Rozhovor: Jan Mašek a Jakub Šíp - O restrukturalizacích, reorganizacích, AK Constelius a mnohém dalším

Nejen v reakci na pandemii koronaviru se změnila tvář advokátní kanceláře Šíp, Kadlec, Paikrová, do které nově na pozici partnera přichází advokát a insolvenční správce Jan Mašek. Kancelář bude vystupovat pod názvem AK Constelius a s novým logem připomínajícím konstelaci hvězd.

Primárně se bude zaměřovat na oblast restrukturalizací a insolvencí – tedy zejména na řešení obtíží, které se dle odborníků po pandemii koronaviru budou týkat více než poloviny firem.

Změna souvisí s nástupem nové posily na pozici partnera, kterou zaujal advokát a insolvenční správce se zvláštním povolením Jan Mašek (dále "JM"). Společně s ním se k týmu jako of counsel připojil také Jakub Šíp (dále "JŠ"), advokát s rozsáhlou restrukturalizační, transakční a korporátní praxí. Oba zmíněné pány budu zpovídat v tomto rozhovoru, konkrétně se zaměříme zejména na insolvenční problematiku a z jejího rámce v prvé řadě restrukturalizacím a reorganizacím. A krátce se podíváme i za naše hranice, konkrétně do Francie.

Co vás vedlo ke shora blíže popsaným strukturálním změnám?

JŠ: Pokud jde o samotné změny v rámci kanceláře, šlo o výsledek delších diskuzí. Ty vlastně započaly relativně dávno, kdy ještě ani jeden z nás nijak intenzivně neuvažoval o navazování konkrétní spolupráce a bavili jsme se tak neformálně o fungování podniku v obecné rovině. Postupem času se to již protnulo s našimi osobními rozhodnutími v kariérní oblasti a nakonec vykrystalizovalo až do současné podoby. Pokud jde o z vnějšího pohledu nejzřetelnější věc, tedy změnu názvu kanceláře, šlo o důležitý krok, který započatou změnu akcentoval, a to nakonec i dovnitř kanceláře. 

Každopádně vnímáme, že krize spojená s pandemií koronaviru výrazně proměnila rozložení trhu, což nevyhnutelně ovlivňuje také oblast práva. V rámci interních změn jsme se proto rozhodli soustředit primárně na výzvy s ní spojené a oblast restrukturalizací a insolvencí vnímáme jako klíčovou.

Jak se podle vás české právo vypořádalo s koronavirovou pandemií? Které z přijatých opatření pokládáte za nejzdařilejší a nejvíce přínosné? 

JŠ: Je vcelku známou věcí, že právo zpravidla reaguje na proměny vnějšího prostředí s určitým a někdy i značným odstupem, což je dáno také legislativními procesy. V tomto ohledu koronavirová legislativa mohla těžit z mnohem vyšší míry flexibility. Opatření byla celá řada a v mnoha oblastech, ale jak se bohužel ukazuje, nemálo z nich se nakonec minulo účinkem anebo bylo zpětně soudy označeno za defektní. Určitě z počátku bylo možné tolerovat jisté nedokonalosti, jakkoliv by stát na podobné situace měl být z definice připraven nejlépe. Tato míra jisté zdravé tolerance však s trváním nepříznivého stavu logicky slábne. Ke komplexnímu hodnocení jistě bude ještě příležitost v budoucnosti, až se pandemie stane minulostí. Ale určitě lze již nyní vidět případy, kdy se konkrétním subjektům podařilo aplikovat krizovou legislativu, například v podobě mimořádného moratoria, k tomu, aby nastartovali svoji restrukturalizaci a tuto obtížnou dobu přežili. Zároveň se bohužel obáváme, že budou i případy, kdy stejný institut byl uchopen odlišně, ať už úmyslně či nikoliv, a v takovém kontextu jeho existence nebude nahlížena úplně bez rozporů. 

Právní úprava insolvencí prodělala, a to zejména v oblasti oddlužení, od roku 2006, kdy byl přijat insolvenční zákon, celou řadu legislativních proměn. Kterou z nich pokládáte za nejvýznamnější a proč?

JM: Oddlužení bylo opravdu nejvíce novelami zasaženou oblastí. „Díky“ této části insolvenční úpravy se insolvenční odvětví dostává do časté politické debaty. Jsem však přesvědčený, že množství novel insolvenčního zákona je vyšší, než by tomuto právnímu oboru obecně svědčilo. 

Pokud bychom významnost novely posuzovali počtem dotčených adresátů, myslím, že nejpodstatnější novelu jsme mohli zaznamenat v roce 2019, kdy byla odbourána tzv. 30 % minimální hranice plnění v oddlužení.

A další poměrně významná změna nás čeká v dohledné době, a to v souvislosti s implementací tzv. restrukturalizační směrnice.[1] Sledujete vývoj prací na novele? Která z chystaných změn se dle vašeho mínění nejvíce dotkne podnikatelského prostředí v České republice? 

JM: Ano, snažím se práce Ministerstva spravedlnosti sledovat, ale „hotových“ pasáží nového zákona zatím, pokud vím, není mnoho. Mám informace, že práce pověřených pracovníků zásadně zasáhla tzv. covidová legislativa, ale nyní už se snad opět intenzivně rozběhly.

Debata o směrnici se ve veřejném prostoru upnula na s úpravou jen okrajově související otázku, zda oddlužení má být na 3 roky i pro spotřebitele. Nicméně pokud do textu směrnice nahlédnete, toto je opravdu jen zcela okrajová otázka, jakkoliv obecně je samozřejmě důležitá. Je to škoda, protože právě teď přichází doba, kdy bychom se opět měli soustředit na otázku korporátních úpadků (a samozřejmě funkčnost jejich právní regulace).

Posláním implementace bude, zjednodušeně řečeno, vytvořit právní rámec pro neformální mimosoudní vyjednávání mezi dlužníkem a jeho věřiteli. Pokud by se opravdu podařil záměr Ministerstva spravedlnosti připravit právní úpravu tak, aby byl proces v zásadě natolik „uživatelsky přívětivý“, že ho bude schopen využít skoro jakýkoliv podnikatel bez ohledu na své ekonomické zázemí, považoval bych to za revoluční přínos do oblasti restrukturalizací. Jedním z hlavních faktických limitů reorganizace jsou totiž právě náklady procesu. Pokud by se tedy preventivní restrukturalizaci dařilo v budoucnu využívat i ekonomicky menším subjektům, bylo by to velkým přínosem pro naše ekonomické prostředí.

Co je podle vašeho názoru největší bolestí současného českého insolvenčního práva?

JM: Obecně jsem přesvědčený, že české insolvenční právo patří mezi dobře fungující právní obory. Z praxe neumím označit nějaký problém, který by si zasloužil nálepku „největší bolest“. Nedobře na insolvenční prostředí působí každoroční novely insolvenčního procesu. Ty zasahují zejména proces oddlužení, který je čím dál tím komplikovanější a pro jeho uživatele – dlužníky – mnohdy nesrozumitelný. 

Obával jsem se také, jak zasáhne do činnosti soudů právě probíhající pandemie. Zatím však musím říct, že až na dílčí problémy probíhají procesy nadále vcelku dynamicky. To bych rád vyzdvihnul, protože to není samozřejmostí. 

Jak již bylo zmíněno v úvodu, Vaše kancelář působí též na francouzském trhu. Lze srovnávat české a francouzské insolvenčního právo? Která z právních úprav podle vašich zkušeností funguje lépe? 

JŠ: Oba systémy insolvenčního práva vykazují podobné rysy, ale v mnoha věcech se samozřejmě liší. Z osobní zkušenosti s francouzským právem, která platí i mimo oblast insolvence, lze konstatovat, že ačkoliv se některé instituty jeví jako v zásadě stejné, včetně velmi blízké textace, jejich konkrétní aplikace a soudní výklad často sledují naprosto odlišné směry. Někdy to bývá vcelku zásadní překvapení. Určitě je tak potřeba spolupracovat s místními specialisty a předejít nebo alespoň omezit jejich dopad. Jsme rádi, že v rámci kanceláře můžeme pracovat v takto blízkém spojení a nabídnout vcelku specifické zkušenosti.  

Konkrétně v oblasti insolvencí lze zmínit třeba odlišný přístup k zajištěným věřitelům, kdy ve Francii mají i před oprávněným ze zástavního přednost uspokojení některé pohledávky ostatních věřitelů. Podobně některé instituty se aplikují až po překročení určených limitů, například věřitelský výbor je konstituován až u z našeho pohledu velmi velkých společností. 

Zda jedna či druhá úprava funguje celkově lépe asi těžko v obecné rovině hodnotit. Vždy záleží na konkrétních podmínkách případu a úhlu pohledu. Z pohledu věřitele by určitě na fungování insolvencí bylo v obou jurisdikcích co zlepšovat, ale velice často nejde o nedostatek insolvenčního práva, ale spíše již o ekonomické vyčerpání dlužníka v okamžiku řešení úpadku.

Existují ve Francii nějaké instituty, kterými by se mohlo inspirovat insolvenční právo u nás? Napadá vás i opačný příklad, tj. nějaký tuzemský institut, který ve Francii chybí?

JŠ: Francouzské právo je určitě jedním z inspiračních zdrojů českého soukromého práva, a to v širším záběru. Z insolvenční oblasti nedávno český zákonodárce využil při novelizaci § 66 zákona o obchodních korporacích koncept francouzské žaloby na doplnění aktiv.

V opačném směru by se Francie určitě mohla v České republice inspirovat dálkově přístupným insolvenčním rejstříkem, který je místem, kde lze nalézt pohromadě většinu relevantních informací. Takový rejstřík ve Francii chybí a některé informace jsou publikovány pouze v obdobě obchodního věstníku.   

Vaše kancelář disponuje též erudicí v oblasti reorganizací. Je podle Vás v České republice podíl reorganizací v rámci jednotlivých způsobů řešení úpadku dostačující? Jaké jsou podle Vašich zkušeností průměrné náklady české reorganizace? Jsou tyto náklady vyšší než v okolních zemích?

JM: Počet řešení úpadků reorganizací by byl zjevně „dostačující“ ve chvíli, kdy by všechny podniky čelící krizi, které jsou způsobilé projít procesem reorganizace, do něj včas vstoupily a jeho prostřednictvím přinesly věřitelům vyšší uspokojení než v konkursu. Od tohoto ideálu jsme ještě daleko. Na druhou stranu za své více než 12leté působení v oboru vnímám u klientů významný mentální posun směrem k uchopení institutu reorganizace. To je pro jeho aplikaci velice důležité. Bez důvěry mezi podnikateli můžeme mít sice výbornou právní úpravu, ale nikdo ji nebude používat.

Porovnáme-li počet vyrovnání podle zákona o konkursu a vyrovnání a počet reorganizací, jsou reorganizace jednoznačně častěji využívány. Hlavním problém tak není proces a jeho nastavení, ale včasnost vstupu do něj. Výzkumům v této oblasti se věnuje Centrum restrukturalizací a insolvencí při VŠE. Z jejich závěrů vyplývá, že významné procento společností vstupuje do insolvenčního řízení i několik let poté, kdy už jsou v úpadku. Pak už však sebelépe nastavený proces nemůže pomoci.

Reorganizace je zpravidla poměrně robustní proces, který s sebou zásadně nese podstatné náklady. Česká republika patří v mezinárodním srovnání ke státům, kde jsou náklady na provedení procesu vyšší. Nicméně je důležité současně dodat, že celkově je český insolvenční systém (jeho funkčnost) v porovnání s jinými státy hodnocen dobře. 

Již byla řeč o tom, že vaší primární specializací zůstávají restrukturalizace a insolvence. Jaké další oblasti práva tvoří portfolio vaší kanceláře?

JŠ: Specializace na restrukturalizace a insolvence je logickým vyústěním nezanedbatelné části naší dosavadní praxe a zároveň aktuální fáze ekonomického cyklu, i když tento je navíc ovlivněn globální pandemií onemocnění Covid-19. 

Každý z kolegů má ještě další specializace, ať už je to v oblasti akvizic, přeměn právnických osob, korporátní oblasti či sporné agendy. Za zmínku určitě stojí i specializace v oblasti daní a správního práva či oblasti trestní.

Opomenout určitě nelze ani významné know-how ve frankofonním prostředí s jeho detailní znalostí a rozsáhlou zkušeností.

Za velice zajímavý aspekt považujeme i propojení nejen znalostí v mnoha různorodých právních oblastech, ale i bohatou korporátní a manažerskou zkušenost některých našich klíčových spolupracovníků. To dává robustní základ pro efektivní možnost, jak našim klientům nabízet komplexní řešení řízení jejich právních rizik, které je pro ně zároveň srozumitelnější. Tam, kde je to potřeba, samozřejmě spolupracujeme s dalšími odborníky v souvisejících oborech na dlouhodobější i ad hoc bázi.

---