Listina základních práv a svobod stanoví, že „Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.“[1]
V tomto článku se věnujeme situacím, kdy z jakýchkoliv důvodů není dosaženo toho, že je věc projednána právě „bez zbytečných průtahů“. Přítomnost průtahů v soudním řízení přitom označuje situaci, kdy soudní řízení a vyřešení předmětné věci trvá nepřiměřeně dlouhou dobu.
Na evropské úrovni toto právo garantuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, která k rychlosti řízení stanovuje požadavek projednání věci „v přiměřené lhůtě“.[2] Požadavek na rychlost řízení dále v procesní rovině znovu připomíná občanský soudní řád, podle něhož soud v řízení má postupovat tak, „aby ochrana práv byla rychlá a účinná“, jak jen to je v daném případě možné.[3] Nepřiměřená délka řízení a průtahy jsou ve výsledku porušením práva na spravedlivý proces.
Průtahy v řízení jsou problémem zejména z důvodu, že kvůli nim může nepřímo docházet k odepírání spravedlnosti a následkem toho také ke ztrátě důvěry v soudní soustavu – to je přitom skutečnost, kterou již dříve judikoval i Ústavní soud. Podle něj je důsledkem odepřené spravedlnosti v tomto smyslu „nejen dlouhodobá nejistota stran sporu o tom, na čí straně se právo nachází, ale obecně i podlamování důvěry jednotlivců v to, že justice je schopna náležitě právo nalézat a chránit. Z toho pak vyplývá i ztráta důvěry nejen v právo samotné, ale i v demokratický stát, který, prohlašuje-li se za stát právní, je povinen zejména svým soudnictvím nalézat práva jednotlivých účastníků řízení nejen v co největší shodě s právem objektivním, ale také v přiměřeném časovém horizontu.“[4]
Přiměřená rychlost řízení ani přesná definice průtahů ovšem nejsou nikde v zákoně konkretizovány, a tak obecně bývají posuzovány v kontextu každého případu. Takový postup soudy ve své rozhodovací praxi shodně potvrzují. „Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou.“
Samozřejmě je pak třeba brát v úvahu, zda je důvodem celkové délky třeba složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů a význam předmětu řízení pro poškozeného[5], resp. to, jaký mají výše uvedená kritéria na délce trvání podíl.
Řízení trvající déle než dva roky
I přesto, že obecně je nutné vážit všechny výše zmíněné okolnosti a každé řízení a jeho délku posuzovat individuálně, se Nejvyšší správní a Nejvyšší soud shodují na jednom časovém úseku, během kterého délku řízení považují ještě za obecně přiměřenou – jedná se o dobu řízení v délce do dvou let. Pokud řízení trvá delší dobu, je nutné o to více důkladněji přezkoumávat, zda je tomu z důvodných okolností, nebo zda nedochází právě k průtahům. Nejvyšší správní soud k tomuto konkrétně uvedl: „…dva roky, což je hranice, při jejímž překročení je namístě velmi citlivě vážit každé z posuzovaných hledisek zmíněných v § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích samostatně i v jejich komplexu.“[6]
Shodný časový úsek vyplývá i z dřívějšího stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, které se věnuje otázkám výše částky přiměřeného zadostiučinění za dobu trvání řízení, kde právě první dva roky hodnotil mírněji než dobu následující: „Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše.“[7]
Povinnost státu
Garantovat soudní ochranu, právo na spravedlivý proces a tedy také přiměřenou délku řízení je povinností státu. Jednotlivé státní orgány spolu musí spolupracovat, aby tato práva mohla být spravedlivě zajištěna a nedocházelo k jejich odpírání. O průtahy se tak jedná i v případě, kdy mezi sebou státní orgány nekomunikují a nespolupracují funkčně tak, aby si v řízení pomohly.
Takový závěr ve svém dalším rozhodnutí zdůraznil Nejvyšší soud, když v případě, kde soud nečinil žádné jiné úkony a odůvodňoval to tím, že soudní spis byl u jiného soudu, poukázal na to, že „Všechny dotčené státní orgány musejí postupovat tak, aby nebyl mařen účel určitého řízení a nebylo ohroženo právo jeho účastníků a projednání věci v přiměřené době. Je přitom lhostejno, zda jde o státní orgán, před kterým dané řízení probíhá, nebo o státní orgán, jehož součinnost je pro rozhodnutí jiné věci podstatná. V případě žádosti o součinnost musí dožádaný orgán vyvinout maximální úsilí k tomu, aby součinnost poskytl. Zpravidla nebude možné součinnost odmítnout s poukazem na těžkosti, které jsou s ní spojené. Má-li součinnost spočívat v zapůjčení spisu, musí dožádaný orgán v součinnosti s orgánem, jenž se na něj s žádostí o zapůjčení spisu obrátil, vyvinout maximální úsilí k vyhovění žádosti, a to například zapůjčením spisu na relativně krátkou dobu. Zjistí-li dožádaný orgán, že spis zapůjčit za žádných okolností nelze, musí vyvinout úsilí k zajištění účelu žádosti a v součinnosti s orgánem, který se na něj obrátil, poskytnout alespoň kopii spisu, nebo jeho částí podstatných pro dokazování.“[8]
Jakkoliv totiž adresát práva – nositel základního práva, tj. každý – může vnímat, že soudní soustava je rozdělená do jednotlivých celků, podstatné je, že garantem základního práva není jednotlivý soud, ale stát jako celek – proto je zcela jistě nerozhodné, u kterého státního orgánu dochází k průtahům, a to i v případech, kdy za stát v nějaké fázi jedná jeho jiná organizační složka.
Vznik újmy a její náhrada
V případě, že soudní řízení trvá nepřiměřeně dlouho a vyskytnou se v něm průtahy, má dotčená strana právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění jako náhradu újmy, která mu nepřiměřeně pomalým postupem soudů vznikla. V tomto smyslu je nutné poznamenat, že za vzniklou újmu se považuje i újma nemajetková a lze ji nahradit v penězích. Opět, podle výše citovaného stanoviska NS lze říci, že „náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován“.[9]
Zároveň dle téhož stanoviska NS platí, že „při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti. Pro výši zadostiučinění má význam jen to, jaká byla celková doba řízení, a to v porovnání „s dobou, kterou by bylo možno vzhledem ke skutkové a právní náročnosti věci a přihlédnutím k počínání účastníků považovat za dobu přiměřenou.“[10]
Podstatné však je to, na co upozorňuje Ústavní soud výše – nemateriální újma nevzniká v případě existence průtahů pouze vysloveně dotčeným subjektům, ale také soudní soustavě jako celku – v důsledku průtahů pak soudy často ztrácí svůj význam, pokud se řada subjektů o svoje práva nebere v situaci, kdy si v nadsázce řeknou, že je řadu věci lepší „nechat být“, než se o ně „roky soudit“.
Závěr
Závěrem lze shrnout, že průtahy v soudním řízení představují závažný problém, který může vést nejen k odepření spravedlnosti, ale zejména pak ke ztrátě důvěry občanů v právní stát. Ačkoliv nelze přesně stanovit hranici, kdy řízení již není přiměřeně dlouhé, soudní praxe poskytuje určité vodítko pro jeho posuzování. V případě soudního řízení, které trvá déle než dva roky, je třeba ještě důkladněji zkoumat jednotlivá kritéria, podle kterých lze lépe poznat, zda jsou důvody trvání řízení ospravedlnitelné. Klíčová je efektivní spolupráce státních orgánů, jejichž nečinnost nebo nedostatečná koordinace může proces zbytečně protahovat. V případech nepřiměřeně dlouhého řízení pak dotčení jednotlivci disponují právem na poskytnutí zadostiučinění za způsobenou újmu ze strany státu.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Čl. 38 odst. 2 usnesení č. 2/1993 Sb. listina základních práv a svobod
[2] Čl. 6 bod 1. sdělení č. 209/1992 Sb. úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
[3] § 6 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád
[4] Rozhodnutí IV. ÚS 36/04 ze dne 20. 4. 2004
[5] PEKAŘOVÁ, Lenka. Čl. 38 [Právo na zákonného soudce; veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů; právo být osobně přítomen a vyjádřit se k věci]. In: HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 92.
[6] Usnesení NSS Aprk 24/2017 ze dne 22. 11. 2017
[7] Rozhodnutí NS Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011
[8] Rozsudek NS 30 Cdo 267/2021 ze dne 15. 12. 2021
[9] Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011 Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011
[10] Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 178
Diskuze k článku ()