonců – mohu-li si dovolit drobné popíchnutí – nebyly příliš relevantní ani pro dovolací soud, který cítil příležitost vyjádřit se odmítavě k trvající praxi a této příležitosti se naplno chopil.

Co je oním přelomovým právním závěrem, k němuž Nejvyšší soud dospěl? 

Snad každý, kdo někdy nahlížel do obchodního rejstříku, si všiml, že v kolonce předmětu podnikání bývá pravidelně uváděna formulace odpovídající živnostenskému zákonu, která zní “výroba obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona”. Tuto formulaci ovšem Nejvyšší soud ve svém usnesení, sp. zn. 27 Cdo 3549/2020, označil za neurčitou, a tedy zdánlivou (resp. v režimu úpravy účinné do 31. 12. 2013 šlo ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. o absolutně neplatné ujednání).[1] Zmíněné usnesení je spíše stručné, ovšem argumenty pro uvedený závěr nejsou neznámé, neboť již dříve zaznívaly na některých odborných školeních. Část doktríny, k níž se nyní přiklonil i Nejvyšší soud, vycházela z toho, že vymezení předmětů podnikání veřejnoprávní úpravou není závazné pro účely práva soukromého, a že tedy společníci mohou jako předmět činnosti uvést i jiné označení, než je uvedeno v přílohách živnostenského zákona. Problém s označením výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 zmíněného zákona tkví v tom, že z něj vůbec není zřejmé, v čem konkrétně daná společnost podniká, neboť příloha č. 4 živnostenského zákona obsahuje 82 živností rozličného charakteru – od výroby drážních hnacích vozidel, přes dobývání rašeliny a bahna, až po fotografické služby. Vůbec nejproblematičtější je poslední položka na seznamu volných živností, která zní „výroba, obchod a služby jinde nezařazené“.[2]

Argumenty pro závěr, že konkrétnější vymezení je o poznání vhodnější než obecné označení odpovídající živnostenskému zákonu, zazněly v judikatuře již dříve, konkrétně šlo o usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 Cmo 66/2010, v němž byly přijaty tyto závěry: „[Z právní úpravy] nevyplývá, že by údaj o předmětu podnikání navrhovatelky coby akciové společnosti zapsaný v obchodním rejstříku měl být totožný s označením živnostenského oprávnění.“

V odůvodnění operuje Vrchní soud zaprvé tím, že údaj o předmětu podnikání zapsaný v obchodním rejstříku by měl poskytovat třetím osobám zejména informace o skutečné povaze předmětu podnikání toho kterého podnikatele, nikoli opakovat údaje obsažené v živnostenském rejstříku, zadruhé tím, že z právních předpisů nelze dovodit povinnost, aby byl údaj o předmětu podnikání zapsaný v obchodním rejstříku shodný s označením živnostenského oprávnění.

Současné usnesení Nejvyššího soudu je ovšem revoluční v tom, že označuje ustálený způsob označení předmětu podnikání za zdánlivý. K tomu, co je zdánlivé, se z hlediska práva nepřihlíží (§ 554 o. z.). To ve svém důsledku vede k tomu, že předmět podnikání vymezený toliko slovy "výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 zmíněného zákona“ není žádným předmětem podnikání. Neobsahuje-li zakladatelské právní jednání žádný další předmět podnikání či činnosti, trpí zakladatelské právní jednání velmi závažnou vadou, neboť v něm absentuje jedna z jeho podstatných náležitostí.

Co mají společnosti s takto vymezeným předmětem podnikání dělat? 

Samozřejmým a optimálním řešením je změna zápisu v obchodním rejstříku, jíž musí předcházet změna obsahu zakladatelského právního jednání. Ta v případě kapitálových společností a družstva vyžaduje formu notářského zápisu, tj. jde o řešení poměrně nákladné. Avšak pokud společníci či akcionáři ponechají stávající stav, vystavují se určitému riziku, neboť ponechání tohoto stavu může v krajním případě vyústit až ve zrušení obchodní korporace soudem.

Znění předmětného ujednání zakladatelského právního jednání může být formulováno více či méně konkrétně, ovšem musí z něj být dostatečně zřejmé, co společnost dělá. Tak například by bylo jistě možné vymezit předmět podnikání názvem některého z oborů živnosti volné, tzn. např. jako „ubytovací služby“ či jako „zastavárenská činnost“.[3] Závěry předmětného rozhodnutí však nebrání ani vlastní formulaci předmětu podnikání jako např. „prodej a distribuce vína ze zahraničí“, případně „provozování internetové seznamky“ apod. Je potřeba podotknout, že jistý problém s takto vymezenými předměty podnikání může nastat na živnostenském úřadě, kde se mohou společnosti setkat s překvapením příslušných úředníků a úřednic.[4] Lze však předpokládat, že si na tento posun brzy zvyknou i příslušné úřady, jejichž úkolem bude identifikovat, kterým živnostem (resp. oborům volné živnosti) předmětný konkrétněji uvedený předmět podnikání odpovídá.

Hraniční řešení, ohledně jehož správnosti ovšem pochybuji, spočívá v jakési kompromisní formulaci, která se již občas v praxi vyskytovala a která zní: "výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, a to v rozsahu jednotlivých oborů činností živnosti volné uvedených pod čísly 1 až 81[5] přílohy č. 4 živnostenského zákona (tj. s výjimkou oboru uvedené pod číslem 82)". Takováto formulace – byť se může jevit jako postup, jenž by zvolila chytrá horákyně – je však poněkud problematická, neboť ohledně ní platí, že neříká ničeho o tom, co společnost opravdu dělá, a není tak způsobilá naplnit smysl obligatorního uvádění předmětu podnikání (činnosti) v zakladatelských právních jednáních.[6] Na druhou stranu je nutno uznat, že zatímco změna zápisu oborů živnosti v živnostenském rejstříku nic nestojí, stejná změna zakladatelského právního jednání spolu se zápisem do obchodního rejstříku vyjde na několik tisíc korun. Naposledy uvedený argument však není při nalézání práva relevantní a znamená spíše legislativní apel v rovině de lege ferenda.

Shrnutí

Nejvyšší soudu ve svém usnesení uzavřel, že „ani výkladem ujednání stanov, podle něhož je předmětem podnikání akciové společnosti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, nelze zjistit, jaký je předmět podnikání společnosti (určit jeho konkrétní obsah). Takové ujednání je proto z důvodu neurčitosti jeho obsahu zdánlivé (§ 553 o. z.) a nepřihlíží se k němu (§ 554 o. z.).“

Na základě takového ujednání tak není možné zapsat předmět podnikání do obchodního rejstříku, z čehož plyne, že by rejstříkové soudy měly návrhy na zápis dle takových zakladatelských dokumentů zamítat. Pakliže již zápis v rejstříku uvádí „výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“ jako předmět podnikání, odporuje tento zápis § 25 odst. 1 zákona o veř. rejstřících a je třeba zjednat nápravu postupem dle § 9 naposledy zmíněného zákona.

Toto řešení není vyloženě šokující, na druhou stranu představuje v zásadě revoluci pro praxi, neboť není příliš společností, jejichž předmět podnikání by byl vymezen v souladu s předmětným usnesením. Jako každé usnesení, které obsahuje podobně novátorské řešení, není aktuální usnesení Nejvyššího soudu v příslušných kruzích vnímáno příliš pozitivně. Z akademického hlediska je rozhodnutí správné, ovšem jeho dopady – jak finanční, tak administrativní – budou poměrně značné. Celá situace není úplně šťastná též proto, že část předmětných nesrovnalostí vyvěrá z dřívější praxe rejstříkových soudů (tato praxe však byla do značné míry popřena shora zmíněným usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 Cmo 66/2010).

Zmínil-li jsem v předchozí větě slovo nesrovnalost, patrně jsem v mnohých asocioval další postrach korporátní praxe, který začíná naplno úřadovat v tomto měsíci a který se nazývá evidence skutečných majitelů. O té však tento příspěvek není a případné zájemce lze odkázat na jiné příspěvky publikované na tomto webu.

---