Jeho cílem je zamyšlení nad tím, zda je tento institut ze strany soudců neprávem přehlížen, nebo jsou jeho pravidla nastavena tak, že je v praxi obtížně využitelný, či je vskutku zbytečný. Článek se primárně zaměřuje na otázku doručování předvolání k přípravnému jednání, možnosti vydání rozsudku pro uznání, vztahu přípravného jednání a kvalifikované výzvy a nastaveným pravidlům zákonné koncentrace. Mimo to se snaží o vysvětlení jeho účelu a smyslu, tedy toho, k čemu přípravné jednání slouží, a k čemu nikoliv, jaký je rozdíl mezi ním a prvním jednáním ve věci a v čem spočívají výhody jeho nařízení. Závěrem je čtenáři prezentován názor autorky na změnu zákonné úpravy, která by dle ní přispěla k „zatraktivnění“ přípravného jednání, a její odpověď na otázku, zda je tento institut nezbytnou součástí občanského civilního řádu. Kriticky se vyjadřuje především k otázce doručování předvolání a pravidlům koncentrace a navrhuje dílčí změny právní úpravy, které by vedly k odstranění její nepřiměřené tvrdosti vůči soudcům a účastníkům řízení.
Úvodem
Od zavedení přípravného jednání uplynulo již čtrnáct let a bylo toho napsáno mnoho. Tento článek si neklade za cíl kompletně analyzovat tento institut, nýbrž jeho záměrem je poskytnout náhled na jeho praktické využití. Tedy zda je vůbec přípravné jednání v praxi využitelné, zda skutečně vede k urychlení řízení a jak je to s koncentrací řízení v případě jeho nařízení. To jsou otázky, které nás dovedou k tomu, že budeme sami moci zhodnotit, zda je tento institut neprávem přehlížen, nebo zda jeho současná úprava jen neslouží zamýšlenému cíli.
Není totiž žádným tajemstvím, že přípravné jednání nepatří mezi často využívané instituty. Svědčí o tom i data z roku 2022, kdy soudci nařídili minimum přípravných jednání v poměru k vyřízeným civilním sporům.
Z tabulky je zřejmé, že počet nařízených přípravných jednání je zanedbatelný. Samo zřejmě není vhodné u každého sporu nařizovat přípravné jednání. I tak je využíváno opravdu sporadicky, ba na některých soudech dokonce vůbec. Cílem mého pojednání je tak poskytnout náhled na to, proč se tolik nenařizuje, jaká jsou jeho úskalí a jak by se zákonná úprava dala změnit, aby se přípravné jednání stalo pro soudce „atraktivnější“. Hlavní otázkou ovšem je, zda je přípravné jednání nezbytnou součástí občanského soudního řádu, nebo zda je spíše jen teoretickým institutem, bez kterého by se praxe obešla.
| Okresní soud | Počet uskutečněných přípravných jednání za rok 2022 | Počet věcí v civilní agendě za rok 2021[1] |
| Obvodní soud pro Prahu 1 | 0 | 9291 |
| Okresní soud Praha-východ | 12 | 4401 |
| Okresní soud v Hradci Králové | 1 | 3850 |
| Městský soud v Brně | 0 | 12871 |
| Okresní soud v Ústí nad Labem | 9 | 7561 |
| Okresní soud v Ostravě | 11 | 12873 |
| Okresní soud v Českých Budějovicích | 0 | 5193 |
| Okresní soud Plzeň-město | 26[2] | 5630[3] |
Smysl a účel přípravného jednání
Soudce má možnost si první jednání připravit buď písemně, a to formou výzev, nebo skrze přípravné jednání, které je vhodné, pokud je z přípravy patrné, že se soudci nepodaří věc rozhodnout během jediného jednání. Poskytuje mu tak možnost, aby se s účastníky a je jich právními zástupci setkal ještě před samotným jednáním ve věci.[4]
Musíme striktně rozlišovat pojem přípravného jednání a přípravy jednání. Pojem příprava jednání je pojmem nadřazeným ve vztahu k přípravnému jednání. Zahrnuje různé instituty, za jejichž pomoci si soudce jednání připraví tak, aby během tohoto jediného jednání mohl rozhodnout. Přípravné jednání dle § 114c o. s. ř. je tak jednou z možností například vedle výzev dle § 114a odst. 2 o. s. ř. a kvalifikované výzvy dle § 114b o. s. ř.[5]
Nabízí se otázka, co všechno může soudce s účastníky na přípravném jednání projednat a co již nesmí. Tedy v čem se liší přípravné jednání od prvního jednání ve věci samé. Vodítkem pro to, co může předseda senátu dělat, nalezneme v § 114c odst. 3 o. s. ř., nejedná se ale o uzavřený výčet. Jako ve všech ostatních sporech si soudce nejprve zkontroluje, zda jsou splněny podmínky řízení, tedy zda vůbec může ve věci samotné rozhodnout. Pokud shledá, že podmínky řízení nejsou splněny, ale jedná se o odstranitelnou vadu, pak postupuje tak, aby byl nedostatek co nejdříve odstraněn. Dále může vyzvat účastníky, aby „doplnili svá potřebná tvrzení o skutečnostech rozhodných pro věc a návrhy na provedení důkazů k jejich prokázání a aby splnili své další procesní povinnosti, a poskytne účastní kům potřebná poučení“ [§ 114c odst. 3, písm. b) o. s. ř.]. Soudce tak musí mít věc detailně nastudovanou, aby mohl účastníky zcela konkrétně poučit o tom, co netvrdí, ale tvrdit by měli. Pokud se účastník bez vážného důvodu k přípravnému jednání nedostaví, o takové poučení se ochudí a nebude mu později poskytnuto. Soud má povinnost poučit účastníky podle § 118a o. s. ř. jen u přípravného jednání nebo prvního jednání ve věci. Později jen v případě, že se účastník k takovému jednání nemohl dostavit pro závažný důvod, který soudu doloží. Soud se u přípravného jednání pokusí o smírné řešení věci nebo na řídí účastníkům první setkání s mediátorem, tedy pokud o to projeví zájem a s takovým postupem souhlasí, případně jim uloží jiné procesní povinnosti, které shledá nutnými pro rozhodnutí ve věci. Co soudce při přípravném jednání nesmí provést, je dokazování. To vyplývá z § 114c odst. 3, 4, 5 o. s. ř. a contrario.[7][6]
Pozastavila bych se krátce u uzavírání smírů v soudním řízení. Obecně rozeznáváme tzv. smírčí řízení (§ 67 až 69 o. s. ř.), kdy se účastník může obrátit na kterýkoliv soud, který by byl k rozhodnutí ve věci věcně příslušným, aby se pokusil o uzavření smíru. Pokud do jde k jeho uzavření, soud rozhodne o jeho schválení. Dále tak rozlišujeme uzavření smíru mezi účastníky řízení během soudního řízení (§ 99 o. s. ř.). Soud usiluje o uzavření smíru po celou dobu soudního řízení, tedy již během písemné přípravy jednání, přípravného jednání, ale i během prvního jednání či dalších.
Co se týče celkového počtu uzavřených smírů, nejedná se o nijak vysoké číslo. Od roku 2004 do 28. 2. 2022 bylo v občanských a obchodních věcech uzavřeno celkem 833 smírů (myšleno dle § 99 o. s. ř.). Pro srovnání, například jen za rok 2021 bylo celkem vyřízeno 322 405 civilních věcí.[9][8]
Přípravné jednání tak může sloužit jako neformální setkání stran, během kterého se seznámí s předběžným názorem soudce, získají informace o době trvání obdobných sporů a soudce se může pokusit na účastníky apelovat, aby šli cestou smírného vyřešení sporu. Osobně jsem se s přípravným jednáním setkala na okresním soudě zejména u případů o vypořádání společného jmění manželů. Je ale zapotřebí k projednání možného smírného řešení nařizovat přípravné jednání? To záleží na okolnostech daného případu. V praxi jsem se setkala s tím, že i úspěšné jednání o smíru lze vést písemně. A pokud to není dostačující, lze se této otázce věnovat na začátku prvního jednání ve věci ještě před čtením žaloby.
Kdy je vhodné nařídit přípravné jednání?
Zákonné podmínky pro nařízení přípravného jednání nalezneme v ust. § 114c odst. 1 a 3 o. s. ř. Přehledné vodítko a shrnutí uvedeného ustanovení rovněž vypracoval soudce ústavního soudu JUDr. Jaromír Jirsa ve svém Soudcovském komentáři, kde uvedl, že je vhodné jej nařídit, pokud nelze věc rozhodnout bez nařízení jednání (dle § 115a o. s. ř.) nebo pokud soud nemá jistotu, že se mu podaří věc připravit tak, aby ji rozhodl během jediného jedná ní. Dále pokud se nedaří pomocí písemné přípravy vymezit podstatu sporu, tedy co je a co není sporné. Rovněž lze přípravné jednání nařídit v případě, kdy se soudci jeví, že je zde vysoká pravděpodobnost, že věc může být vyřešena smírně, nebo v případě, že účastník není schopen splnit svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní, dále pokud je potřeba účastníky poučit o jejich procesních právech a povinnostech a v poslední řadě pokud zde panují obavy, zda jsou splněny podmínky řízení a k vyjasnění je zapotřebí součinnosti účastníků. Naopak přípravné jednání nařídit nelze, pokud soudce v řízení použil kvalifikovanou výzvu dle § 114b odst. 1 o. s. ř. nebo pokud se jeho nařízení jeví spíše kontraproduktivním vzhledem ke vztahům účastníků nebo k jednoduchosti dané věci, anebo pokud je zřejmé, co je mezi stranami sporné či nesporné.[10]
Krátká poznámka ke vztahu mezi kvalifikovanou výzvou a přípravným jednáním: z ustanovení občanského soudního řádu jasně vyplývá, že se tyto postupy vzájemně vy lučují. To, že se oba tyto instituty navzájem vylučují, pramení z toho, že oba jsou odklony od běžného průběhu řízení, a proto se jejich použití musí využívat spíše restriktivněji, aby nedocházelo k řetězení postupů, které jsou vůči žalovanému odklonem od standardního běhu řízení s dokazováním. Co by se stalo, pokud by bylo přípravné jednání nařízeno po vydání kvalifikované výzvy? Krajský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 27 Co 581/2012, vyjádřil ten názor, že pokud by se tak stalo, má přípravné jednání účinky jiného soudního roku právě aby nedocházelo ke kumulování nepříznivých účinků pro žalovaného. Soud nemůže vydat rozsudek pro uznání v případě, že se žalovaný nedostaví, neboť fikce uznání nároku ve smyslu § 114c odst. 6 o. s. ř. nenastane.[11]
Zde se rozchází názor soudu vyjádřený v rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 27 Co 581/2012, který výše zmíněné spojuje s pouhým vydáním kvalifikované výzvy. Jirsa ve svém soudcovském komentáři s tímto názorem nesouhlasí. Tvrdí, že je zapotřebí rozlišovat pouhé vydání kvalifikované výzvy a její řádné doručení. Právě s doručením soud spojuje důsledky. Tedy v případě, že žalovaný na kvalifikovanou výzvu nikterak nereagoval, přestože mu byla řádně doručena, soud vydá rozsudek pro uznání dle ust. § 153a o. s. ř. Pokud by se kvalifikovanou výzvu nepodařilo doručit, soud k takovému postupu přistoupit nemůže, tedy hledí se na ni, jako by jí nebylo. V tom případě přípravné jednání nařídit lze, a to i se všemi důsledky, které s sebou nese. Osobně bych se v tomto případě přiklonila k názoru soudce Jirsy. Soud by neměl být ochuzen o možnost nařízení přípravného jednání v případě, kdy se nepodařilo doručit kvalifikovanou výzvu. Ta v případě, že ne byla doručena, nezpůsobila v řízení žádné následky, její pouhé vydání by nemělo soudu eliminovat možnost, jak si jednání připravit.[12]
Článek byl publikován v časopise Právník č. 2/2024. Pokračování je dostupné zde.
Pro srovnání jsou uvedeny počty civilních věcí za rok 2021. Statistika za rok 2022 ještě nebyla zpracována, nicméně pro ilustraci jsou tyto počty naprosto dostačující. Data za rok 2022 se nebudou významně lišit.[1]
Informace o počtu přípravných jednání byly získány na základě dotazů na jednotlivé soudy dle zákona č. 106/1999 Sb[2]
Datasety civilní agendy Ministerstva spravedlnosti České republiky. In: justice.cz [online]. Dostupné z: .[3]
JIRSA, J. Příprava jednání. In: JIRSA, J. – DOLEŽAL, M. – VANČUROVÁ, K. a kolektiv. Občanské soudní řízení (soudcovský komentář) Kniha II. § 79–180 občanského soudního řádu. Vydání druhé, doplněné a upravené. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, s. 222–224.[4]
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).[5]
Viz poučovací povinnost při jednání.[6]
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008.[7]
Dotaz na počet uzavřených smírů před českými soudy dle zákona č. 106/1999 Sb. ze dne 21. 2. 2023. In: justice.cz [online]. Dostupné z , [cit. 2023-08-05][8]
České soudnictví 2021: Výroční statistická zpráva Ministerstva spravedlnosti České republiky. Dostupné z: , [cit. 2023-08-05].[9]
JIRSA, J. Příprava jednání, s. 223.[10]
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 27 Co 581/2012.[11]
JIRSA, J. Příprava jednání, s. 235.[12]
Diskuze k článku ()