Vývoj soudní judikatury v oblasti připouštění důkazů pořízených záznamem
V minulosti byly důkazy pořízené záznamem v občanském soudním řízení bez souhlasu osoby, která je na nahrávce zachycena, nepřipouštěny z důvodu ochrany soukromí a osobnosti dotyčného člověka. Pokud byl za předchozí civilně-právní úpravy, tedy před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“), pořízen zvukový či obrazový záznam člověka bez jeho vědomí a souhlasu, byl v občanském soudním řízení takto pořízený záznam (např. tajná usvědčující audio či video nahrávka) jako důkaz nepřípustný. Procesně nepoužitelné, avšak jednoznačně usvědčující důkazy ve formě „tajných nahrávek“, ovšem mnohdy nutily soudy v civilních sporech rozhodovat nespravedlivě s plným vědomím daných okolností.
Základy k obratu v přístupu k takovýmto záznamům (pořízeným bez souhlasu nahrané osoby) položil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004, v němž dovodil, že: „Zvukový záznam zachycující projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nelze považovat za zaznamenání projevu osobní povahy; důkaz takovým záznamem v občanském soudním řízení proto není nepřípustný“. Hlavním přínosem uvedeného rozhodnutí byl názor, podle něhož určité projevy (učiněné například při výkonu povolání nebo obchodní činnosti) nelze považovat za projevy osobní povahy požívající striktní zákonné ochrany.
Ke shora uvedenému názoru Nejvyššího soudu názoru se v roce 2014 připojil mimo jiné i Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14, otevřel cestu k přípustnosti tajně pořízených nahrávek, když dovodil, že: „použitelnost záznamu rozhovoru pořízeného soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v příslušném řízení je závislá na poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají. Zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma (včetně např. ztráty zaměstnání). Opatření jediného nebo klíčového důkazu touto cestou je analogické k jednání za podmínek krajní nouze či dovolené svépomoci.“
Podmínky připuštění důkazů pořízených záznamem
S příchodem nového občanského zákoníku právní úprava přímo v textu ustanovení § 88 občanského zákoníku, upravujícím úřední zákonnou licenci týkající se osobnostních práv zakotvila, že souhlasu dotyčné osoby s pořízenou zvukovou či zvukově-obrazovou nahrávkou není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob. Nový občanský zákoník tím výslovně připustil možnost uplatnění zvukového či zvukově-obrazového záznamu v civilním soudním řízení i bez souhlasu nahrané osoby, za předpokladu splnění testu proporcionality, u něhož právo na spravedlivý proces osoby, jenž může prostřednictvím takového důkazu prokázat svá tvrzení, převáží nad právem nahrané osoby na ochranu osobnosti – to vše za předpokladu, že se nejedná o projev osobní povahy (tj. jde o projev učiněný například v rámci obchodní činnosti, výkonu povolání, atp.).
Shora uvedené závěry s odkazem právě na uvedený § 88 občanského zákoníku stvrdil ve svém rozsudku ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, také Nejvyšší soud, když uvedl, že: „zvukový nebo obrazový záznam, který se týká člověka nebo jeho projevů osobní povahy a který byl pořízen soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby, lze použít jako důkaz v občanském soudním řízení pouze tam, kde má vést k prokázání skutečnosti, kterou není možné prokázat jinak (pomocí důkazů, které nezasahují do absolutních osobnostních práv dotčené osoby), a kde i další okolnosti případu vedou k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti dotčené osoby před právem na spravedlivý proces toho, komu je použití důkazu zvukovým či obrazovým záznamem týkajícím se této osoby nebo jejích projevů osobní povahy na prospěch.“
Dle platné právní úpravy a ustálené soudní praxe se dá uzavřít, že důkazy pořízené záznamem bez souhlasu nahrané osoby mohou být v civilních soudních řízeních přípustné, za předpokladu, že bude splněna podmínka jejich proporcionality ve vztahu k právu na spravedlivý proces a současně se bude jednat o důkazy, které budou mít klíčový charakter (tj. skutečnost bude rozhodná pro výsledek soudního řízení a nebude možné ji prokázat jiným způsobem).
Závěr
Podle soudní judikatury je v každém případě nutné legální licenci zakotvenou v § 88 občanského zákoníku vykládat zásadně restriktivně, neboť nelze považovat za přípustné, aby bylo možné používat tajně pořízené zvukové či zvukově-obrazové záznamy před soudem vždy, a to i přes to, že takovéto užití je ku prospěchu právům nebo právem chráněným zájmům jiné osoby. Zákonný důvod obsažený v § 88 občanského zákoníku nesmí být využíván nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.
Diskuze k článku ()