Přípravné jednání dle ust. § 114c o. s. ř. – nezbytná součást občanského soudního řádu?

Jeho cílem je zamyšlení nad tím, zda je tento institut ze strany soudců neprávem přehlížen, nebo jsou jeho pravidla nastavena tak, že je v praxi obtížně využitelný, či je vskutku zbytečný. Článek se primárně zaměřuje na otázku doručování předvolání k přípravnému jednání, možnosti vydání rozsudku pro uznání, vztahu přípravného jednání a kvalifikované výzvy a nastaveným pravidlům zákonné koncentrace. Mimo to se snaží o vysvětlení jeho účelu a smyslu, tedy toho, k čemu přípravné jednání slouží, a k čemu nikoliv, jaký je rozdíl mezi ním a prvním jednáním ve věci a v čem spočívají výhody jeho nařízení. Závěrem je čtenáři prezentován názor autorky na změnu zákonné úpravy, která by dle ní přispěla k „zatraktivnění“ přípravného jednání, a její odpověď na otázku, zda je tento institut nezbytnou součástí občanského civilního řádu. Kriticky se vyjadřuje především k otázce doručování předvolání a pravidlům koncentrace a navrhuje dílčí změny právní úpravy, které by vedly k odstranění její nepřiměřené tvrdosti vůči soudcům a účastníkům řízení.

Úvodem

Od zavedení přípravného jednání uplynulo již čtrnáct let a bylo toho napsáno mnoho. Tento článek si neklade za cíl kompletně analyzovat tento institut, nýbrž jeho záměrem je poskytnout náhled na jeho praktické využití. Tedy zda je vůbec přípravné jednání v praxi využitelné, zda skutečně vede k urychlení řízení a jak je to s koncentrací řízení v případě jeho nařízení. To jsou otázky, které nás dovedou k tomu, že budeme sami moci zhodnotit, zda je tento institut neprávem přehlížen, nebo zda jeho současná úprava jen neslouží zamýšlenému cíli.

Není totiž žádným tajemstvím, že přípravné jednání nepatří mezi často využívané in­stituty. Svědčí o tom i data z roku 2022, kdy soudci nařídili minimum přípravných jednání v poměru k vyřízeným civilním sporům.

Z tabulky je zřejmé, že počet nařízených přípravných jednání je zanedbatelný. Samo­ zřejmě není vhodné u každého sporu nařizovat přípravné jednání. I tak je využíváno opravdu sporadicky, ba na některých soudech dokonce vůbec. Cílem mého pojednání je tak poskytnout náhled na to, proč se tolik nenařizuje, jaká jsou jeho úskalí a jak by se zákonná úprava dala změnit, aby se přípravné jednání stalo pro soudce „atraktivnější“. Hlavní otázkou ovšem je, zda je přípravné jednání nezbytnou součástí občanského soud­ního řádu, nebo zda je spíše jen teoretickým institutem, bez kterého by se praxe obešla.